CZK
V září jsem nastupovala do Hanibalu a Jirka se mi zmínil o tradici campů. Hned jsem se začala těšit, nikdy jsem v zimě na takové výpravě nebyla. Hanibal Winter Camp je tu.
A když se pak oznámilo, že letos bude destinací pro Hanibal Winter Camp Velká Fatra, mohla jsem začít odpočítávat dny do odjezdu. Poprvé na Slovensko...
Vybavení od pěti zdrojů
V noci na pátek nemůžu vzrušením dospat. Přes den balím popůjčované vybavení a nemít svých pět zdrojů, tak vyrážím maximálně v podvlíkačkách. Když se čas nachýlí, doma se se mnou loučí s obavami v očích (viděli mrazivou předpověď počasí) a já nadšeně mířím směr Korunní. Tam nabírám sněžnice a prohlížím si batohy ostatních. Můj je zaručeně největší. A to ani netáhnu stan a vařič. Ještě se mám ohledně balení co učit. Naplňují se termosky, doplňují poslední zásoby a Kuba vybíhá ještě domů se slovy, že si vzal příliš tlusté ponožky a nevejde se do lyžáků.
Dlouhá cesta tam
21:40 se chystáme vyrazit, Kuba nikde. Bereme jeho věci a doufáme, že se potkáme na nádraží. Pěšky směřujeme na Hlavák a nabaleni krosnami a lyžemi jsme atrakcí pro večerní kolemjdoucí. 22:05 potkáváme v odbavovací hale velkou část pražské výpravy a já si oddechnu, když vidím Kaččin batoh. Má úplně stejný a dokonce je i stejně narvaný. Přesto si ale během víkendu pár připomínek směřujících na velikost a váhu mého batohu vyslechnu. Přichází Kuba a zbytek týmu. Část se ale ještě odpojuje na nákup zásob do vlaku. Za 10 minut odjezd, odvážlivci...
22:15 konečně směřujeme na šesté nástupiště a nasedáme. Ani nevím, kam si sedám, ale brzy si uvědomuju, že je to párty kupé. Před dveřmi i uvnitř se stále střídá osazenstvo, hovor plyne, hladina tekutin v plastových lahvích klesá a cesta rychle utíká. Kolem jedné vlak zastavuje v Olomouci a připojuje se brněnská výprava. Pomalu se zklidňující veselí opět propuká. Už bych to i zalomila, ale nemám moc šancí. Nakonec se to daří, ale příliš brzy nás budí zvuky probírajících se okolních kupé a Benovo veselé zvolání, že za deset minut tam budeme. V 5:50 vystupujeme do mrazivého a zatím tmou pohlceného Ružomberku. Konečně mám možnost pořádně si prohlédnout naši početnou skupinu pohromadě.
V množství téměř čtyřiceti lidí a dvou psů se zdá, jako bychom v kopcích plánovali založit osadu.
Konečně zasněžené hory
Čekáme na autobus, obloha se zvolna mění přes růžovou na blankytně modrou a my se snažíme marně zahřát způsobem pákistánských horolezců (dle doporučení Dominika). Otevírá blízký kiosek, dva párky v rohlíku a borovička jako základ úspěšného a dobrého dne. K celému hanibalímu ansámblu se ještě přidává jedna významná postava. Roman Kamler z Tilaku. Konečně je tu náš odvoz. Jen co nasednu, tak mi zase padá hlava, ale není to na dlouho. Po ani ne hodinové cestě jsme vysazeni ve Starých Horách, kde doplňujeme vrstvy oblečení a snídáme. Kolem osmé vyrážíme vzhůru po modré. Nebe modré, sem tam mráček a kolem zasněžené hory. Mé srdce plesá.
Sněžnice – další poprvé...
Kousek pod Majerovou skálou nandaváme sněžnice. Další poprvé. Jakmile mám tyhle kusy plastu na nohou, tak si připadám jako slůně. Nohy se mi pletou, jedna šlape na druhou, ale po chvíli si zvyknu a vlastně se mi to začíná líbit. Na Majerovu skálu přicházíme kolem půl jedné. Nabíráme síly, kocháme se výhledy a svačíme.
Po menších skupinkách se zase rozcházíme, teď už nás čeká jen hřeben. Cestou na Krížnu začínám vnímat, že nebe je už spíše bílé než modré a že se tu začíná zvedat vítr. Dýchá se mi těžko, uvědomuju si, že naposled jsem jedla po výstupu z autobusu a docházejí mi síly. Na vrcholu Frčkov začínám být hodně špatná, vítr tu s námi začíná opravdu lomcovat a mně mrznou tváře. Dostávám Kubovu medvědí čepici s tlapičkami, kterými si je omotávám. Brýle se mi mlží a následně zamrzají. Ten výhled není moc optimistický, tak je radši sundávám a smiřuji se s tím, že uvidím rozmazané fleky. Jídlo mám kdesi v batohu a není prostor na velké postávání, dostávám tedy darovanou tyčinku. Snažíme se napít čaje, ale vítr s ním dělá takové divy, že je stejně víc jak polovina obsahu hned vylitá. Kluci jdou vedle nás holek z návětrné strany a při každém stoupání se mi dostává morální podpory. Fouká v nárazech 80 km/h a je mínus 13 stupňů.
Dobyt!
Konečně dosahujeme nejvyššího bodu Velké Fatry Ostredoku. Podmínky nám úplně nedovolují dělat společné foto a připíjet si vrcholovým pivem. Prohlašuji tedy „Dobyt“ a raději rychle směřujeme dolů. Už je mi dobře, doplnila jsem cukry a při sestupu nefouká. Na místo bivaku docházíme v půl páté. Už z dálky vidím salaš se zelenou střechou a kolem barevné mravence, kteří začínají rozkládat stany a kopat záhraby. Salaš pod Suchým vrchom je celkově docela záchrana. Uvnitř se nacházejí tři matrace, kamna a k mému údivu i struhadlo a třístrunná kytara, na kterou časem taky dojde. První příchozí už v kamnech rozdělávají oheň, vaří čaj ze sněhu a rozehřívají zmrzlé prsty. Nakonec jsou časy příchodu rozložené do několika hodin, poslední přicházejí, když se začíná stmívat.
Otestovali jsme:
expediční stany MSRzimní spacáky Mountain Equipmentdehydratované jídlo LYOfoodsněžnice MSR
Dobré jídlo je základ
Vaření čajů se pomalu přehoupává do vaření večeře. Rozhodně nejvíc je tu zastoupené dehydrované jídlo. My s Jirkou vaříme poctivou čočkovku a já jsem ráda, že jsme nakonec schovaní uvnitř. Ingredience, které jsem vzala, jsem totiž předem nenakrájela a představa, že krájím cibuli v -15 °C není příliš povzbuzující. Poučení pro příště. Sedíme kolem stolu, svítíme si čelovkami a na všech je vidět unavený, ale šťastný úsměv. Navzájem si testujeme večeře a je nám fajn. Ešusy jsou postupem večera nahrazeny různobarevnými flaškami a k mému údivu i skleněnými panáky. Kuba dokazuje své hráčské umění na třístrunné kytaře a atmosféru oslavy posilňují barevné plastové lahve nasvícené zespod čelovkami. Bar pod Suchým vrchom.
Probuzení do slunce
Ráno se probouzím v záhrabu a je mi krásně. Poprvé v péřovém spacáku. Testuji dámskou verzi Glacier 1000 od Mountain Equipment a rozhodně nejsem zklamaná. V noci jsem se dokonce probudila vedrem, i když bylo mínus dvacet. Možná za to může ta péřka, kterou jsem nesundala, ale na to už jsem v noci byla líná. Když vyhlédnu ven, vidím salaš, stany i po okolí zapíchané sněžnice zalité narůžovělým světlem svítání. Dnes to vypadá na krásný den. Po dvou hodinách válení se ve vyhřátém spacáku konečně vylézáme. V salaši na mě už čeká Jirka s voňavými palačinkami a zarolované je zdobí pikaem. Už jen čekám, až odněkud vytáhne duhové posypky. Mohli bychom si tu otevřít bar s denním cukrárenským provozem.
Nejsme ale jediní, kteří tu hodují ve velkém. Háňa se Zuzkou otevírají zavařovačku plnou žlutých puntíků, o které si všichni mysleli, že obsahuje kompot, a kuchtí míchaná vajíčka. Po tom, co se všichni řádně nasytí, svolává Jirka válečnou poradu. Dělíme se na dva týmy a dvě trasy. První kratší vede po žluté přímo dolů až do Vyšné Révuce. Delší trasa vede po zelené přes Ploskou do Středné Révuce. Nakonec se trhají i jednotlivé týmy a moje skupina s pracovním názvem "Na pohodu" zůstává na místě trochu déle. Sklízíme stany, sbíráme v salaši zapomenuté termosky a kusy oblečení.
Vyrážíme na cesty horami
Kolem jedenácté se loučíme s bivakem a vyrážíme. Počasí nám přeje, nebe je dnes dokonale čisté a co chvíli zastavujeme a kocháme se. Na rozcestí Chyšky se odděluje skupina s ambicemi vyjít na Ploskou. Nás to nijak nevzrušuje, místo toho si kousek pod rozcestím vyhlížíme ideální místo na gastro pauzu číslo 1 a dělíme se o zbývající zásoby a ledovou tříšť z bílého vína. Po delší době sezení nám začíná být zima, tak se zase rozcházíme. Nejdeme ale příliš dlouho a narážíme na altánek, který si úplně říká o gastro pauzu číslo 2. Vyndáváme vařič, děláme čaj a dohadujeme se, která hanibarka je nejlepší. Největší úspěch ale nakonec mají Krowky, které vybaluje Obloha. Kontrolujeme mapu a pohledem na hodinky zjišťujeme, že jestli budeme pokračovat v naší gastro tour, do Prahy se nedostaneme ani do pondělního večera. Balíme tedy a natahujeme krok. Dostáváme se do stínu stromů a tady se nám už ani pauzovat moc nechce.
Cesta zpěta loučení se s Winter Campem
Když docházíme do Vyšné Révuce, máme ještě půl hodiny do odjezdu autobusu. V blízkosti je otevřená hospoda a tak si bereme půllitry na slunce. Připíjíme si na zdraví a slibujeme si, že tenhle den musíme někdy zopakovat. Blíží se doba odjezdu autobusu a s ní i skupina, která byla na Ploské. Cestou do Ružomberku se dělíme o dojmy ze dne a lahvová piva, část osazenstva už taky plánuje, jak si zajde na nádraží do kiosku na horalovo kombo v podobě dvou párků a borovičky. Po příjezdu ale nastává zklamání, kiosek má zavřeno. Zpáteční cesta už probíhá v relativním poklidu. Jedno přesednutí v Bratislavě a jsme v Brně. My pražští máme ještě hodinu do odjezdu autobusu, tak nás naši brněnští bratři berou do jediné hospody, kam se máme v tomto množství šanci vejít. Rychlé pivo a už zase pádíme. V autobuse se snažím aspoň chvíli komunikovat, ale zavírají se mi oči. Míjíme zrovna Chodov, když je znovu otevírám. Asi nějaká speciální funkce. Na Florenci se loučíme a já po příjezdů domů ulehám úplně vyčerpaná, ale plná dojmů.
Ráno zpět do reality
Když se ráno probouzím v posteli, je mi vlastně trochu líto, že to není spacák a kolem sebe nevidím sníh. Byl to víkend plný krásných okamžiků, na které budu dlouho vzpomínat.
Co je ale důležitější, s touhle Hanibalí partou vím, že takových okamžiků mě čeká ještě mnohem víc.
A co jsem si z HWC odnesla?
- Zateplovací sukně je nejlepší outdoorový vynález pro ženskou populaci. Od sobotního rána do nedělního večera jsem ji nesundala.
- Příště bych brala jednodenní čočky. Brýle se mi mlží a mrznou, to nechci.
- V boji s větrem si vezmu příklad z Kuby. Ten ho totiž jasně vyhrál s nákrčníkem a lyžařskými brýlemi. Kluci se mu možná ze začátku smáli, ale to je na hřebeni rychle přešlo.
– Anežka
Fotografie: Anežka | PioletProduction
