CZK
Expedice Mongolsko
V půlce února si to brzy z rána míříme do Prahy na letiště. Probouzíme se do sněhobílé tmy netušíc, že naše dobrodružství začne už na D1. Silničáři jsou zaskočeni, že v únoru sněží a řidiči se diví, že to bíle na sinici klouže. Nabíráme zpoždění a v časovém presu letíme ku Praze. „Za 5 minut 12“ parkujeme přímo před terminálem, není čas někam zajíždět. Taháme věci z auta a v těch „5 minutách“ stíháme ještě přebalit jídlo a saně. Pak už nám nebrání nic k tomu sednout do letadla a zamířit za naším mongolským dobrodružstvím.
Čekají nás skoro 3 týdny, během kterých máme 3 cíle. Pokusit se vylézt nejvyšší horu pohoří Sajany (Munku Sardyk 3491 m n.m.) rozkládající se na Mongolsko-ruských hranicích jižně od Bajkalu. Přejít ze severu na jih zamrzlé jezero Chövsgöl – dlouhé 170 km. A na závěr stihnout a zúčastnit se mongolského Ice-festivalu konajícího se každoročně na jihu onoho jezera.
Ulan-Batar uprostřed buddhistického svátku
Do Ulan-Bataru přilétáme v sobotu ráno uprostřed buddhistického svátku, vítání nového roku. Našim prvním úkolem byla potřeba sehnat plynové bomby. Ovšem neznajíc jejich svátku zjišťujeme, že je to naprosto nereálné. Všechny obchody jsou zavřené a narazit na jediného živáčka, je skoro nemožné. Další den se tedy přesouváme nočním přejezdem do Moronu, jednoho z největších mongolských měst, s domněnkou, že to seženeme tam. Je to naše poslední možnost, poslední zastávka před tím, než opustíme civilizaci. Ovšem v Moronu to jediné, co nacházíme, jsou prázdné prašné ulice. Sem tam nějaký obchod, jedna nemocnice a zavřený tourist office. Šikovností Martina se nám daří sehnat kontakt na Seven-summit (outdoor obchod v Ulan-Bataru) a domluvit, aby nám bomby poslali do Moronu. A tak druhý den ráno jako zázrakem opouštíme civilizaci.
Až na vrchol
Po noční zastávce na severu jezera vylézáme z vyhřáté maršrutky do mrazivé divočiny. Vyházíme batohy a koukáme na mizící maršrutku v dáli. Stavíme stany, poklízíme věci a nahazujeme útočný batoh. Čeká nás bezmála 1500 m převýšení na vrchol. Vyrážíme svižně, zlehka. Metry rychle přibývají, opouštíme lesní porosty a přes vřesy a vyschlé koryto řeky stoupáme až do sedla, kde začínají kamenná pole. Ze sedla po skalnatém hřebínku kličkujeme po udusaném tvrdém sněhu mezi balvany až na vrchol. Ve větru poletuje rozvířený sníh a skrz mraky se derou sluneční paprsky. Chvílemi se otevírají panoramata, a to na jednu či druhou stranu. Zároveň nás to nutí k zastávce stejně tak, jako docházející kyslík v nadmořské výšce. Ale vrchol nás stále táhne k sobě. Teplý čaj, tyčinka, chvíle kochání a pak nás zima vyhání na sestup. Pod hřebínkem se opět schováváme větru a v sedle se ještě naposled kocháme krásnou scenérií a výhledy na jezero, na kterém budeme trávit následující dny.
Dolů jako malí kluci
Ověšení jako vánoční stromek táhneme asi 8 km veškerou bagáž zpod hory k jezeru. Po několika kilometrech však narážíme na říčku (později měnící se v řeku), která nemůže téct jinam než přeci do jezera. Konečně tedy sundáváme saně a vyrážíme po ní. Saně letí samy a my je spíše brzdíme, než táhneme. První kaskádky, první překážky, tuníme uchycení batohů a svištíme k jezeru. Jako malí kluci si užíváme ledu a kloužeme se, skáčeme a děláme skopičiny. Ovšem, jak říkali rodiče „hračky plačky“, a tak netrvá dlouho, než se pod jedním z nás led proboří. Seklá ranka na koleni se vytvoří a mašličky vše zachrání. Dobře, všechno ne. Sval se podlívá otokem a bolestivě znepříjemňuje pohyb. Ovšem na takové akce nejezdí „bábovky". K tomu trocha vůle s odhodláním a Martin vyráží vpřed, a než se otočíme, z Martina už je jen tečka na obzoru.
Se saněmi je to obráceně...
Znáte ten pocit na treku, kdy je batoh každým dnem lehčí? Tak na ledu se saněmi to funguje přesně obráceně. Když vyrazíte, máte pocit, že ty saně kloužou úplně samy, jenže po pár dnech zjišťujete, že jste se šeredně spletli. Každým dnem cítíte ta kila víc a víc. A to nemluvě o tom, když narazíte na tarasy a rozpukaný led.
To každé kilo cítíte rovnou třikrát. Poprvé když to s vámi cukne, podruhé když převrhnuté saně obracíte a potřetí, když s nimi cuknete vy, abyste je dali opět do pohybu. V takovém místě a v takové chvíli je to spíše boj s vaší trpělivostí.
Koukáte kolem sebe a přemýšlíte, kudy to bude snazší, kde se to převrhne méně často. Kličkujete ze strany na stranu a doufáte v zlepšení, ale ono stále nepřichází. Zato vaše svatá trpělivost pomalu odchází, a tak po určité chvíli se po jezeře ze všech stran ozývá výčet nejrůznějších českých nadávek.
Černočerné hlubiny ledu
Zima je krásná a přináší mnohé pocity a zážitky. Nejtěžší je snad ráno. Ne když se probudíme, to snídáme v teple spacáku, ale hned poté. Vylézt ven, obout zmrzlé boty, teď křehnou prsty na rukou i ve vymrzlých botách... a je čas se sbalit. To už pomalu vylézá sluníčko a těšíme se na další krásný den. Křupající led pod nohama, který se stále mění.
Křišťálová pole průzračného rozpraskaného ledu. Pod nohama černočerné hlubiny, které hypnotizují pohled... Doufáte, že spatříte rybku, než vám dojde, že je to holý nesmysl.
Na jedné straně pláně, na druhé blyštící se sněhobílé vrcholky. Dopoledne klasicky namrzají fousy i vlasy, vše co je venku. Jakmile se slunce přehoupne přes poledne a vy než si stačíte sundat vrstvu, potíme se jako tažný kůň. Pak zafouká a všechno teplo je fuč. Rychle přiobléct! A v zápětí zase vysvléct. Takhle by to nešlo! První dny hledáme vhodné kompromisy a kombinace. V kapsách nastrkané krémy, tyčinky i baterky. A na horizontu se ze siluet pomalu utváří obrysy. Až se nakonec utvoří obrazec ostrova tak jasný, že víme, že dnešní noc strávíme tam.
Na ostrově
Večer vaříme při ohni, koukáme na hvězdy a nebýt všudypřítomného jezera, připadáme si jako doma. Už jen vytáhnout špekáčky.
Probouzíme se do teplého rána, snídáme venku při východu slunce, jenže brzy se vracíme do reality. Oblékáme postroj, zapřahujeme saně a po pár hodinách a otočení se zpět koukáme, jak se ostrov za námi vzdaluje a opět mění v siluetu, než úplně zmizí za horizontem. Ale to už se před námi tvarují první obrysy země. Jezero se zužuje a pomalu je rozeznat zatáčka, za kterou se schovává jižní břeh. Šlapeme stále kupředu, ale i přesto, že se břehy jeví na dosah, jako by se nepřibližovaly.
Stan v dáli
Jenže, když po poledni zjistíte, že jste po cestě vytratili ze saní stan, všechno je jinak. Nikdo z nás neřekl půl slova, všem to bylo jasné. Otočit a zpět. Najednou se ta ledová pláň mění v naprosté nekonečno. Obrovská kupa sena a v ní jehla. Rojnice a hledáme stopy. Se zatajeným dechem každý vyráží jiným směrem. Ne nechodíme jako husy za sebou, i když v této chvíli by se to převelice hodilo. Každou ledovou tarasu, každou nerovnost si obcházíme vlastní cestou, vlastním směrem. Ani nejdeme rovně, jako když šíp střelí, ale pěkně klikatě, jako když se člověk vrací po půlnoci z hospody. Po pár desítkách možná stovek metrů spatříme v dáli na zemi něco, co tam nepatří. Rozutíkáme se daným směrem, abychom za chvíli zjistili, že to je kus ledu. A po chvíli opět. Bez úspěchu. Ale kdo se nevzdá, vyhraje. O něco později již štěstí stojí při nás a to co jsme spatřili, je opravdu stan. Myšlenky na strávenou noc pod širákem se rázem rozplývají.
Přechod „rybníka“ je u konce
S přibližujícím se břehem se mění i led. A barva pod ledem. Z černé přes tmavě modrou, zelenou až světle modrou s rozeznatelným dnem. Naše pouť se chýlí ke konci, když se za zatáčkou, v dlouhém zálivu, objeví přístav, první jurty a domky značící vesnici na jihu jezera. Přechod „rybníka“ je u konce. Úspěšně za námi. Před festivalem stíháme krom odpočinku i sprchu a další krátký výlet do krás modřínových lesů na úpatí hor, kde jsme měli vidět soby. To se však nekonalo a tak je naším závěrem festival, po kterém přichází na řadu opět dlouhý přesun zpět do Ulan-Bataru drkotající maršrutkou rychlostí asi 60 km/h. Nakoupit suvenýry a nezmeškat letadlo domů za svými blízkými, povykládat jim zážitky, které jsme si díky Hanibalu, který nás materiálně podpořil, mohli naplno užít!
– KiKi
A co se hodilo mít s sebou?
Dobrý stan
Se stany jsme vlastně řešili malý problém, protože nás jelo 5 lidí... Tedy 3 stany pro 2 lidi nebylo řešení. Nikdo nechce na takové akci spát sám, sám si vařit vodu, být sám ve stanu celý den, když je venku bouře a v neposlední řadě – nikdo nechce všechno sám nést a stavět. Vybrali jsme Dome 3 od Jurka a nechali na něj našít sněhové límce, které jsou na takové zimní akci skutečně potřebné. Mimochodem Jurek to dokáže našít na jakýkoli stan během několika málo dní za +18% z ceny stanu. Zkušenost byla dobrá, ale na delší pobyt to není dost velký stan pro 3 lidi. Je to dobré jen skutečně s omezením na přespání.
A co karimatka?
Měl jsem karimatku Therm-A-Rest NeoAir All Season a pro jistotu ještě pěnovou Therm-A-Rest Z-Lite SOL. Pěnovka je na takové akci vždy bezpečná jistota, ale nafukovačka je zase ohromně pohodlná a skvěle izoluje. Takže, pokud by došlo k nějakému problému s nafukovačkou, tak co? Stačila by mi pěnovka se vším péřovým oblečením pod spacákem. Přeci jen jsme spali na ledu zamrzlého jezera a teploty okolo -40°C byly reálné. Nejčastější problém bývá u zamrzlých ventilů nafukovaček a nebo prodření při nízkých teplotách.
Péřovka!
Bez péřovky Spire bych to asi nedal! Skvělá bunda s 300g peří je na takové akci nutností. Nepromokavá membrána je navíc výhodou proti větru. Bohužel, asi z důvodu nepromoku, je na téhle bundě voděodolný zip, který se někomu špatně ovládá například v palčákách. Ale vždy jsem se v ní cítil naprosto komfortně. Chodit se v ní nedá, protože by ji člověk propotil a už neusušil. Ale na každé zastávce jsem ji měl na sobě. No a rána a večery v ní byly komfortní!
A jak s vařením?
Měli jsme s sebou osvědčený benziňák MSR XGK a Jetboil Flash + MSR Reactor. Bohužel jsme přišli o benzinovou lahev u jednoho místního borce a byli odkázáni na plynové vařiče. MSR Reactor byl výrazně produktivnější, ale ani Jetboil neměl vážnější problém. Jen to trvalo delší dobu. Ale hlavně bez teplé vody ve víčku, v níž byla kartuše, by to bylo nereálné vaření. Té vody je potřeba udělat opravdu hodně, večer venku je zima a zdroj je jen led a sníh.
A jak Expedici Mongolsko viděli další členové posádky? Najdeš tady!
