CZK
Transvulcania 2018
Čas od času se stane, že se běžci nepovede závod. To se o závodě nepíše tak dobře, jako když všechno vyjde. Některým psavcům to může dělat problém. Já mám to štěstí, že Neúspěch je mé prostřední jméno a na selhání jsem přivykl. Takové články jsou na mém denním pořádku. Letos jsem jel na La Palmu popáté a doufal, že naposledy. Chtěl jsem, ať mi je zase ouvej z nervozity před startem, ať mi je špatně z přepáleného startu během prvních 2h. Chtěl jsem se dojmout nad svítáním nad Teide. Chtěl jsem zase překonat lenost a motavost za Reventonem a pomalu se nechat péct mezi Pico de la Nieve a Roque de los Muchachos. Chtěl jsem vzdát hold Sidu Vicuousovi a stylem „No tomorrow“ to pak napálit během finálního seběhu, porazit Mrazáka a přiblížit čas k 8 hodinám.
No, něco se povedlo, závod to ale nebyl.
Achilles v podání Brada Pitta
I když vypadám velmi podobně jako Achilles v podání Brada Pitta, paty mám v pořádku. Mým slabým místem je hlava a sebevědomí. Tedy jeho absence. Vzal jsem si příklad z chlapečka ze silnice a celou zimu, s každým odběhaným tréninkem, jsem se přesvědčoval, že to letos vyjde. Naběhal jsem přeci zase více, než rok předtím a tentokrát i rychleji. Přípravné závody na Costa Brava i v Anglii dopadly dobře. A tak se poprvé v běžecké historii našeho vztahu stalo, že jsem uklidňoval Zuzku já a ne naopak.
„To přeci bude krásný den v horách! Přeběhneme si celý ostrov a ještě zbyde čas na pivo v cíli. Poběží se nám krásně, vždyť máme formu, nic nás nebolí a ještě jsme trochu mladí. Krize přijdou, ale to známe. Zase odejdou a z kopce se to poběží samo.“
Takto moudře jsem promlouval k Zuzce, když se dostala do krize a začala být sprostá na nebohé ultra závody. Naplánovali jsme její mezičasy a stravování. S mými mezičasy byl Honza Havlíček opatrný a já se rozhodl tím také nestresovat. Cíl byl vyběhnout rychle první hodinu, najít si své místo v pelotonu, pak zvolnit, čekat na krizi za Reventonem, překonat ji, doběhnout na Roque s písní na rtech a nechat všechno na seběhu.
Podle plánu
Pátek před závodem jsme odpočívali, procházeli hlavní město La Palmy a nabírali síly. Nervozita se mi dařila držet na minimu, vše je připravené, a tak jsem se učil do nové práce. Den uběhl rychle, jako běhají mraky nad hřebenem za El Pilar. Střídmě jsme povečeřeli a ulehli brzy. Vše šlo podle plánu.
Budík ve 2:00, nasnídat, zalehnout, obléknout, nastoupit do busu, zavřít oči a relaxovat. Za hodinku a kousek jsme vystupovali u majáku, pod hvězdnou oblohou a sopečný prach hnaný větrem nás bodal do nepřikrytých míst. Kolem 3 toitoiek pro 2000 lidí jsme se prohnali do známé kavárny dole pod majákem. Mrazák už tam byl, stejně tak další Češi a slovenská raketa Peter Fraňo.
Nervózní jsem byl, ale ne tolik jako vždy. Na závod jsem se těšil a v poklidu popíjel espresso.
Letos byla Transvulcania trochu jiná. Nehrozilo pekelné vedro a trochu změnili trasu na začátku závodu.
Místo špuntu po 400m se běží asi 3km po silnici, než se vnikne do lávového pole pod Teneguiou. Spolu se zákazem hůlek až na 7.km je to dobré řešení.
Kochání se vyplácí
Běžel jsem za Mrazákem a Peterem a bylo mi hej. Dokonce jsem je viděl ještě po prvním kopci, kdy se cestička mění v cestu. Cesta se stáčí trochu na východ a letos silný neutuchající vítr mě odtrhnul od skupinky. To nevadí, říkal jsem si, alespoň nepřepálím. Hlava byla ještě silná a 5 minut navíc oproti plánu na prvních 7km jsem hodil na vrub delšímu začátku.
Rozhodně se mi běželo lépe, než loni. Držel jsem se před druhou ženou a podle hluku diváků nedaleko za tou první. V plánu bylo trochu zvolnit, abych měl dost sil na seběh. Plán je plán, a tak jsem trochu zvolnil a kochal se. Paradoxně se mi povedlo cuknout druhé ženě a předbíhat další běžce. Hledal jsem Teide pod vycházejícím sluncem, obdivoval černé kužely mladších sopek a užíval si poprvé lehce zimní a mokré podmínky.
Pořád dost foukalo a sluníčku se nahoru také příliš nechtělo. Za druhým občerstvením, Las Deseadas, jsem dorazil již s 8 minutovým zdržením za plánem, stále pln dobré nálady a poměrně kvalitní dávky sebevědomí. Na kopci se nám odkrylo uběhnutých 17km hřebene a následujících 30. Jsou to bezvadné výhledy pro představu, že ještě zdaleka není rozhodnuto a že na vás čeká ještě hromada práce. Mračna přelévající se z východní poloviny přes hřeben na západ byla dramatická a Roque zalité sluncem z nich vystupovalo jako prázdninový ostrov.
Mokro a zima?
Při sbíhání na El Pilar jsem se snažil jíst, abych neměl myšlenky zastavit na občerstvení. Gelů jsem s sebou měl dost a hodlal je všechny sníst. Taková zkouška, co snese žaludek a jak se zachová tělo, když do něj natlačím tolik energie, kolik se do něj vejde. Vběhli jsme do mraků a snad poprvé jsem probíhal na La Palmě kalužemi. S kotníky od bláta jsem poprvé pomyslel na Mrazáka.
Před závodem jsem mu poradil, že boty na mokro si na La Palmu bere jen blázen.
Na El Pilaru se již klepaly hordy maratonců. Nebylo to nedočkavostí, ale zimou. Díky nacucaným mrakům jsme byli všichni hned mokří a vítr měl k horkému fénu daleko. Ještě jsem se snažil pořádně spolykat gel a jen představa, že bych na El Pilar zastavil a jedl mi dělala špatně. Dál jsem běžel po hřebeni v mracích a těšil se na výhledy na cílovou rovinku, ale mraky byly proti. Běžel jsem s jedním veteránem a začal jsem se snažit. Jelikož jsem se prvních 30 km flákal, čekal jsem, že to teď půjde samo.
Přišla později, ale o to silněji
Na Costa Brava jsem se rychlých kluků dokázal držet k 20. km, pak jsem musel zpomalit. Po 30. km se mi ale začalo běžet pěkně a zase je doháněl a na 45. km dohnal. Čekal jsem podobný průběh na La Palmě a hlava na to byla připravená. Jak jsem ale napsal, prvních 30 bylo pomaleji a tak i bez krize. To nebylo v plánu, ale nebylo to špatné. Začal jsem tedy upalovat, vybíhal jsem kopečky, kde jsem se v minulých letech plazil, užíval si ledového větru a těšil jsem se na výheň nad mraky.
Kolem Refugia se mi běželo pěkně, na občerstvení pod Pico de las Nieve jsem přiběhl „on fire“ a těšil jsem se na velblouda, který vás vyvede na Roque. No a v tom 300m kopci zpět na hřeben přišla krize. O co přišla později, o to přišla silněji. Během 3 minut jsem byl zlomený člověk, dokonce jsem se zastavil na čůrání a mohl jsem tam hodit ručník.
Úplně jsem zapomněl, že krize zase odejde. Prostě jsem se v ní utopil.
Na Roque jsem se nějak doplazil, ale už jsem neměl ani žejdlíček motivace to dolů nějak hrotit. A to je vlastně konec. Romče od Mrazáka jsem velmi neslušně sdělil, co si o jejím muži myslím, abych si to při další serpentině uvědomil a bylo mi to líto. To že mě předběhl, i když byl 2 měsíce zraněný, není tak úplně jeho chyba. Naštěstí mi Romča fandila i při seběhu, a tak jsem měl šanci se omluvit.
Naštvání
Už jen 18 km dolů a 5 nahoru. To bylo jediné, na co jsem myslel. Štvalo mě všechno. Maratonci, co mě začali předbíhat. Druhá až pátá žena co mě nechaly za sebou. Ani usmívající se diváci, nebo výhledy na oceán mou náladu nezlepšili. Jo, to bylo hrozný. Šel jsem pěšky skoro všechno, prudké kopce, mírné kopce, rovinu. Naštěstí fotoaparáty nahozenou maskou neproniknou, a tak to vypadá, že jsem si užil pěkný den v horách.
Zuzka Krchová, Fík a Ondra Fejfar mě povzbuzovali před finálním kopcem. Ale to už jsem byl zlomený, už mi bylo naprosto jedno, kolik lidí mě předběhne a za jaký čas do cíle dorazím. Když jsem se vydrápal na zlom před startem, došel mě Rakušan Peter. Taky neměl úplně svůj den, a tak jsme mohli břímě nepovedeného závodu sdílet na křížové poslední míli závodu.
Čas před 9,5 hodiny je můj nejhorší za pět účastí. Po pěti letech co trénuji, jsem dosáhl horšího času, než když jsem vstal z gauče a začal běhat.
Poučení pro začínající běžce z mých 6 běžeckých sezon by mohlo být: „Kašlete na trénink, je to k ničemu!"
Ultra je v hlavě!
Ano, po závodě mě to štvalo a ještě více po dalším závodě, Poludnici. Trénování mě baví, dalo by se snad i říci, že mě baví hodně a jen málo pocitů je tak dobrých, jako přežití kvalitního ranního sešrotování na dráze.
Skoro to vypadá, že jsem po pár letech běhání ultra konečně přišel na význam rčení, že ultra je o hlavě. A v mém případě jakékoliv závodní běhání.
Kolik tréninků, kilometrů, času a nastoupených metrů mě toto zjištění stálo:
