CZK
Italské prázdniny
Po hodně dlouhé době se mi nějak podařilo odjet na druhou dovolenou v jednom roce (ne, že bych měla hodně práce a v Hanibalu mě nechtěli pustit, ale zkrátka nejsem typ čloběka, který by si uměl tu dovolenou vybrat). Kamarádka mě vytáhla do Dolomit, konkrétně do oblasti okolo střediska Cortina d'Ampezzo. V Dolomitech jsem nikdy nebyla a na horách vlastně taky dlouho ne. Navíc jsem nemusela nic řešit, jen si zabalit a být ve správný čas na určeném místě. Těšila jsem se jako malé dítě na Vánoce.
Odjezd byl naplánovaný na pondělí hodně brzo ráno, abychom tam nějak rozumně dojeli a třeba si po cestě dali krátký výlet na protažení nohou. Zastavili jsme se u jezera Lago di Braies, obešli ho a pokračovali do střediska Cortina d'Ampezzo. Ubytovali jsme se, šli jsme se projít na hlavní nákupní třídu (která může s přehledem konkurovat Pařížské ulici v Praze) a nakonec jsme šli brzo spát, abychom nabrali síli na další dny.
Přiznám se, chodím opravdu pomalu (většinou se nezvládám kochat a jít najednou, když to zkouším, končí to zakopnutím, například o kořen) a navíc nemám v lásce kopce (ale na pěkný místa často jiná cesta nevede, že jo, takže tam prostě musím). Túry byly tedy plánované s ohledem na mě, kratší s maximální délkou do šesti hodin. S mou rychlostí jsme je každou šli tak o hodinu déle.
A tyhle túry / výlety (záleží na úhlu pohledu) jsme šli:
Přes Cinque Torri na Nuvulau
délka: cca. 12 Km, čas: 5 hodin, převýšení: ↑ 930 m ↓ 930 m výchozí bod: parkoviště u Bain de Dones (zde je i lanovka, kterou se dá trasa hodně zkrátit, jezdní až k Riffugio Scoiattoli u Cinque Torri okolo které jsme později šli).
trasa: Z parkoviště jsme šli doleva (před sebou jsme měli dolní stanici lanovky) směrem k Lago Bain de Dones, které jsme tedy úplně neviděli, zřejmě je letos opravdu sucho. Došli jsme na první rozcestník a zabočili doprava, směrem do kopce (na trasu č. 425). Pokračovali jsme až k silnici, kde trasa sice vede rovně, ale směrem doprava byla zkratka - prošlapaná cestička, kterou jsme došli až pod Cinque Torri. Tam jsme si dali pauzu a já si užila první větší výhledy. Okolo Cinque Torri je hodně cestiček, lze to tam pěkně projít, jsou tam památky z První světové války. My jsme si něco prošli, záviděli několika lezcům jejich dovednosti a pokračovali jsme okolo Riffugio Scoiattoli na vrchol Nuvulau (2574 m n.m.). Nachází se tam i chatka Riffugio Nuvulau, kde jsme si dali malý oběd, pokochali jsme se výhledy (vidět bylo i Marmoladu!) a dali jsme se na cestu zpět.
Abychom nešli stejnou trasou, obešli jsme po cestě č. 441 vrchol Averaou. Na prvním rozcestí na druhé straně kopce jsme se dali doprava, okolo jezera Lago d'Val Limides až na rozcestí skoro u silnice. Tam jsem zahli na trasu č. 224 (pod heslem – nepůjdeme po betonu) a došli jsme až na parkoviště, kde na nás čekal motorizovaný kočár a dovezl nás domů. Říkala jsem si co bude asi dál, když první výlet byl super a navíc jsem si dala osobní rekord v dosažené výšce po vlastních...
Lago del Sorapiss
Druhý výlet byl stejně skvělý jako ten první. Nádherné jezero, náročný výstup (pro mě, že jo...) korunovaný protěžemi a kamzíkem.
délka: cca. 12,5 km, čas: 6 hodin, převýšení: ↑ 1340 m ↓ 1340 m (převýšení průvodce uváděl úplně jinak – nějakých 500 výškových metrů, takhle to vyšlo na mapy.cz) výchozí bod: Passo Tre Croci, kde lze i zaparkovat. Dobré je tam být dřív, zvláště o víkendu, kdy může být problém k deváté hodině najít místo na parkování.
trasa: Z Passo Tre Croci jsme se vydali cestou číslo 215, které nás dovedla až Lago del Soropiss. Jezero je velmi pěkné, zvláště, když do něj zasvítí slunce a modrá barva vody dostane úplně jiný odstín. U jezera se dá povalovat a bavit se turisty, kteří fotí fotky na Instagram (hned z kraje je ve vodě velký kámen, na který focená osoba vyleze a fotí se s panaromaty za ní). Nejvíc nás překvapila slečna, která z batohu vytáhla šaty, převlékla se a šla se fotit na onen kámen. Proč si nesundala ponožky, když už měla šaty, na to jsme nepřišli... Tolik ke kulturní vsuvce.
Od jezera je to kousek na chatu Rifugio Vandelli, kde od 12 hodin mají obědy. A pěkný výhled bez omezení otevírací doby. Od chaty jsme se vydali kousek zpět po cestě k rozcestní a pak cestou č. 216, které nás vedla celkem slušným stoupáním okolo Cime del Laudo až do sedla Forcella Marcuoira. V sedle jsem viděli alpské protěže (Plesnivec alpský není zrovna moc pěkné jméno pro tak krásnou kytku) a kamzíka. Za ten výstup to rozhodně stojí. Po debatě s kamzíkem, jestli mu uhneme, aby mohl sníst trávu, na které jsme seděli, nás čekala už jen cesta dolů až k parkovišti. Nejprve celkem prudkých suťoviskem a pak už po mírnější cestě až do cíle.
Část k jezeru a zpátky tou samou cestu je vedená jako rodinný výlet. Pokud nemají děti strach z výšek a netrpí závratěmi, tak je to určitě dobrá volba. I když je stezka místy exponovaná, na rodiny s dětmi jsme tady narazili celkem často.
Okolo Tre Cime di Lavaredo
Třetí výlet jsem absolvovala sama, ostatní šli na náročnější trek, na který jsem se úplně necítila.
délka: cca. 9 Km, čas: 3,5 hodiny, převýšení: ↑ 541 m ↓524 m výchozí bod: parkoviště u Rifugio Auronzo, kam lze dojet vlastním autem po silnici, na které se platí mýtné (30 Eur za osobní auto). Nebo autobusem z Misuriny, kde jsou placená parkoviště (parkování v Misurině stojí nějakých15 Eur na den, jedna jízdenka na autobus 4 Eura za osobu a jednu cestu)
trasa: Od chaty Auronzo vede pěkná, široká cesta až k chatě Dreizinnen Hütte. Cesta vede kolem Tre Cime / Drei Zinnen, nabízí pěkné výhledy jak na skalní masiv tak i do okolních hor. Tuhle část cesty lze absolvovat i se sportovním kočárkem – místy je prudší kopec, ale pořád je to pěkná cesta (jednu takovou rodinku s kočárkem jsem právě potkala). Tahle část cesty je také hodně frekventovaná. Až k rozcestí na severozápadní straně masivu je to takový "Václavák". Ale není to nic, co by se nedalo přežít. Daň za dobrou dostupnost výchozího bodu. Mnoho lidí tam jen přijede, koukne na výhledy, vyfotí se a jede zase domů. Další část cesty je sice také frekvetovaná, ale už je to lepší.
Pod chatou Dreizinnen Hütte jsem se vydala k chatě Col Forcellina. Hned pod chatou Dreizinne Hütte mě čekalo prudké klesání (rodinka s kočárkem šla i tudy, ale to bych asi nedoporučovala, na mé gusto to bylo dost na hraně) do údolíčka s krávami. To, co jsem sešla dolů, jsem musela vyjít i nahoru, po stoupání jsem si sedla a dala jsem si svačinku. Pokračovala jsem dál okolo chaty Col Forcellina, až jsem došla k výchozímu bodu.
Přemýšlím, že na některá místa vezmu rodiče. Nejsou to sice sportovci a přece jenom mají už svůj věk, ale díky dobré dostupnosti a možnosti zkrátit trasu lanovkou by i moje mamka mohla zažít Dolomity a užít si výhledy, které zatím neviděla.
