CZK
Dolomity | Uno Espresso a trochu ledu, prosím
Dvě auta se tam zítra večer chystají a já stále nemám parťáka. Naštěstí mi ráno volá Jindra ze severu, že teda pojede! Varuje mě, že čtyři roky nedržel motyky v rukách a že na něho musím být hodný. Jasně, jasně, všechno bude! Severští démoni Vejvis s Gulou vybrali destinaci Vallunga, kterou už znají, takže se těším, že nám něco doporučí na první den.
DEN 1 – La Piovra
Vallunga je malebné údolí v 1700 m n.m. kousek od Bolzana, kde natéká spousta 100-150 metrových stěnových ledů, mixů s relativně snadným přístupem (1-2h). Mě sice primárně lákají dlouhé mixové alpské cesty na pěkný vrcholy, nicméně Vallunga je pro nás ideální volba na rozpink na první pořádný zimní lezení sezóny. Na doporučení se vydáváme do místního nejznámějšího sektoru, kde natéká klasická ledová linie, Piovra.
Tuhle dvou délkovou krásku jsme vylezli v celku rychle, takže nám zbyl čas ještě na žhavou novinku z prosince z dílny tirolských lezců – mixová linie Teufelsgeige (125m, WI5+, M6). Ta má sice na výšku 120m, stejně jako Piovra, nicméně je logicky rozdělena do 4 délek, přičemž první délka je 60m ledu, poté následuje druhá krátká, ale klíčová mixová délka za M6, která končí pod ledovou záclonou. A na závěr dvě kratší ledové délky s jeskyňkou na štand. Nahoře je za odměnu vrtaný štand na slanění. Jindra na konci trochu nadává, že jeho vytrvalost je kdesi na líbánkách s jeho sílou, nicméně toho kluka žene zkušenost!
Dolu už jdeme za tmy...
Ostatní na nás čekají na parkáči a rada zmrzlých hlásí ústup do hospody. Uno espresso y una cioccolata calda, per favora a polemizujeme nad strategií na další den. Já mám vyhlídlou cestu na Torre de Innerkofler v masivu Sassolungo (německy Langkofel), kterou mi doporučil kamarád Ital. Lezl to dva roky nazpět a prej že bella, magnifica! Takže se přesouváme nahoru na Passo Sella, které je 15min autem od Vallungy a odtamtud jdeme hoďku a půl pěšky pod jižní stěnu Innerkofleru. Ve sněhu si děláme pelíšek a ráno to máme krásných 30 min pod nástup. Usínáme pod náhernou vymetenou oblohou a Jindra mi ještě před spaním předává svá romantická moudra o hvězdách a hvězdných soustavách, která tak těžce nabyl létami strávenými pod širákem s děvčaty. Věděli jste třeba, že Orion není jen ten raper z PSH a ta čokoláda?
DEN 2 – L'Apparizione
Přiznám se, že do té cesty jdeme trošku naslepo. Nevíme, v jaké je ta cesta podmínce, ani nemáme moc informací, kudy to přesně vede... Ale prý je to magnifico a s tím se spokojím. Když šlapeme přístupovým žlabem málem tu cestu míjíme, ale pak se ohlížím a poznavám první déllku z fotografie a jsem příjemně překvapen množstvím ledu nalepeného ve stěně. Je toho tam víc, než na většině fotek z minulých let. Dobrá podmínka. První dvě kolmější mixové délky se dají spojit v jednu, a pak se leze tak 6 délek už v položenějším ledovo-sněhovém žlabu. Štandy jsou ze skob a smyček, většinou s majlonkou na slanění. Na jištění stačí pár středních až kratších šroubů, a tak 3 menší frendy a smyčky. Po asi pěti hodinách dolézáme na vrchol a kocháme se výhledem na celý masiv Langkofel.
Vrchol Torre Innerkofler je, jak bývá v dolomitech zvykem, velká placka, kde by šli pořádat supr mejdany. Nicméně to necháme na jindy a jedeme dolů. Slaňuje se pohodlně, stejnou cestou dolů.
Dannyho obléká TILAK
DEN 3 – Nová česká routa
Na poslední den jsme se rozhodli vynechat dlouhé cesty na Langkofelu a přesunout se za ostaníma zpátky do Vallungy. A děláme dobře, protože Vejvis s Gulou, tohle liberecko-jablonecké úderné duo, nám totiž hlásí, že navrtali vedle Piovry novou mixovou linii. Chtějí potvrdit klasu, tak nás do toho rádi posílají pro první přelez. Není to žádnej zapomenutej kvak někde na straně, nýbrž krásnej logickej směr uprostřed stěny.
Jak na ni
První délka je lehký led s trochu nepříjemným dolezem ke štandu, kde se hodí jeden až dva frendy. Na štandu svítí dva nový nejty a odtamtud začíná legrace. Cca 20 metrů převislého drytoolingu za M8- (kluci jsou přísný) s pěti nýtama a dolezem do visícího rampouchu. Je to v celkem nepřehledný a neočištěný skále, ale naprosto boží vytvrvalostně-technická lezba. Nemůžu si počítat onsight, páč jsem na prvním metru ulomil lištičku cepínem a spadl jsem Jindrovi do štandu, ale hned na druhej to padlo čistě v RP až nahoru na druhej vrtanej štand. Třetí délku je podle mě dobré udělat kratší a zaštandovat v ledové jeskyňce po 15 metrech, kde se dá pohodlně stát i ve dvou a odkud už to vychází na 50 metrovou délku až na vršek.
Tímto smekám kloubouk před klukama a díky moc za parádní a důstojnou cestu, která bude jistě další vyhlášenkou sektoru a ze které se bude radovat další spousta skáloškrabů.
O dramatickém dvou délkovém slaňování, které místo 20 minut trvalo, díky 50m prusíkování na zmrzlých dvojčatech, dvě hodiny se tu rozepisovat nebudu, nicméně poučení zní:
- Tlustý “zkušený” dvojčata, co sajou vodu jako houba, nejsou to pravé ořechové na zimu.
- Abalaky dělat pokud možno v suchém ledu, v co nejméně položeném a co nejméně za hranou.
- V opačném případě je lepší tam nechat tu smyčku jet odťal do p***.
- Tlustý prusíky se po zmrzlém laně/rampouchu posouvaj mnohem lépe.
- Čelovka dole v báglu, i když máš pár hodin rezervu je pěkně na p***
- Háček na abalaky = život.
Ano, tohle ví každej hňup, co alespoň jednou viděl Cliffhangra, ale není nad to si to sám vyzkoušet. Stějně jako to, že se ten jazyk na ten zmrzlej kov fakt přilepí. Já už si to pamatuju!
Horám zdar
