CZK
Ronda del Cims je vlastně tak náročný závod, že to až hraničí s absurditou a asi i proto se na něj nehlásí takové davy jako na UTMB. Čeká na vás přes 170 km, kdy oběhnete/obejdete celou Andorru a nastoupáte kolem 13 000 m a to stejné si i seběhnete. Jestli se o UTMB mluví jako o králi ultra trailu, nemohl by mít lepší královnu, než Rondu. Stále marně přemýšlím, proč jsem se na něco takového minulý podzim přihlásil. Stejně marně se ptám cestou na start Juliana a Izry. Proč do toho jdeme?
Na konci června jsme si zaběhli závod v Chamonix. Měl poloviční parametry, než má Ronda a já si hned po doběhu začal představovat, jaké asi bude to druhé kolo. Nadhodil jsem to téma i Petru Mílovi, který se stejně jako já začal trochu cukat – neměl v pořádku stehno, já cítil koleno. Už stárneme. Pepr nakonec do Andory nedojel a jelikož jsem mu to před startem i v průběhu závodu hodně záviděl, tak jsem mu alespoň pořádně obouchal hůlky.
Týden před závodem jsem překonal strach a zašel s kolenem k fyzioterapeutce. Byl jsem ujištěn, že koleno je jen unavené. A co může být na odpočinek lepší, než relaxační pobyt v horském prostředí?
S Julianem po cestě ladíme cíle pro závod. Já mám jako obvykle velké oči a říkám, že to přeci zvládneme v sobotu za světla, že nás nepředběhne první žena a že potom pěkně zapaříme - slovy čísel tedy pod 39 hodin. Nevím jak vy, ale já nikdy nic 39 hodin v kuse nedělal. Julian se mi jen směje a je stejně nervózní. Loni si dal UTMB a tak trochu tuší, do čeho jde. Já si z profilu a z dlouhé knihy informací pro běžce odnesl, že nás čeká 13 občerstvení a 15 kopců. To stačí, ujišťoval jsem se.
Při registraci dostáváme opravdu štědrý předstartovní balíček – buff, čelenka, triko, hrníček, nosič na hrníček, zářící náramek s profilem. Po takové nadílce jsem se těšil, co pořadatelé přichystali pro případné doběhnuvší (ošklivá PUMA sportovní taška, musel jsem otravovat Sama, aby mi ji vyměnil za vestu). Dostali jsme i tašky (obě hezčí, než finisherská) pro poslání věcí na Life base. První byla na 70. km, druhá pak na 130. Během jejich balení zjišťuji, že Julián má na závod připraveno 40 gelů, prý každých 50 minut jeden. Znervóznil jsem a koupil si alespoň 12 gelů a rovnoměrně je rozdělil mezi stanice. Zapomněl jsem však, že stanice nejsou rovnoměrně vzdálené od sebe. Stejně tak pytlíky gumových medvídků a dvě Kinder Buena na každou Life Base a Red Bull proti spánku. Dokonce jsem si na druhou Life Base poslal kalhoty, triko a boty, kdybych o hodně vedl a chtěl se upravit pro kamery v cíli.
Před startem si čtu status Palonce na facebooku: Cíle do závodu jsem si dal tyto: Závodit až do cíle. Vyhnout se sobotní noci na trati. Vypráskat Jan Bartas. Bezva, takže mě kromě boje s brutálním převýšením závodu bude ještě nahánět česká mašina ze Spine Race, člověk s medvědí silou, co nepotřebuje spát a podobné závody si dává před snídaní.
Já jsem ze závodů zvyklý, že většinou běžím rychleji, trochu předbíhám a pak to nějak udržím. Tady jsem chtěl zkusit vyrazit volně a podle vývoje závodu reagovat. Hlavním úkolem bylo na každém občerstvení pořádně jíst. Vzpomínal jsem na Pražskou stovku, kde mi bylo krásně až do cíle a žádná krize z nedostatku energie nebyla. A stejně jako Palonc udržet síly k závodění až do konce, či v případě krize být před Paloncem.
V noci rád spím a tak se mi na Rondě líbí, že se startuje v pátek ráno a 2 dny s nocí na trati, se mi líbí více, než 2 noci a den. V pátek ráno balíme všechny věci v hotelu a přesouváme je do jiného, kde budeme spát v sobotu. Kluci totiž udělali docela povedený trik proti případnému nedokončení – neobjednali hotel na noc z pátku na sobotu a tím učinili z předčasného ukončení závodu věc krajně nepohodlnou. K snídani toast s nuttelou, když může Kilian, můžu taky. Dvacet minut před startem ještě dáváme kafe v hotelové restauraci. Při placení si všimnu, že se mi klepou ruce. Nic si nenalháváme, jsme nervózní, nedočkaví ale snad připravení.
Před startem potkávám ostatní, dosud pouze virtuální Čechy (Martinu s Pavlínou, Martina Stárka, Honzu Suchomela a Kristýnu, Martina Fojtíka – samé zkušené stovkaře) a Bandoleros. Je mi blbě z nervů, tak jdu ještě počůrat něčí zahrádku a zpět do koridoru. Před startem odpalují před startovní bránou ohňostroj. Škoda, že za dne není ohňostroj moc vidět, jediná zábava tak bylo sledovat, zda z ulice odpalované rachejtle trefí někoho z fandících diváků na balkoně.
Po startu upaluje vepředu chlapík o rozměrech, že vedle něj vypadá Palonc jako neduživé štěňátko. Má batoh, který jsem ve třetí třídě nosil do školy a z něj mu trčí připnuté části povinné výbavy. V čele závodu jede policejní auto a u něj velmi namáhavým způsobem běží tento dvoumetrový chlapec s nekonečnou brutální dřevorubeckou silou. A to byl poslední veselý moment závodu.
Držím se na dohled Palonce a pomalu se pohybujeme probouzejícím se městečkem. Ordino leží v severní části Andorry a po startu se musí závodníci nejdříve probojovat asi 20km na sever k hranici s Francií, než se vydají proti směru hodinových ručiček po obvodu knížectví zpátky k severu.
21.km, 3:05 na trati
Při výstupu na první kopec vidím dole hada závodníků, kteří běží za námi. Na to, že běžíme už 3 hodiny, se rozestupy moc nezvětšily. Sbíháme s Paloncem k prvnímu občerstvení něco kolem 15. místa (21km za 3:05). Napadá mě hříšná myšlenka: „Kdyby se to tak náhodou povedlo udržet...“. Palonc mě obveseluje teorií, že jak běžíme kolem Andorry v jednom směru, tak doběhneme a budeme mít jedno nohu kratší. Tvoje problémy na mojí hlavu.
Trasa dál vede přes sedlo do údolí, kde stoupáme podél potoka mírným kopcem. Paloncovi trochu cukám a dalších 50 km ho nevidím. Bylo príma, že na každém kopci, sedle, stejně jako v údolích, seděl někdo z organizátorů a poznamenal si číslo. To pak vysílačkou oznámil další kontrole a tak jsme byli pod neustálou kontrolou, kde se na trati nacházíme a snad by nás i vyrazili hledat. Trochu se kazilo počasí, jemně pršelo, výhledy žádné. V tu dobu mi to moc nevadilo, protože jsem přeci na závodě a ne na výletě.
První sněhová políčka a výšvih do sedla odkud už vidíme 6 km daleko lyžařské vleky – Coma d´Arcalís, kam musíme doběhnout. Druhý seběh bylo jediné místo trati, které nebylo úplně dokonale značené. Vlaječky sežraly krávy, nebo je alespoň poházely na zem. Trochu nervózně jsem seběhl po žlutých tečkách klasicky značené cesty. Ale nebyl jsem si úplně jistý, zda správně. Organizátorům se totiž mnohdy zdálo následování klasických cest příliš jednoduché a tak napíchali vlajky, kam se jim líbilo. Třeba kolmo do kopce, 20 m vedle široké GR značené cesty stoupající v serpentinách. Nebo na druhou stranu řeky, do půlky lýtek v bažině, když na druhém břehu vedla cesta. Představoval jsem si šíleného pořadatele, jak letí ve vrtulníku po obvodu Andorry a z několika metrů hází vlajky, značí tak cestu a ďábelsky se u toho směje.
31.km (5:15)
U dolní stanice lanovky Coma d´Arcalís je hodně diváků. Vychutnávají si krásné páteční dopoledne na horské louce, pivo, víno v rukách. My přibíháme bažinatým okolím jezírek a vybíháme menší svah k občerstvení. Lidé fandí, kameraman vedle mě utíká a natáčí mě. Zatím to jde krásně, říkám si. Mám za sebou šestinu, je poledne, čeká nás pár krásných výstupů. Dávám si poprvé Caldo, španělský kuřecí bujón, s těstovinami. Pojídám asi deset minut, hlavně ovoce, dva talíře polévky, ovoce. Doplňuji vodu a powerade – takový ten modrý isodrink. Opravdu rád bych pozici udržel, a tak si dávám záležet a s jídlem nic neošidit. Odcházím volným tempem vzhůru sjezdovkou. Nerozhodí mě ani skutečnost, že další, kteří doběhli chvíli za mnou, měli na občerstvení své pomocníky, co jim podávali jídlo, doplňovali do batohu živiny a milým slovem je připravovali na další cestu.
Stoupání sjezdovkou přechází do stoupání sutí do sedla. Přes 500 m nahoru za 2 km. Rychle to utíká. A pak hned dolů. Dochází mě Cesar, známe se z výběhů kolem Madridu. Divím se, že mu to trvalo tak dlouho, je totiž jeden z těch opravdu dobrých běžců. Čeká nás už jen jeden kratší výstup a pak proběhnutí traversem pod Coma Pedrosu, nejvyšší vrch Andorry.
43.km (7:26)
Dobíháme v Cesarem na občerstvení, pořád kolem 13. místa. Držíme tempo, které mi připadá pomalé, pohodové, na půl plynu. Však 6 km za hodinu není žádný kvapík. Výstup na C. Pedrosu nabízí 3 km a 900 m nahoru, tak jsem se chtěl před tím trochu najíst, ale když zavelí Cesar: „Vamos.“, poslechnete. Bylo to jedno z těch vtipných míst, kde byly vlaječky prostě naskládané v suti a vedly nás vzhůru. Do kopce stoupám lehce a docházíme další závodníky. Navzdory 3 km za 1:20 se mé sebevědomí zvyšuje a těším se, jak zaútočím na první desítku. Hohoooo.
Na vrcholu vtipkujeme s osazenstvem kopce, ti nás fotí, chipujou a pak rychle o přes držku dolů. Sutí, sněhem. Pamatuji si, že jsem kdysi měl strach, jak dole na konci sněhového pole před sutí zastavím. Závody v horách mě naučily, že to je jedno. Hezky se rozeběhnout, vybrat místo pro dopad, hodit prdel a jet co to dá. Dole to nějak dopadne. Jeden úsek tu byl takový jemně šimrající v podbřišku. Šlo se sněhovým svahem asi 2 m nad jezerem s kusy ledu. Pokud by se zakoplo, uklouzlo, tak by vedro na pár hodin rozhodně nebylo.
49.km (9:19)
Všímáte si té neuvěřitelné rychlosti? Já si ji všímal a chtělo se mi brečet. Naštěstí mi bylo dobře, krásné letní odpoledne v horách, sestupy jsou zadarmo. Doběhli jsme do další chaty – ano, bylo to trochu jednotvárné - nahoru do sedla/na kopec a dolů do údolí na jídlo, patnáctkrát a cíl. Zase půllitru modré hopsinkové šťávy, stejně tolik vody do druhé lahve, hodit dva talíře polévky do bříška, nějaké sýry, banány a pomeranče. Trochu čokolády a jdeme dál. A tady to začalo. Slabost těla, bolest hlavy. Jak už je takovým evergreenem ultra reportů Něco bylo špatně. Ne něco, mě bylo špatně. Před první třetinou závodu. To si tedy ještě užiju. Jsem rozumný a tak nechávám Cesara jít rychleji. Snažím se dát žaludku čas a klid strávit, co jsem do něj napchal. Nejde mu to. Co ta hlava? Nevím, snad z vedra, ale to není problém. Žaludek jo. Do sedla jsem se vydrápal a dolů jsem Cesara doběhl. Nebylo to ale ono. On si pochvaloval, jak v pohodě běžíme, že to neunavuje, že to je idylka. No, já si myslel svoje. Na 55.km dávám kafe, ovoce a vodu. Z modré šťávy je mi už zle, žaludek mě chválí.
Následovalo asi 5 km zvlněnou lesní cestou, pasáž k odpočinku s výhledem na kopce, kde jsme byli. Jedl jsem, pil a začala mi být zima. Bezva. Taková ta zimnicová zima. Studený pot. Zase jsem špatně žral? To snad ne. Běžel jsem rychle? To těžko, pomaleji bych už couval. Za to může ten závod v Chamonix, povídám si. Ještě nejsem odpočinutý a teď tu umřu. Mozek je neskutečně výkonný při hledání výmluv. Zastavím se tedy, zkusím do sebe vcucnout gel a dám si pauzu na čůrání. Přirozená barva kafe s mlékem, nic neobvyklého.
Pomalým výklusem se sunu dál. Na závody si nepřipravuji mapičku, profil, nic takového. Samozřejmě si potom moc dlouho nepamatuji profil, který mě čeká. Teď jsem myslel, že jen doklušeme 15 km k Life Base a bude dobře. Jídlo, posezení. Tak jsem se těšil. Ale osud a organizátoři mi do cesty přichystali kopec s lyrickým názvem Bony de la Pica. Můžete hádat, jak jsem mu při výstupu přezdíval. Táhnul jsem se slabounce. Přemýšlel, co to bude za ostudu, jestli vzdám na 70. km, co budou lidi psát, co si o sobě budu myslet já. Co budu celý večer a sobotu dělat. Nemám s kým jít na pivo, nemáme hotel. To bude pěkná nuda skončit. Změnil jsem plán, že se najím, napiju a uvidíme, co to udělá.
Z kopce to bylo už jen dolů na Life Base. Dolů, ale skoro přímo dolů. Bohužel paraglide neměli, a tak pomalu po řetězech, po kořenech do lesa. Pak se tedy dalo i chvíli běžet. Dole jediná hlavní silnice Andorry. A teplé jídlo. Seběh už bolel solidně.
70.km (13:04)
Do La Marginedy přibíhám těsně po 20 hod., ideální čas zasednout ke stolu. Potlesk, hodně doprovodů ještě čeká na své závodníky, hodně borců odpadlých na zemi, na lavicích. Dávám si těstoviny se sýrem, dostávám drop bag se svým jídlem na další třetinu trasy. Zapínám mobil, Zuzka mě informuje, že Palonc byl na Pice o 20 minut po mě. Ach, budu s ním muset ještě bojovat a to opravdu nevím, jestli zvládnu. Pomalu jím těstoviny a smiřuji se s nocí na trati. Na desítku útočit rozhodně nebudu, ale snad alespoň dokončím v důstojném čase. Palonc přiběhnul, natáhnul se na zem, vcucnul vývar a odběhnul. To jsem jen zíral. Přiběhnul Julián, a tak se mu svěřuji se svými bolestmi, pochybnostmi a rozpoložením, rozložením. Doporučení je jasné, pořádně jíst a zvolnit.
Přihazuji vrstvu na noc, nasazuji čelovku a vyrážím dál. Za 21 km bude další šance se na to vykašlat. Poslední. Pak už to jednak nepůjde a jednak to nemá smysl. V prvním kopci předcházím Palonce.
Docela velkou část mládí jsem trávil ve vodáckém oddíle. Myslím, že se tam s námi moc nemazlili a jestli jsem někde trochu přičichl k nutnosti pokračovat, i když se nechce a bolí to, tak to bylo tam. Jeden vedoucí, Ondra Bothe, nás naučil poučku, která má sice k ideálům Jarky Metelky daleko, ale díky které se dá přežít mnohé. Při pochodu, při nekonečném pádlování do tábořiště, když už se vám nechce dál, se pořádně rozhlédneme po spolutrpících. Vybereme jednoho, který nevypadá dobře a s přátelským úsměvem se zeptáme: „Jak to jde? Bolí tě něco?“. Potom stačí jako Mozkomor naslouchat a živit se utrpením jiných. Uvidíte, jak vám bude lépe a lépe. Je samozřejmé, že své starosti si necháváte pro sebe.
„Co je? Co se děje? Něco je špatně?“, ptám se se zaujetím Palonce. „Nějak to prostě nejde, asi málo jím, nebo výška.“ Sos sos, sosám živinu pro svoji dobrou náladu. To by na pár km mohlo vystačit.
Padá tma, na protější straně údolí probleskují čelovky závodníků padajících z Bony de la Pica. Myslím na Pavlínu s Martinou, co tam asi budou po tmě vyvádět na těch řetězech. Svítí měsíc a na cestu je vidět i bez čelovky. Nekonečně se stoupá běhatelným terénem. Cílem je Slepičí sedlo (Col de la Gallina). Za sebou sem tam zaslechnu tlukot hůlek a brzy se ke mě přidá Jordi. Že prý hledá společnost na noc a já jsem tak unavený, že proti návrhu nic nemám. Ptám se, na kolik to tedy letos vidí tímto tempem. Říká 40 – 41 hodin.
To jsem se skoro pozvracel. Byla skoro půlnoc a znamenalo by to ještě 24 hodin na cestě. Celý den. To ne. To nedám. Jak jen mě ty hory nebaví. Vždyť to je legitimní důvod, vzdát to, protože mě to nebaví. Nebudu mezi prvními 20, za světla to taky nestihnu. Na výlet můžu i jinam a ne se tu ničit. K čemu to bude. Vím, že to dokončím, ale ten čas. To bude ostuda. Tak takhle se prohrávají závody, napadlo mě. To jsou přesně ty myšlenky, které jsem si před závodem zakázal. Ale cestu ke mně si našly. Snažím se hledat něco pozitivního, nějaký silný důvod, ke kterému bych se upnul a pro který bych dokončil. To se má samozřejmě dělat už dávno před závodem. Já byl připraven běžet, bojovat vepředu. Na výlet jsem sem nejel. A teď mě prý čeká ještě celý den.
Přibíháme do sedla, Jordi se se všemi zdraví, hlásí nám 20. pozici. Přes údolí vidíme občerstvení na 90. km – Coma Bella. Dolů se mi běží dobře, jak mám rád tu gravitaci. Kecáme, po hrsti arašídů mě opouští černé myšlenky. Tohle půjde. Přežiju noc a bude zase pěkně. Někde se pořádně najím. Zase. Na další kontrole potkáváme jednoho z předních běžců, vzdal. A je šťastný, žádná hlava v dlaních, uslzené oči. Prostě ho bolí noha, tak na co se trápit. To je přístup.
Seběhneme do údolí, přeběhnem hlavní silnici vedoucí do Španělska a stoupáme. Jordi mi mizí, já se prostě už jen vleču. Coma Bella. Poslední světlo ve svahu. Tak mi to Jordi ukazoval z protějšího kopce. To zvládnu a tam se na to vykašlu. Dávám do úst tubu s gelem. A pomaličku ucucávám. Tak, abych do zvedajícího se žaludku vždy něco dostal. Cesta stoupá prudce, naštěstí se nemusí běžet. Kolem štěkají psi, vidím čelovku pořadatele. Sotva se k němu dopotácím, dvakrát se musím opřít o hůlky. Tohle je konec. Ten sladký konec. Už nebudu muset dál. Sednu si, zdřímnu si. Ráno bude pěkně. Říkám mu, že nemůžu jíst, že je mi zle. Chlácholí mě, že mají výtečnou polévku a že si o vzdávání ještě promluvíme.
90.km (17:49)
Dvacet kilometrů za skoro 5 hodin. Krize vyjádřená čísly. Sedím na židli, v ruce talíř polévky a nemůžu ani sousto. Ani tři dny po závodě nevím, proč jsem tam nezůstal. Batoh na zemi, před sebou 1400 m stoupání na Pic Negre a v sobě žádná energie nebo motivace. Přiběhl Julian, tak mu opět brečím na rameni. Naštěstí na tom není výrazně lépe, a tak sedí vedle mě. Přibíhá Nerea, Julie (pozdější vítězka).
Jsou to kamarádky, ale je cítit, že dnes v noci ne. Pozorují se, čekají kdy se ta druhá zvedne. Nerea vypadá zle. Zatímco jí, tak jí její tým přezouvá, převléká. Rýži co snědla vzápětí vyzvrací. Pak vidí, jak se Julie zvedá, podává doprovodu bundu, popadá batoh a mizí do tmy. Nechápu. Co jsem to právě viděl? Ta ženská byla víc mrtvá, než živá. Viděl jsem, jak zvrací a stějně se zvedla a šla bojovat dalších 80 km o vítězství. Nevím, kde se to dá naučit, ale takovou vůli bych chtěl taky.
Stydím se za svojí slabost. Po tom, co se stalo, nemůžu na občerstvení zůstat a vzdát. Všichni na mě koukají. Beru Juliána a stoupáme na Pic Negre. V Coma Bella jsem strávil skoro hodinu a natlačil do sebe celý talíř polévky. Zahodil vše sladké a nacpal si kapsy oříšky, krekry a sýrem. Soukáme se směrem k vrcholu a ještě jednou mě přepadne touha se na to vykašlat. Asi 500 m pod vrcholem Pic Negre říkám Julianovi, že jdu zpátky dolů. Že to je marnost. Jen se mi vysměje a jdeme dál.
Krize přechází, výstup je totiž neskutečně krásný. Po třetí hodině v noci, úplněk, travnatá planina. Silný vítr, valí se mraky. Vypínáme čelovky a užíváme si čarování horských velikánů, mraků a úplňku. Okouzlen, v hodině mezi psem a vlkem, mě mrzí, že nevládnu naším jazykem jako Skácel, protože ty okamžiky by si zasloužily zveršování. Že by moment, proč tohle děláme?
Ze snění nás vyruší zima. Fouká, je nevlídno, jsme přes 2600 m vysoko. Bereme si rukavice, bundy, schovávám se do kapuce. Myslím, že byla chyba pořadatelů, že z povinné výbavy vyhodily nepromokavé kalhoty. Chápu, že jsem si je mohl vzít. Ale tak znáte to, nejsou povinné a jsem velký kluk, co v horách už něco zažil.
Na vrcholu jen čaj a honem dolů, do Refugia. Tam přicházíme těsně před svítáním, nohy už sotva ohýbám. Naštěstí jdeme pomalu, a tak něco jíst můžu. To se lepší. Něco sýra, ovoce, kafe, těstoviny. Říkám Julianovi, že si potřebuji na 15 minut lehnout. Nakonec uléhá také a za chvilku už popíjím další kafe a jako noví vyrážíme dál. Chvíli trvá rozhýbat nohy, ale slunce je venku, všude zeleno, horské divoké údolí, do cíle jen 65 km, jsme po snídani. Jde to skoro samo. Chvilku.
Asi po třech kilometrech mě v sedle mě opouští Julián a já tuším, že už končím opravdu. Jak bylo před 10 minutami vše v pořádku, tak mě zase opouští motivace, chuť se trápit. Na louku na 110. km přibíhám už sám a vydávám se údolím jemně nahoru. Jde to běžet, tak běžím. Bolest nohou se stupňuje a mě napadá, že by pomohla tabletka proti křečím. Sypu ji do sebe a jde to. Po pár hodinách dobíhám na další občerstvení, kde na mě již z dálky křičí, že na mě čeká hojnost jídla, masáž, úsměvy dívek.
Dobíhám Juliana, obírám ho o další tablety proti křečím a skoro se vracím do závodu. Už tedy vím, že to dokončím – teda to už od 90., ale najednou to vypadalo, že i do 40 hodin. Další seběh a výstup. Krásné pozvolné údolí, zakončené výstupem nejkratší cestou, kolmo na vrstevnice. Daří se mi baštit, držím se Juliana. Optimismus roste. Při seběhu do lyžařského střediska Pas de la Casa se opět objevuje pro mě nepochopitelná snaha pořadatelů dělat cestu co nejtěžší. Hrotíme to mezi velkými kameny, v jemné suti a z prudkého svahu. Deset metrů vedle vede sjezdovka. Nakonec s tím ale souhlasím. Ono 170 km v horách by totiž jinak byla procházka. Blížíme se k Pas de la Casa a já vzpomínám, jak jsem tu skoro přesně před 2 lety projížděl s Dorkou za lezeckou dovolenou do Španělska. Úsměvné, tehdy by mě taková hloupost jako obíhat Andorru ani nenapadla. A rázem mi chybí lezení. Tam se netrpí, to je taková pohodička, večer jemně pod vlivem pod skálou.
130.km (29:30)
Konečně větší jídlo. Těstoviny a něco k pití. Naplnit batoh jídlem, vyhodit co nemůžu pozřít a nechat si resuscitovat stehna. Má třetí masáž v životě. Jak to někdo může dělat častěji. Čekají nás poslední tři kopce, přes 2000 m nastoupat a něco přes 40 km. Posledních 18 km potom z kopce. Snad by to pod těch 40 hodin jít mohlo. Jsme optimističtí i přes hnusné studené těstoviny a vystydlé Caldo. Přimazávám vazelínu, zouvám boty, od Zuzky letí zpráva, že Palonc není ani na 110.km. Pohoda, další jeho skalp. Už si jich asi přestanu vážit. To už nedožene. Alespoň, že s ním udržím čistý štít, když to nevyjde pod těch 40 hodin.
Vybíháme skoro po hodinové pauze a po krátkém a vydatném seběhu se zase dostáváme do pozvolně stoupajícího údolí. Následuje přesně ten úsek, který musel někdo značit z vrtulníku a ďábelsky se smát. Po úbočí údolí, ale po tom, kde teče víc vody než v potoku dole. Boty krásně čvachtají černou bažinou na dohled od cesty na druhé straně vody. Puchýře bobtnají a Julian poprvé nadává. Má stehna se dostávají do stavu, který neznám. Rád bych zvednul kolena třeba aspoň 15 centimetrů, ale nejde to. Je to vtipné, zatím. Prostě neposlouchají. Takže do kopce cupitám slepičím krokem. To je, panečku, běh. První kopec zdoláme ještě docela rozumně a připojujeme se na trať Mitic závodu na 115km
V posledních pár metrech výstupu mi Julian utíká a v sedle nečeká. Při sestupu uplatňuji na stehna taktiku, při které využívám jejich tuhosti a nebrzdím. Sice to bolí stejně, ale to už i chůze, takže vyhrává pravidlo, že běh bude bolet kratší dobu. Poprvé v tomto seběhu házím závodní tlamu. Teda prdel a přímo do bahna a ještě ho pěkně ukloužu několik metrů dolů. Škoda, mohl jsem doběhnout krásně čistý a voňavý až do cíle.
Na občerstvení sedí Julian a nechává si ošetřovat opuchýřovaná chodidla. Já se rychle najím a pak s vděkem kvituji nástup pálení žáhy při každém soustu či loku vody. Už mě nic nepřekvapí. Nechám se ujistit, že do cíle už jen 6 hodin a to i pro ty největší lenochy mé kategorie (samozřejmě nebylo). Což by vyšlo ale na krásných 39:45. Ale jak už to bývá, málokdy něco vyjde tak, jak bychom si přáli.
Vycházím do posledních dvou stoupání. Nejdříve k přehradě, odtud skoro kolmo vzhůru. Tam jsem se trochu bál, hůlky nešlo moc používat a já potřeboval zvedat nohy daleko nad jejich možnosti. Musel jsem si pomáhat a vždy koleno zvednout rukou, abych se posouval nahoru a neskutálel se 200 m k přehradě. Fakt jsem rád, že u mého jména ve výsledcích není český skyrunning. Na pokraji vysílení docházím do předposledního sedla a skoro pozvracím kontrolu. Ta mě uklidňuje, že tamhle dole je občerstvení a tamhle do toho sedla jdu, a tak ji skoro pozvracím znovu. Polknu šťávičky a běžím dolů.
151.km (36:21)
Kousek na Coms de Jan. Moje chajda, krásné místo v horách. Nepříjemná obsluha, nebo jsem byl už moc unavený. Blonďatá ošetřovatelka, jindy jistě objekt mých představ, se mě ptá, jak se mám. „Jak se asi můžu mít po 150 km.“, odpověděl jsem a tím jsem si vysloužil její pozornost, o kterou jsem v tu chvíli nestál. Snažila se, holčina, anglicky, asi byla hrozně milá, ale já na něco takového neměl náladu. Doplnit vodu, něco polévky a vláčet se dál. Pod 40 to nebude, hlavně ať už to ale je.
Než mě pustí dál na cestu, třikrát se mě ptá, zda jsem připravený. Ještě jednou a lehnul bych si tam. Jdu dál. Ale tak pomalu, tak hrozně pomalu. Výstup do sedla je jeden z těch rozkošných, kdy za každou zatáčkou to musí být, ale není. Kdy to musí být za každým zvlněním, ale není. Musím se opírat o hůlky, mám hlad, jíst se mi nechce. Něco tam tlačím. Mizí mi skupinka, které jsem se chtěl držet, ale nemohl. Asi mi to už bylo jedno. Do cíle se nějak skutálím, Palonc mě asi nedožene, tak kam se honit. Do sedla se vysápu za deště, zimnice a přesvědčení, že zdechnu. Hlad mi svírá žaludek, dávám mu maličko k jídlu, on mi to vrací záchvatem žáhy. Kamarádi už rozhodně nejsme. V sedle se otáčím, výhledy jsou krásné, panoramatické. Už jich ale bylo nějak moc. Představuji si, jak bych tu s klukama vystoupal s krosnou, zalezli bychom do boudy, popíjeli pivko, kochali se západem slunce. To by byla pohoda. To by byla dovolená. Ne tohle.
Kontrola říká 4 km k poslednímu občerstvení. Jo jasně. Běžím dolů a 4 km mi stejně trvají přes hodinu. Čelovku chci nandat až u občersvení. Je symbolicky na stejném místě jako to první. Uzavřeme kruh kolem Andorry. Ale to je mi taky jedno. Přibíhám tam s posledními paprsky lehce po 22. hodině. Mladá holčina mě odpípne a velmi přesvědčivě tvrdí, že teď se proběhnu pohodově po silnici a za 13 km je cíl.
Běžím chvilku po štěrkové silnici a tak se raduji, že mi nelhala. Sundávám bundu, hůlky připevňuji k batohu a běžím do cíle. Za necelý km však vlajky mizí ze silnice a táhnou nás po schodech kolem říčky. Ale nekonečně. Připadám si jako Unkas, co neslyšně jemně běží lesním porostem, klade jemně nohu na kluzké kameny. Jen kdybych u toho z plných plic nekřičel: „Hija de puta! Hija de puta! Hija de puta!“. Ano, to patří té slečně z posledního občerstvení. Tímto bych se jí rád omluvil, bylo to nepřiměřené, ale trochu si myslím, že mi lhát neměla.
Seběhlo se dolů a pak jen podél silnice další více než hodinu. Předběhl mě jeden běžec, a to jsem si myslel, že dost běžím, že je vymalováno. Pak vidím dalšího, tak mu ustupuji a on mě zdraví: „Čus Honzo, já myslel, že už jsi v cíli dávno. Mám ti utéct nebo doběhneme stejně.“ On to Palonc. „Klidně mi uteč.“, odvětím. Poslední hřebík do rakve s mým sebevědomím. Palonc stáhnul asi milion hodin, a to ještě asi dva dny spal.
174.km (41:08)
Při doběhu mě Palonc upozornil na rozměr knížectví. Triček s číslovkou 468 km2 jsem si za den také stihl všimnout. Následovala drobná matematická úvaha, kterou jsem byl jen tak tak schopný sledovat. Pokud by Andorra měla kruhový obvod, což skoro má, tak při 468 km2 by obvod měl být jen k 80 km. Tak kde jsme nalétali více než dvakrát tolik? Otázka přišla vhod, protože já už běžel přes hodinu tímhle nekonečným údolím a Ordino nikde. Už jsem se bál, že jsme ve Španělsku, když konečně po kilometru společně přibíháme do Ordina.
Oba jsme měli krize z nedostatku energie. Oba jsme si představovali trochu jiný výsledek. Já jsem rád, že už sem znovu nemusím. V cíli děkuji Julianovi, že mi pomohl nevzdat. Gratuluji Paloncovi, protože jak mě stáhnul, bylo neskutečný. Ale jsem rád, že mě ani na potřetí neporazil.
Od Královny jsem dostal řádně naplácáno. Myslím, že jsem nebyl dostatečně připraven fyzicky a ani psychicky. Je to trochu jiný závod než ostatní a cenná zkušenost ze 40 hodinového závodu. Zase snad třeba někdy za 5 až 10 let, až na tom budu lépe, abych měl dostatek sil závodit až do konce a doběhnu v důstojném čase.
Výsledek: Ronda dels Cims: 170km, D+ 13000m, čas 41:08, 35. místo (19. v kategorii)
