Expedice Tádžikistán 2019: druhá část

(první část textu zde)

Druhý den vyrážíme směr Kaznok. Sice od začátku víme, že tudy nechceme přelézat na druhou stranu, ale zajímá nás, jak to tam vypadá. Podle popisu je to přísný kopec nahoru a ještě přísnější sestup dolů. Cesta je pěkně namrzlá. Sníh zatím drží a jde se nám dobře. Máme jen malé baťůžky. Před velkým stoupáním zastavujeme a dáváme si oběd. Musíme se na to přeci pořádně posilnit. Na svačinu nám zrovna zalézá sluníčko za mrak. Když by ho člověk potřeboval, tak si zaleze a udělá se zima. Svačinu urychlujeme a pokračujeme dál. V okolí to zlověstně praská a my za nedlouho vidíme malou lavinku, která se vysypala přesně v dráze naší cesty. Péťu to odrazuje na tolik, že ani nechce jít těsně pod finální výšvih na vrchol. Zůstává tedy na místě a zbytek pokračuje dál. Není to úplně komfort, ale doufáme, že se nic nestane. Překračujeme lavinu a koukáme na posledních 60 metrů, ty jsou poctivé. Popisky na internetu nelhaly, bohužel.

Zakopáváme mačky do svahu a drápeme se nahoru. V jeden moment to někde ošklivě zapraská a koukám, odkud nás to vezme. Naštěstí se uvolnilo jen pár kamenů a proletěly pod námi a naštěstí i mimo Zdeničku a Páju, co byly ještě dole. Zdenička to taky vzdává a uhání do bezpečí za Péťou. My s Martinem po tomto incidentu váháme. Je to ten moment kdy člověk zvažuje, jestli ten vrchol vážně stojí za to. Ale za co? Za život? Rychle musíme vyhodnotit situaci. Jestli je opravdu tak nebezpečná, že nám hrozí život ohrožující situace. Možná dobrých 30 vteřin stojím na místě a zvažuju, jestli udělat krok nahoru nebo dolu. Vidím na vrchol, mám ho na dosah. Ale co když ta převěj nad námi praskne? Dole na mě čeká člověk, kterého bych ještě ráda viděla.

Vyhodnocení situace je takové, že dneska to dáme. Rychle vylézt nahoru, pár fotek a šup dolů. Žádné dlouhé otálení. S Martinem jsme za chvíli nahoře, čekáme na Páju, který bohužel mačky nemá a je výrazně pomalejší. Jakmile dorazí, postavíme ho na 3 místa s pěkným výhledem, uděláme mu fotky a chceme rychle pryč. Vzhledem k tomu, že je nejpomalejší, posíláme ho jako prvního. Aby se náhodou nestalo, že zpanikaříme a budeme chtít rychle dolů a kamaráda necháme někde samotného. Dáváme si rozestupy a opatrně slézáme dolů. Adrenalin nyní nadledvinky chrlí ve velkém. Sestupujeme pomalu, ale jistě. Když slezu nejhorších 60m, peláším přes plato pod štíty, co nejrychleji to jde a opravdu se těším do místa, kde bude bezpečno. Jestli nám cesta nahoru trvala 45 minut, tak dole jsme byli tak za 20. Ale všichni jsme dole a všichni jsme za to rádi.

Právě teď oceňujeme naše rozhodnutí, neplahočit se do sedla. Tohle nám asi stačí. Vracíme se do tábora pobalit stany a zpět dolů k Alaudinu. Nestíháme se divit, kolik lidí během dne dorazilo do „našeho“ tábora. Potkáváme tam velkou výpravu, zdravíme se a zjišťujeme, že to jsou zase Češi. Akorát trochu jiná liga. Přišli si jen s malými batůžky. Zbytek táhnou oslíci, mají průvodce, který se o ně stará. Vaří, plánuje trasu… Zjišťují od nás, jak vypadá situace, jestli se to dá přejít. Přejeme si hodně štěstí a jdeme si každý svou cestou. Při sestupu potkáváme ještě spoustu lidí, co jdou nahoru.

Mezi nimi další českou skupinku ve složení 1 učitel a 3 jeho žáci. Když nám vypráví, co vše mají za sebou je nám skoro studno jim říct, že nejspíš nepřelezou ani Čimtargu ani Kaznok. První z důvodu sněhu, druhý z důvodu strženého mostu na druhé straně. Alespoň je uklidňujeme tím, že budou mít určitě pěkné počasí. Loučíme se a my pokračujeme v sestupu.

Po chvilce se trháme na rychlejší a pomalejší skupinky. Pomalejší skupinku dohánějí naši oblíbení Rožnováci a hned nabízejí holkám snesení batohů. Chvíli se bráníme, ale chlapi jsou neústupní. A tak si Léňa a Péťa pořizují vlastní muly a jde se jim z kopce hned lépe. Povídáme si o cestách a zážitcích. Je s nimi legrace. Dole u Alaudinu na nás čeká Zdenička s Pájou a spousta stanů nějaké další expedice. Plán, že si zakempíme na oblíbeném plácku se rázem rozplývá. Koukáme jen nevěřícně na množství lidí. Někteří na nás koukají, někteří se s námi chtějí bavit, jedni experti měli dokonce touhu se fotit. Když se Pája převlékl do plavek a stál na břehu jezera, přišlo k němu pár chlapíků a zeptalo se ho, jestli můžou fotit. Pája se trochu podivil, ale souhlasil. Borci vytáhli foťáky a začali si fotit vedle sedící a nic netušící Zdeničku :D. Nelze se na ně zlobit, nikdo neřekl, že si chtějí vyfotit Pavla v plavkách.

Jelikož nám davy lidí začaly vadit, rozhodli jsme se přesunout na druhou stranu jezera, kde to vypadalo klidněji. Martina jsme nechali ještě chvíli odpočívat. Sestup ho nějak zmohl. Po příchodu na druhou stranu, zjišťujeme, že je to tu plné chlapů. Chlapů co blbě čumí. Poprvé to není moc příjemné. Naštěstí jsou tu opět Rožnovští a my se k nim přidáváme. Ochotně nás zvou na svoje posezení a ochranitelsky si nás berou mezi sebe. Popíjíme pivko a objednáváme si Plov. My, jako mladší generace, posloucháme o rebeliích našich nových kamarádů, kteří se bouřili proti režimu, který u nás nastolili soudruzi z východu. Historky to jsou veselé, ale všichni jsme rádi, že tu dobu nepamatujeme.

S chlapama se povídá sice hezky, ale hodina pokročila a my si musíme ještě najít nějaké místo pro stany. Loučíme se s nimi a vyrážíme kousek za kemp. Tady by mělo být jedno menší jezero a u něj snad nějaké místo. Krajina se z vysokohorské pustiny proměnila v krásně zelené prostranství. Nacházíme krásný plácek pro naše 3 stany. Je krásná jasná noc. Dokonce rozděláváme ohýnek. Člověk si hned připadá víc doma. Tupé zírání do plamínků a svorné mlčení, podbarvené zurčící vodou je příjemný relax na konci dne, během kterého se stalo opravdu hodně věcí. Na naše poměry dnes ponocujeme a jdeme spát až po desáté! Zítra nás čeká výživný den. Polezeme zpět do údolí, ve kterém jsme už jednou byli. Nastoupáme si 1 000 a sklesáme něco málo přes 1 000 metrů. Jupí, samou nedočkavostí nemůžu usnout.

Protože s námi Pája tak trochu trpí hlady, jde se ráno najíst k místním. Doufá v nějaký chleba a Plov. Po 2 hodinách se vrací s tím, že mu jídlo teprve vaří. Vyrážíme bez něj a jsme dohodnutí, že nás během dne dožene. Míjíme vesničku, kde jsou vidět kamenné domy. Domy bez dveří, okna jsou jen díry ve zdi. Venku běhají děti a hrají si s telaty. Tak takhle se tady žije na vesnici. Opravdu žádný velký luxus to není. Proplétáme se mezi bažinkou a hledáme cestu vzhůru do sedla. Pěšinka co spíše připomíná kraví stezku, je naše cesta. Všude kolem nás se honí temné mraky a v dálce zlověstně bouří. Což o to, déšť by nevadil, dokonce by byl vítán. Ale ta bouřka s přibývajícími metry nás moc netěší. Vzpomínáme na skupinku Čechů, kterým jsme včera říkali, že nahoře je krásné počasí. Momentálně to tam vypadá na slušný peklíčko, opravdu smolaři.

Cesta se vleče. Když nás míjí mladík se dvěma osly a ptá se, jestli nechceme taxi, asi každý z nás na chvíli váhá s odpovědí. Ale nakonec vyhrává ego a necháme oslíky vesele běžet nahoru bez bagáže. Nutno podotknout, že jim to šlape lépe než nám. Dáváme si za cíl dojít k turistickému přístřešku. Tam bychom se případně mohli schovat před deštěm. Na místě přístřešku jsou jen obvodové zdi něčeho, co možná kdysi byl nějaký přístřešek.

Rozhodneme se posvačit a vyhodnocujeme počasí. Jelikož nás odsud čeká cesta do vyšších partií a do sedla, zůstáváme u přístřešku a očekáváme déšť. Opuštěné zdi vylepšujeme provizorní střechou z Tyveku. Za nedlouho dorazí déšť a my se v 5 lidech mačkáme pod kousíčkem plachty. Alespoň nám není zima.

Prudký déšť netrvá dlouho, tak vylézáme z úkrytu a pokračujeme dál. První sedlo je již v dohledu, ale pořád mi to přijde jako hrozná dálka. Když se tam konečně dostaneme, tak se za námi valí temné mraky a opět se vrací bouřka. Vidíme před sebou dlouhý a táhlý traverz. Pro většinu krásná procházka, pro Zdeničku pár kilometrů hrůzy.

Snažíme se v rámci možností jít co nejrychleji, abychom utekli dešti. Tahle část cesty byla na tomto treku první úsek, kdy se nešlo do kopce nebo z kopce. Už jsem skoro zapomněla jaké to je, jít po rovině. Je to super. Víc takových úseků! Prohlížím si údolí dole pod námi a zároveň se kochám štíty hor kolem nás. Ani se nenaděju a jsme na vrcholku. Při pohledu dolů si uvědomuji, že to bude ještě dlouhá cesta. Když se všichni shledáme, pokračujeme hned dál. Nepříjemně tu fouká a vypadá to, že nás přeci jen ta bouřka dožene. Zhruba v půlce cesty dáváme pauzu. Udělalo se zase krásně a jsou tu pěkné výhledy na již pro nás, známá místa. Ale všechno krásný jednou končí, takže se zvedáme a jdeme to „doběhnout“.

Na sklonku dne docházíme ke kempu, kde plánujeme složit hlavy a u místních si dát večeři. Hned jak nás hostitel vidí, běží k nám a ukazuje místa na stany. Dohodneme si s ním hostinu a už se těšíme. Jsme úplně vyřízený a jsme rádi, že si můžeme postavit stany. Během budování našich domovů na nás začne podrážděně gestikulovat jedna slečna, která už tu byla, když jsme dorazili. Nechápeme, o co jde, tak jí chvíli ignorujeme. Záhy nám dochází, že slečna se nedá jen tak přehlídnout, tak se ptáme, jestli je nějaký problém. A ona, že tam chce být sama, ať jdeme pryč. Nevěřícně a dost možná s otevřenou pusou na ní koukáme a nevíme co na to říct. Martin se snaží vyzvědět od jejich kumpánů, v čem je problém. Chlapi by s námi problém neměli, ale když jsem viděla, co vyvádí ta holka úplně mě přešla chuť tady být. Chodila tam jak býk, kterého mají za chvíli vpustit do arény, házela vražedný pohledy. Celkově její řeč těla byla taková, že jestli tam zůstaneme na noc, tak nám ji dost znepříjemní. Vyměnili jsme si pár peprných slovíček v češtině a naštvaně odcházíme pryč.

Kousek vedle je druhý chlapík, kde taky umí vařit. Tady už naštěstí není nikdo, kdo by chtěl celé Fanské hory pro sebe. Máme krásné místečko mezi dvěma jezírky a jsme jediní hosti. Do hodiny sedíme na terásce, kam nám dali krásné koberce a prostřeli „stůl“. Vrháme se po chlebu, jak kdybychom 14 dní nejedli. Pán nám nabízí čaj, kávu a koňak. A vlastně proč ne, objednáváme si 5 panáků. Alespoň si to myslíme. Pán zaleze do své spíže a vychází ven s 5 lahvemi koňaku. Tak mu říkáme, že pokud takhle, stačí nám 1 lahev pro všechny. Je lehce zaskočen, ale nenutí nám je. Asi je zvyklý na ruskou klientelu. Večeříme dlouho a užíváme si odpočinek. Plánujeme, že zítra dopoledne si dáme off a vypereme si prádlo, umyjeme sebe a nějak po obědě vyrazíme. Zalézáme do spacáků a usínáme během chvilky.

Vyrážíme na trasu. Hned po startu „slavíme“ první zranění naší výpravy. Zdenička si o skálu rozřízla ruku. Naštěstí nic vážného. Po ošetření pokračujeme dál. Kopec je prudší a jsme rádi za každý stín. Jeden se nám líbí tolik, že vyhlašujeme pauzu na jídlo. Na skupince je znát, že už jsme v horách dlouho a každý chce odpočívat co nejdéle. S vidinou toho, že teď už to bude jen po rovince a pak dolů se zvedáme a pokračujeme dále.

Procházíme opět vesnicí, kde se zastavil čas. Jediný rozdíl od té včerejší je v tom, že tady pasou kozy a místní se schovávají v přístřešcích. Projdeme tedy bez zastávky a už se těšíme na klesání. Kdybychom ale věděli, že nás čeká pochod smrti, zase tolik se na druhou stranu kopce neženeme. Tady pere slunko do svahu a po cestě není jediný kus stínu. Nepomáhá nám ani fakt, že už jsme relativně nízko a na teplotě je to hrozně znát. Cítíme, jak nás teplo úplně vysává. Cesta je vyprahlá, tak, že se nám práší od bot.

Těsně před první vesnicí nás zastavuje paní se dvěma kluky. Ukazuje nám na zdroj vody a téměř trvá, ať si nabereme. Vysvětlujeme jí, že vody máme ještě dost a nepotřebujeme. Tak si s námi alespoň povídá. Taková ta klasika, odkud jsme, jak se jmenujeme a kam jdeme. Nutno podotknout, že všechno v angličtině. Jsme překvapeni, že lidé vůbec umí nějaký jiný jazyk než rodný. Rozloučíme se a pokračujeme do vesnice. Vůbec netušíme, co tam můžeme čekat. Trochu váháme, jestli se my holky nemáme zahalit. Ve 40 stupních se nám ale vůbec nechce, takže to riskneme.

Dlouho dobu si nás vůbec nikdo nevšímá, až děti z místní školy. Seběhly se na nás jak vosy na bonbóny. A to skoro doslova. Proto jsme vytáhli poslední sladké zásoby a začali rozdávat. Po nějaké chvíli přišli i dospělí. Usměvaví lidé s chutí si povídat. Když všechno rozdáme, jdou ještě děti kus s námi. Další setkání s místní kulturou bylo opět pozitivní. Další vesnice, která je vidět dole pod námi je už „naše“. Už abychom tam byli, voda pomalu dochází a slunce neúnavně a soustavně svítí.

Když dorážíme do Zimtutu, téměř okamžitě nás tam odchytí nějaký místní klučina a hned do nás valí. Odkud jsme, co sháníme, že mají ubytování, pivo, jídlo… Jsme tak vyřízení, že nemáme skoro ani sílu mluvit. Právě jsme sestoupali 1 474 metrů z kopce. Snažíme se mu vysvětlit, že hledáme jen obchod a tam si chceme koupit pití. Tvrdí, že obchod je zavřený, ale že oni pití mají. Přijde nám to podezřelé, ale nemáme chuť vzdorovat. Jdeme tedy s ním.

Vlézáme do jedněch z mnoha vrat. Na dvorku mají lavičky, tak si sedáme. Během chvilky vylézá celá rodina a skákají kolem nás. Nejdřív kupujeme pivo a chladíme svá hrdla. Mladík je rozený kšeftman a snaží se nám vnutit ubytování. Představa sprchy a nemuset stavět stan je docela fajn. Ale ne za cenu, kterou po nás chtějí. Říkáme mu, že je to pro nás hodně peněz a že klidně půjdeme za vesnici do stanů. Nakonec se dostaneme na 400 TJS pro všechny s večeří i snídaní. Dávají nám dva velké pokoje a jednu „jídelnu“. Paráda.

Kluci využívají toho, že jim klučina chce ukázat vesnici. Holky využívají možnost sprchy. Po 2 hodinách se všichni potkáváme na večeři. Škoda, že jsme od nich při příchodu dostali jídlo a docela hodně se najedli. Kluci nemají vůbec hlad a skoro nic nejedí. Máme před sebou misky plné Plovu, ale skoro vůbec to nemizí. Víme, jak moc trpí, kdy člověk nesní jídlo. Soukám do sebe téměř dvě porce Plovu, ale pak už opravdu nemůžu. To není fyziologicky možné. Blbé je, že na stole je ještě pořád hodně jídla. Napadá nás jediné řešení. Donesla jsem ešus a zbytek jídla do něj schováváme. Naštěstí nás nikdo neviděl a my považujeme večeři za snězenou. I přes naši snahu, téměř vybílit talíře, babička ukazuje, že jsme toho snědli málo a je smutná, možná skoro až naštvaná. Snažíme se vysvětlit, že toho bylo moc a už nemůžeme. Jestli se nám to daří, toť otázka. Po večeři si k nám ale přišla sednout a snažila si s námi povídat, tak snad dobrý. S plnými pupky na nás padá únava. Na zítra máme dohodnutý odvoz na 9h ráno k Iskanderkulu. Původní čas odjezdu měl být někdy v 7 ráno, tak jsme rádi za 9.

Druhý den po cestě pochopíme, proč chtěl jet kluk tak brzy. Auto nemá klimatizaci a řidič jede neskutečně pomalu. K jezeru jedeme 5h, což je čas za který jsme stihli přejet z Dushanbe do Artuchu. Rozdíl cca 200km. Když už se konečně dokodrcáme k jezeru, řidič nás nevyhazuje u kempu, jak bylo předem dohodnuto, ale veze nás někam dál. Že prý tam taky mají Home Stay. Nastává trochu nepříjemná situace. Jasně jsme říkali, že chceme kemp a žádný Home Stay.

Po příjezdu k onomu ubytování jsme pochopili, že to jsou příbuzní a dohazují si tu kšefty. To by nám ani tak nevadilo, kdyby se to netýkalo nás. Nakonec nás řidič veze zpět na začátek jezera do kempu. Je to nepříjemná situace. Klučina si i celkový dojem pokazil tím, že si řekl o peníze za to, že nám dělal překlad z angličtiny a do angličtiny mezi námi a jeho prarodiči, kteří byly neuvěřitelně milí. Před našim ranním odchodem si nás jeho dědeček nechal zavolat na dvorek a měl tam k nám proslov. Bylo to od něj pěkné. Děkoval nám za návštěvu a přál nám spoustu hezkých cestovatelských zážitků. Tak byla škoda, že si to takhle mladík pokazil.

Jdeme dovnitř kempu a rozhlížíme se. Usuzujeme, že to nejlepší už má dávno za sebou. Prostředí nic moc, tak jdeme radši do marketu sehnat nějaký pivo. Sedíme na Tyveku a přemýšlíme, co budeme dělat těch pár dnů, co nám tu ještě zbývá. V jednu chvíli se zadívám do blba  a najednou si uvědomuju, že vidím nějakého blonďáka (hmm, to je divný, někoho mi připomíná) a za chvíli za ním hubená holka (to je ještě divnější, takovýhle hubený holky tu neběhají). Instinktivně zvedám ruku a mávám. Kamču s Jirkou jsem tady fakt nečekala. A oni nás asi taky moc ne.

Rádi je vidíme a vyprávíme si historky, co se nám během těch pár dní staly. Není jich málo, tak se vyprávění plynule změní ve vaření večeře. Kamča s Jirkou nás hostí špagetami s kečupem. Hmm, dobrota. Během večeře se u jezera začínají zjevovat lidi, co se fotí asi na milion způsobů a pak si všimneme, že jeden vytahuje relativně profi nářadí a natáčí jakousi dvojici. Ze začátku si z toho děláme legraci, ale pak nás hlodá, co to má být. Nějaká reklama, porno nebo telenovela? Kamča se zeptá a rázem zjišťujeme, že se jedná o předsvatební video a že ty dva hlavní hrdinové jsou skutečný pár a budou se brát. V těchto zemích, jsou svatby něco jako jedna velká party nebo spíš festival. Kameraman nám ukazuje na různých videích jeho práci. A je opravdu dobrý. Obohaceni o nové informace odcházíme do svých pelechů.

Další den ráno se rozhodnu, že zůstanu v kempu u jezera a budu odpočívat, ještě společně s Pavlem a Péťou. Zbytek vyráží na výlet kolem jezera na protější stranu. My tři se válíme na obrovské posteli, které jsou rozmístěné u břehu jezera. Pro zkrácení chvilky sbírám odvahu a jdu do místních sprch. Když jsem je viděla poprvé, myslela jsem si, že jsem vlezla spíše někam do plynové komory. Světlo tu nesvítí, takže si svítím čelovkou. A celou dobu doufám, že mi tam nevlítne třeba nějaký místní chlapík. Dveře tu úplně neznají. Ale všechno je v pohodě. Jsem vykoupaná a bez ztráty na cti.

Den kupodivu utíká rychle a my se pomalu začínáme těšit na zítra. Dohodli jsme se s kamarády, že nás vezmou autem do Dushanbe. Což je super, protože nemusíme řešit s někým dopravu a bát se, že nám bude usínat za volantem nebo něco podobného.

Ale i tak byla cesta veselá. Auto sice bylo opravdu velké, ale 7 lidí a 7 velkých batohů je už nějaký náklad. Stojíme u auta a přemýšlíme jak nejlépe dát batohy do kufru, aby se tam ještě vešel další člověk. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme zvítězili. Dobrovolně sedám mezi batohy. Dokonce je to i pohodlné. Cesta ubíhá naprosto bez problému. Občas, když jsou na cestě policajti, se schovávám za hromadu batohů. Přeci jen si nejsme jistí, zda by si na nás jako na cizincích nesmlsli. Míjíme cestou spoustu kamiónů, které předjíždíme ještě před tunelem, do kterého se nikdo netěší. Když jsme tam vjeli, chvíli bylo něco vidět, ale za nedlouho se rozhostila černočerná tma a já z kufru viděla světlo jen tehdy, když nás dojelo nějaké auto. Jirka podle mě vidí skoro to samé co já z kufru. Což není moc uklidňující. Všichni jsme rádi, když je vidět světlo na konci tunelu. Nejhorší část cesty máme za sebou. Teď už se vidíme v Dushanbe na jídle. Jirka jede naštěstí rychleji než náš poslední řidič, takže jsme za chvíli ve městě a jdeme na dlabanec.

Vypadáme tedy hrozně a tak trochu se stydíme jít dovnitř. Jdeme do nejlepší restaurace ve městě a je to vidět. Vypadá to tu, jako v normální evropské restauraci. I jídla jsou evropská. Což po 2 týdnech na dehydratované stravě člověk opravdu ocení. S plnými bříšky se vydáváme do hostelu poptat nějaký pokoj. Máme štěstí a za chvilku bydlíme.  Večer vyrážíme hledat nějaký podnik, kde bychom si mohli dát vodní dýmku. Není to tak úplně snadné. Ale nakonec nalézáme a shledáváme se starými známými. Ukázalo se, že týpek, co nám sehnal před 12 dni bomby, dělá vyhazovače v tomhle podniku. Uvnitř je spousta kouře a hraje nahlas muzika. Správné doupátko, chvíli se bojíme, jestli nám místo tabáku nedá spíš šišku hašiše. Ale po prvním potáhnutí člověk pozná, že je to opravdu jen tabák. Ze začátku to není moc dobré a musím se trochu nutit, ale pak už je to v pohodě a spokojeně si vypouštíme obláčky dýmu. Po dvou hodinách vylézáme ven a je už tma. Prohlídku města a místního marketu necháme tedy až na zítra. Kamča s Jirkou odlétají zítra brzy ráno. Loučíme se s nimi už dnes a zůstáváme zase jen v pěti.

Předposlední den dovolené máme v plánu strávit nakupováním. Ale ne v nějakých obchoďácích, mají tu obrovské tržiště, kde se dá koupit asi opravdu všechno. Vyrážíme dopoledne, protože se bojíme, že odpoledne nebudeme moct být venku. Tržnice je opravdu obrovská a my si postupně nakupujeme sypané čaje a spoustu různých plodů. Těch tu mají opravdu požehnaně, mandle, několik typů oříšků, meruňky, broskve vše na co si člověk vzpomene. Trhovci jsou milí a ptají se, odkud jsme a jestli se nám v Tádžiku líbilo.

Vždy když řekneme, že mají krásnou zemi, tak je vidět, že mají velkou radost a jsou pyšní na svou zem.

Tohle se nám potvrdilo i poslední den našeho pobytu, když jsme vyrazili do místního aquaparku. Měli jsme trochu obavy, jak to tam bude vypadat z hlediska žen a plavek. Naštěstí, plavky, které jsme si koupili den předtím, byly úplně v pohodě. Ale je pravda, že jednodílné jsem na sobě neměla hodně dlouho. Když jsme přišli ke vstupu do parku, byly tam dvě fronty. Jedna plná chlapů a druhá nebyla ani tak fronta jako spíš pár ženských s dětmi, co se šly vykoupat. Jakmile nás viděl vrátný, pustil nás holky dovnitř a zároveň i kluky. Je pravda, že místní koukali trochu divně. Uvnitř to vypadalo stejně, dvě fronty a ta mužská značně delší. Takže my jdeme s holkama dovnitř a čekáme na kluky dole u bazénu. Aquapark je to moc pěkný. Jen tedy tak 90 % chlapi a zbytek my. Zkoušíme všechny možné atrakce a hlavně jsme rádi, že nemusíme být někde ve městě, kde je teď momentálně 42 stupňů. Užíváme si celý den pěkně u vody. Kolem šesté se jdeme převlékat a vyrážíme zpět na hostel.

Pája si ještě dává zmrzlinu. On si to může dovolit, protože už 7 dní má zažívací potíže a tak ani nepozná, jestli ho prohnala zmrzka nebo jeho špatná střevní mikroflóra. Po cestě do hostelu se ještě zastavujeme na poslední večeři. V podniku si nás odchytne číšník, který nás už zná. Když zjistí, že dneska odlétáme, přeje nám šťastný let. Na hostelu ještě chvíli zevlíme a posouváme ručičky hodin očima. Letadlo nám letí v 5 hodin ráno a je teprve osm večer. Snažíme se krátit si dlouhé chvíle různými způsoby. V deset už to nedáváme a voláme si taxi. Pojedeme na letiště a zkusíme se prospat. Je pravda, že na nás místí divně koukají, když nafukujeme karimatky, ale nám to nevadí a uleháme. Nebýt nějakého chytrolína, který si potřebuje oblepit kompletně celý kufry izolepou, spalo by se i dobře. A tak čekám, až dílo dokoná a pak teprve usínám.

Zbytek cesty mám tak trochu v mlze. Brzké vstávání, odbavení a let do Istanbulu. Tam 4 hodiny čekání na letadlo do Prahy. V Praze jsme v 13:30.

Zase to uteklo strašně rychle, jako vždycky. Strávili jsme 17 dní v horách, nachodili spoustu kilometrů (hlavně ty do kopce), našli si nové kamarády, zažili nezapomenutelné chvilky. Přesně tak by se člověk měl z dovolené vracet. Tak uvidíme, co si vymyslíme na příští rok.

(nejsou započteny jednodenní výlety v rámci odpočinkových dnů)

Nastoupaných výškových metrů: 5 632

Sklesaných výškových metrů: 6 149

Vzdálenost: 69 km

Útrata za 5 lidí a cca 15 dní: 19 000 Kč, spali jsme 3x v hostelu v Dushanbe, 1x u místních, navštívili 1x aquapark. Jídlo pro 5 lidí v lepší restauraci v Dushanbe 580 Kč, jídlo v luxusní restauraci v Dushanbe pro 7 lidí 1 250 Kč.

Pokud by někdo chtěl vyrazit do Fanských hor, či vidět podrobnější mapy, neváhejte se na nás obrátit. Rádi poradíme, případně předáme kontakty na hostely a řidiče.

Foto a text: Lenka Lánská, DAILY ADVENTURES