Ohlédnutí za B7 2019

B7 je zajímavá výzva. Její náročnost spočívá v délce, a hlavně tedy v převýšení, které na trase 91 kilometrů po Beskydských vrcholech překračuje 5000 metrů.

Po předchozích zkušenostech mě lákala možnost vyzkoušet závod, který běžcům poskytuje možnost soustředit se především na pohyb samotný. Předem známá trasa je dobře značená a po cestě jsou k dispozici občerstvovací stanice. Opadá tak zdlouhavé mapování a nošení objemné výbavy a jídla.

B7 je nazýván extrémním závodem. Je to určitě pravda, ale i tady záleží na úhlu pohledu.

Moje srovnání vychází z předchozí účasti na survival závodech. Jde vlastně o dlouhý orientační závod, při kterém se musíte pohybovat mezi kontrolami různými způsoby, přičemž na samotných kontrolách jsou připraveny ještě náročné disciplíny. Může se tak stát, že se po třiceti kilometrech na běžkách přesouváte dalších třicet kilometrů pěšky, abyste v půlce závodu brodili ledově studenou řeku. A tak to probíhá třeba 20 hodin.

B7 tedy náročná byla, ale extrém je pro mě prozatím jinde.

Velký rozdíl je určitě v počtu účastníků. V průběhu let se z B7 stal masový závod. Na startu poslední roky bývá skoro 3000 závodníků. Příjemné to moc není. Startuje se hromadně a v úvodní tlačenici se ztratí spousta času, v nejhorším případě se celý štrůdl závodníků zastaví. Pokud tedy chcete bojovat o čas, vyplatí se, bohužel, trocha drzosti a ostré lokty (nebo stačí i hůlky).

Další věc, která je nevyhnutelná, je velká různorodost závodníků. Potkávají se tu běžci a profi běžci. Někteří to berou hodně vážně, třeba až tak, že na každé občerstvovací stanici na ně čeká doprovodné vozidlo s osobním masérem a pochutinami, které běžně na občerstvovačkách nejsou k dostání.

Většina bere závod spíš s cílem uspět, a když to je možné, tak i s dobrým časem. S takovou spoustou lidí souvisí i to, že se najdou tací, kteří nemají smysl pro fair play. Letos kvůli tomu byly na startu zavedeny opatření, aby si nikdo závod nezkracoval jako se tomu stalo předešlý ročník. Těch bude ale minimum. Většina si chce prostě závod užít a dokázat si, že to zvládnou. Což si myslím, že je na těchto závodech to hlavní. Pocit, že jste dobří, že jste to dokázali.

Co mě na závodě hodně potěšilo, byli fanoušci.

Povzbuzovali a tleskali ve dne v noci. Občas dokonce nabízeli na posilněnou panáka slivovice. Díky nim měl závod naprosto skvělou atmosféru.

Tady záleží na cíli, který si stanovíte.

Pomůže jakákoliv aktivita před závodem. Důležité je trénování sestupů. Kolena si trošku zvyknou a nohy zesílí. Pokud je někdo cílevědomější, pak už to chce i něco navíc. Cokoli, co zlepší fyzičku. Takoví si s tím určitě poradí sami.
Co se další přípravy týče, je u tohoto závodu super, když už jeden z dvojice zná trasu. A úplně nejlepší, když už závod šel. Ty zkušenosti jsou k nezaplacení. Ví, kde má smysl běžet, a kde naopak síly šetřit – i když je třeba chuť to hrotit. Vyplatí se to.

Dá se s jistotou říct, že krize na takovém závodě přijde. V takových případech je důležité mít nejen dobrou fyzickou kondici, ale mít v pořádku i hlavu. Krize se může dostavit kdykoliv a její včasné rozpoznání má velký vliv na to, jak se s ní nakonec vypořádáte. Má různé podoby – usínání za chůze, z hladu, z celkové únavy. V B7 se nejvíce projevuje ta z únavy a přichází přibližně v polovině závodu.

Čím rychleji odejdou kolena, tím větší je trápení v posledních kilometrech.

Nejvíc je to samozřejmě znát při sestupování prudkých kopců.

První kopce na B7 jsou více méně pohodička. Máte sílu, a tak výběhy ani seběhy nejsou problém. Asi každý vám řekne, že zlom začíná za Lysou horou, kde většině závodníků začnou docházet síly. Proto mi od seběhu do Ostravice už přišly náročné všechny části závodu. Zvlášť zdolání Smrku, u kterého je nejhorší cesta nahoru i dolů. Po Smrku jsou nohy dost unavené a už se těší do cíle, jenže je ještě čekají 3 kopce a z toho jeden nezapočítaný do udávaných 7. S tím posledním kopcem (obávaný Velký Javoroník) jako by nohy nepočítaly a jdou už opravdu ztuha. Poslední kilometry hodně bolí.

A příště?

No, rozhodně ne. Teda. Možná… nééé… ale i když… no, uvidí se.

B7 můžete běžet nalehko. Stačí mít nějakou ledvinku/malý běžecký batoh, kde máte povinnou výbavu, něco na zub a případně něco na převlečení. Co opravdu doporučuji mít s sebou na dlouhé závody je NRC folie a hořčík. Obě věci velmi oceníte, když na ně dojde!

Zejména na B7 pak radím mít s sebou trekové hole. S lehčími se půjde líp, ale ani ty těžké nejsou k zahození. Ušetří vám spoustu sil a na konci i bolesti.

Pohodlné boty, které nedřou, nebudu ani zmiňovat, to je jasná věc. A zkušení běžci jistě ví, že dobré vyměkčené ponožky jsou stejně důležité jako pohodlné boty. Chodidlům pak během závodu pomůže promazání vazelínou. Kdo nevyzkoušel, asi nejdřív ohrne nos, ale je to spolehlivá ochrana všech míst, kde může dojít k oděru. A to neplatí jen pro nohy :D.

Poslední důležitá věc je výkonná čelovka, která vydrží svítit celou noc.