Onsajt: Petr John - Jony



S Jonym jsem se dlouho seznamoval prostřednictvím otevřené adršpašské vrcholové knihovny. Vždycky když jsem vyhlemzal nějakou morálovou, neoblíbenou spáru, mezi těmi deseti patnácti jmény, které se tu ve vrcholovkách točí, stálo i jméno jeho. Postupně jsem si všímal, že je u celé řady takových cest podepsán sám, což tedy znamená, že je sám také vylezl. Nakonec z toho vzešla taková moje lezecká videohra: schválně jestli tam zas bude, říkal jsem si pod nástupem. No a byl. To bude asi týpek, tenhle Jony.. 

Vyrostl v Polici nad Metují, po maturitě odjel na studia do Prahy. Nejprve rok na jaderce, kde se cítíl být příliš svázaný nutným a náročným studiem, poté dostudoval informatiku na zemědělce. Po škole strávil rok na civilce v Adršpachu tzn, vyměňování slaňáků, kruhů a podobný skalní servis. „Často jsme měnili slaňáky nebo kruhy u starých, nepříjemných, nelezených cest a to byla pro mě největší škola“. Teď pracuje jako freelance vývojář webů z domů.

Lezecky Jony reprezentuje dnes už mizející styl striktního pískovcového mistrovství v němž se snoubí připravenost fyzická s psychickou. Ortodoxně, bez použití moderních „ulehčujících“ pomůcek, jako jsou spárové rukavice, které chrání lezcovy ruce před odřeninami, nebo UFOnů, jistících pomůcek které často neodjištěnou obávanou spáru mohou dobře odjistit. „Tyhle moderní vynálezy zpřístupňují odvážnější cesty lidem, kteří na to často lezecky ještě nemají. Netrpím tím dojmem, že by se morálově zamýšlené cesty měly zpřístupňovat většímu počtu lezců. Písky na to nejsou stavěné, mají své limity. Lezec by si k takovým výstupům měl najít cestu sám, měl by najít společnou řeč se skálou, pochopit a prožít zamýšlený koncept konkrétní linie. A rukavice nepoužívám, protože jsem pochopil, že pokud se mám opravdu naučit lézt spáry, musí to bolet. Člověk pak leze efektivně a když narazí na nějakou nejapnou spárovou „featuru“, není zaskočenej. "Navíc když se to naučíš, už se neodřeš a nebolí to“.

 A je to také lezení bez magnézia, ne snad tolik kvůli tradici či estetice, ale protože tím jeden lezec omezuje druhého. „Jak si člověk sám sobě ulehčí, to je jeho věc, ale to že hatí kloudný lezení dalším, to vnímám jako problém. Když lezu nějakou cestu na onsight a vidím všechny chyty obílené, nemám prostor pro přemýšlení. Cesta s neoznačenými chyty by mi dala určitě víc zabrat, víc bych si to užil“. Je v tom natolik důsledný, že leze bez magnézia všude, přitom na písku tak přelézá i rajbasové desítky (např. Generační skok na Elišku nebo Srdcová záležitost na Atol od Igora Kollera). Že je leze v na dnešní dobu srandovních, začátečnických Triopech, které připomínají spíš špatně padnoucí kecky, to už jeden nechápe vůbec. „Mám jedny sváteční Miury, ale mě tyhle triopky vyhovujou. Navíc se mi nechce dávat tři tisíce za lezečky.“

Jony ještě s Hansem stojí za webovým portálem piskari.cz, který byl vyvinut, aby shromažďoval textové i obrazové informace o specifickém pískovcovém lezení v Polické pánvi. Nejde jen o databázi skal a cest, nabízí k jednotlivým cestám i fotografie, možnost přidávání komentářů, tématické články a informace k omezením. Chystáš se lézt někde v okolí Adršpachu a stojíš o to, dozvědět se např jak tvojí vysněnou cestu zajistitili lezci před tebou? Pak jsou piskari.cz skvělým nástrojem.

Jony ale zdaleka není jenom pískař, v podobném duchu vyráží i do hor, letních i zimních, do cest které tedy také nepatří mezi populárky. „Asi nejsilnější zážitek mám z prvního letního přelezu (s Karlem Nováčkem) Mementa Mori VI+A3 na Piz Badile od čechoslováků." Jde o hodně nepříjemnou cestu, které se přezdívá Trychtýř, protože v ní stéká stěnou voda. Skála je v první polovině cesty hodně rozbitá a mokrá, velké volné skalní bloky, pořád musíš být ve střehu a neoddychneš si ani na štandu. Dvě délky byly úplný psycho. No shrnul bych to asi tak: obtížnost týhle cesty nevystihne žádný písmeno ani číslice. Obtížnost výstupu je Memento Mori! (více v článku na pískařích zde.)

S Jonyho striktními postoji jistě nebude většina z vás v praxi souhlasit. Doba je jinde, magnézium přestává být např na Křižáku či v Teplicích tématem i v cestách za V, „Tréninkovku“ si konečně můžete vylézt na pohodu bez odřenin a strachu. Ale čistota stylu bude na písku i v horách vždy tématem. Ne snad protože by jeden tábor chtěl omezovat druhé, nebo se nad ně povyšovat; vylézt si cestu a bát se při tom, radovat se z krásně založeného uzlíku vysoko nad kruhem, najít skrytou, neoznačenou kapsičku ve výlezu – aspekty, které posouvají samotný lezecký zážitek jinam. „U přelézání odvážných cest je zásadní umět naslouchat sám sobě. Postupem času jsem se v sobě naučil rozeznávat dva typy strachů. Jeden je ten zdravý motor, který tě posouvá dál, druhý tě ochraňuje a říká ti ještě ne, dej si zpátečku. Ten pocit z cesty je vždycky jiný a je důležité ho umět správně přečíst. Cesta, u které musíš fungovat i hlavou ti pak v paměti zůstane daleko hlouběji, ten zážitek je mnohem silnější“.