CZK
Tohle bude miniseriál o návratu k highline. Kolik bude mít dílů? Já doufám, že jen pár. Asi by bylo rozumnější psát ho, až ve chvíli, kdy budu brázdit nebe. No rozumnější, bezpečnější. Už bych si byla jistá v kramflecích. Z výšin bych se smála, jak všechno mé úsilí zafungovalo. Teď jsem nohama na zemi a kráčím cestou k uzdravení s tím malým otazníkem v hlavě, zda to dělám správně. Jenže tahle jemná nejistota, to je život. A tak se můžete na tu nejistou cestu vydat se mnou.
Jenže tahle jemná nejistota, to je život.
Všechna má poctivá příprava na porod vedla k tomu, že mé extatické sluníčkové těhotenství skončilo císařem. A já s ním byla v míru. Věděla jsem, že jsem nemohla udělat víc. Na operační sál jsem došla po svých. A při té chůzi jsem si vrývala hluboko do paměti moment, kdy jsem se s doktory rozhodli, že fiknem. Tu beznaděj, únavu, strach o dítě. Věděla jsem, že až mi otrne, budu si říkat, ještě jsem to mohla chvíli hecnout. A když se to pak stalo, měla v hlavě připravenou odpověď v podobě té vzpomínky, že jinak to nešlo.
První 4 dny v porodnici byly přísný. Personál byl naprosto úžasný, ale fakt, že po velké břišní operaci dostanete tří a půl kilové závažíčko, se kterým třicetkrát denně posilujete a které vás, co dvě hodiny na hodinu budí, je prostě náročný sám o sobě. Po návratu z porodnice jsem jen ležela v posteli, spala, skučela a kojila. Kwjet, můj muž, zatím Mikyho přebaloval a choval a nosil mi jídlo a pití.
Začala jsem jógou a procházkama.
Po dvou týdnech od porodu, už jsem se začínala cítit dobře. 24. prosince mě vůbec nic nebolelo a 25. se mi ucpal mlékovod. Následoval 17 denní zánět prsu. Zas jsem jen ležela, skučela a Kwjet kolem nás běhal. Po šesti nedělích se mi začal vracet život do žil a já zjistila, že po fyzické stránce jsem totální břečka.
Začala jsem jógou a procházkama. Našla jsem si, jak cvičit po císaři. Bylo to asi na 10 minut a převážně vleže. Procházky z počátku byli také jen 10 minut a pak jsem klidně hodinu spala. Nevím, jestli to bylo hormonama nebo vrozeným optimismem, každopádně po psychické stránce jsem byla záhadně v pohodě. Věděla jsem, že jednou zas budu fit, že ujdu klidně 5 kilometrů a nezadýchám se. A že dozajista zas jednou půjdu po highline. Možná ne letos, ale jednou se to stane. A každým krokem, který udělám, každým laskavým dotekem své jizvy a každou posilující myšlenkou pro mé tělo jsem tomu okamžiku blíž.
Dělala jsme toho málo, ale často. Protáhla jsem se dvakrát denně. Ven jsem šla dvakrát denně. Poslouchala jsem své tělo, jak jen to šlo. Žádné přepínání, žádné hecování. Trpělivě, pomalu, v klidu. Uf ještě, že mě ten můj mužskej má tak rád a rozumí mi. V žebříčku mých hodnot bylo (a je) jako první, abychom byli zdraví. Všichni. A tak když Miky usnul a já měla takové to maminkovské dvacetiminutové volno, ve kterém bych ráda pověsila prádlo, umyla podlahu, odpověděla na mail, uvařila, zacvičila si a na chvíli si lehla. Zvolila jsem něco z posledních tří, protože čistá podlaha, ještě nikoho neuzdravila, zato dobré jídlo a spánek jo.
Asi deset neděl od porodu se to zlomilo. Jak mávnutím kouzelného proutku jsem měla každým dnem víc sil. Ušla jsem 5 a potom hned 8 kilometrů. Dala jsem si první (a zatím jedninou) lezeckou cestu. První lajnu. První saunu. Bože můj! Jistě to budete znát. Když je člověk na chvíli zbrzděn a pak zas může. Ta ohromná radost z maličkostí.
„Ančo, dej si bacha, ještě jsi nastřelená hormonama, abys to nepřepálila.“
Ale, jak řekla moudrá fyzioterapeutka Lenka Stříbrná „Ančo, dej si bacha, ještě jsi nastřelená hormonama, abys to nepřepálila.“ Takže pomalu, klidně, ale vytrvale. Cesta na highline bude ještě dlouhá, nejdřív musím dát do kupy všechny ty vnitřní svaly.
