CZK
Ještěže máme směrem na jih starý dobrý Hollental. Dříve jsme sem jezdili cíleně, dnes je to spíše náhradní plán. Během letošních třech výjezdů se však ukázalo, že tuto oblast není radno podceňovat a že rozhodně má co nabídnout.
V polovině srpna jsme po jednodenním zápolení s převisy v čistě sportovkářském Adlitzu naznali, že cesty do kopce jsou fajn, ale chtělo by to něco delšího a s výhledy. Jsme přeci jen horolezci a ti mají lézt po horách. Druhý den proto valíme do lehce přístupné stěny Blechmaueru, kde vybíráme cestu s podivným názvem Hic Rhodus, hic salta! 8+ (volně přeloženo: zde je Rhodos, teď se ukaž!). Charakter cesty by se dal shrnout do dvouslovného popisu – technické traverzy. Několik délek opravdu traverzuje stěnu zprava doleva či naopak a v klíčovém místě si člověk připadá skoro jako kdyby lezl Dawn wall. Malé lištičky a nicotné nohy, na které když se chcete dolů jen podívat, tak vám chvíli trvá, než je vůbec znovu najdete. V prvních dvou délkách se krásně rozehříváme a pak už se jde na věc. Následující čtyři délky se pořád drží v rozumných obtížnostech a daří se nám je onsightnout. V jedné 7- sice mám namále, protože nejprve nepřečtu směr a dostanu se moc doprava místo abych lezl přímo, ale nakonec drtím malou lištu a přistávám v madle. Krok sice určitě nebyl za 7-, ale na to se nikdo ptát nebude. Na klíčový štand dorážíme docela čerství a v dobrém čase. Není moc na co čekat, a tak vyrážím na čelbu. Už úvodní bouldřík dává tušit, že to procházka nebude. Následuje lehčí pasáž ve spárokoutku, kde se člověk jen nesmí moc zadýchat. Když koutek zmizí, čeká mě traverz vlevo po opravdu malých chytech. Bojuji jak se dá, ale štěstěna mi dnes není nakloněna a já v předposledním těžkém kroku padám do slušného pendlu. S přiměřenými nadávkami zkouším sekvenci znovu a po úspěšném vyladění se nechávám spustit na štand. Chvíle nervózního odpočinku a vydávám se znovu do boje. Ve druhém pokusu se bohužel taky nedaří, uklouzne mi noha při finálním nátahu. Co se dá dělat. AF je taky styl. Zbytek cesty s ještě jednou těžší délkou za 7+ dolézáme už s čistou hlavou. Teď už o nic nejde.
Nemám rád pytle, zvlášť ne v horách. V půlce září jedu na místo činu znovu. Tentokrát s jiným parťákem, kterému jsem nasliboval super technické lezení. Plán máme poměrně ambiciózní. Dopoledne vylézt můj pytel z minula, seběhnout dolů, chvilku si odpočinout a odpoledne si ještě mrsknout jednu osm mínusku naproti Blechmaueru. No snad se povede alespoň ta první polovina. Nastupujeme krutě brzo. Pod skálu jdeme ještě za svitu mobilního telefonu. Obeznámen s terénem spojuji třetí a čtvrtou a kolega na můj pokyn posléze i pátou a šestou délku. Na štandu pod klíčem jsem za necelé dvě hoďky. Trochu napít, půlka tyčinky, nachystat expresky do přesného pořadí a jde se opět na věc. Jestli jsem na něco dobrý, tak na pamatování klíčových sekvencí. Měsíc mi toto místo leželo v hlavě. K mému údivu se daří přesně tak, jak jsem si nesčetněkrát v hlavě promítal. Téměř strojové pohyby mě posílají přes klíčové místo do slušného odpočinku. Nervozita přichází teprve teď, čeká mě už jen jedno horší místo a následný pětkový dolez. Teď už to prostě nepustím. A taky že ne. Délka se daří hned napoprvé. Hurá, můžeme v klidu pokračovat. Zbytek lezení si užíváme a chvíli před jedenáctou jsme na vrcholu.
Po rychlém seběhu k autu a krátké obědové pauze vyrážíme znovu do boje. Cesta Zwidawurzn 8- má kolem 200 metrů, takže bychom jí mohli do večera stihnout. V první délce za 7 nás ale nemile překvapí ostré odpolední slunce, které z nás rychle vysává energii. No zadarmo v horách holt nic nedostaneš. Ve druhé, klíčové délce, padám k naší smůle těsně pod štandem. Grrr! Lezecká etika neúprosně volá: ,,znova a lépe ty joudo!“ a tak se nechávám chtě nechtě spustit na štand. Ve druhém pokusu jdu mnohem více na krev než před pár hodinami v o level těžším místě v minulé cestě. Únava už je znát. Zbytek lezení už je naštěstí lehčí a všechno se nám daří na první pokus. Poslední zaváhání přijde už jen u předposledního štandu, kde spojuji dvě délky a při pokusu odpočinout si v docela dobré díře mě vyplaší místí netopýr svým pískotem. Málem mě ta maličká potvora vyleká natolik, že spadnu do hlubin, což by nebylo zrovna příjemné, protože poslední jištění jsem v rámci spojování délek pro jistotu vynechal. Naštěstí to ustojím a můžu pokračovat směle dál. Na vrchol dolézáme docela zničení. Není se čemu divit. Máme za sebou kolem půl kilometru ne úplně lehkého lezení.
Další den si dáváme za odměnu krásnou dlouhou a relativně novou cestu Gelber Oktober 7+, kterou si vyloženě užíváme. Délky jsou tak akorát těžké, cesta je docela exponovaná, a hlavně jsme v celé stěně úplně sami. Brzké ranní vstávání se prostě vyplácí. Kocháme se pod námi válející se mlhou a stoupáme lehce vzhůru. V poslední třetině nás překvapuje krásný převislý spárokoutek, který je vyloženě radost lézt. Dolézáme na vrchol a do třetice si třeseme pravicí. Tento víkend se podařil na výbornou.
Rakouská dálnička platí deset dní, a tak neváhám a příští víkend se do Reichu vracím znovu. Na zdejším materiálu se cítím už docela rozlezený, a tak jsou plány ještě smělejší než předchozí výjezdy. V sobotu Trash & Terror 9- a v neděli Schwarzer Bruder 8. No uvidíme.
Po relativně dlouhém a příjemném spánku nás budí klasicky nemilosrdný budíček. Po rychlé snídani jen drapneme připravené věci a hurá pod nástup. Prvních zhruba 65 metrů znám z klasického Verschnaidungu (cesta za 6+ s výraznou koutovou délkou), takže lezeme souběžně. Druhá délka vychází na parťáka. Pár 6+ kroků a jsme pod klíčovou délkou. První tři expresky se nic moc neděje. Pak to ale začne. Silové tahy po malých divnochytech v totálně hladké stěně. Dávám další tři presa a bezradně sedám. Zbytek délky horko těžko krokuji a ze štandu volám na parťáka ať rovnou leze za mnou, že to nemá cenu. Borec mě hecuje, že to mám přece jenom alespoň jednou zkusit. Dobrá tedy, nechávám se spustit na štand. Tohle je rozhodně výzva. Na víc, než jeden pokus síly určitě nemám, takže buď teď nebo nikdy. Vyrážím. Poslední odpočinek ve špatném koleni a jde se na věc. První bouldřík překonávám tak tak, dále se snažím co nejvíc vyklepat ve dvou oblých ale alespoň trochu velkých dírách. Následuje zkouška zadržování dechu a baletu. Pravý palec na spoďák, nátah do ostrého dvouprstového bočáčku a nejisté dyno do madla. Fakt, držím madlo a jsem na štandu. Neuvěřitelné a zároveň tak skutečné. Klíčová délka vylezena. Další délky zase trochu lehknou a my valíme rychle nahoru. Druhá zastávka je u předposlední délky za 8+/9-. Jedná se o docela kotel bouldr na začátku, po které následuje už ,,jen“ vytrvalostní lezení. Na druhý pokus si to pohlídám a s mega nátekem dolézám na štand. Poslední sedmičkový úsek je za odměnu a my tak stojíme nahoře s parádním skalpem v kapse. Nebýt Houby, tak se nehecnu a nejdu to zkusit znovu, za mě mu tedy patří velký dík.
Poslední den našeho výletu směřujeme ke stěně Stadelwand, kde jsme si vyhlédli 340 metrů dlouhou linku Schwarze Bruder. Hned druhou klíčovou délku za 8 dávám kupodivu hned z první a vidina podařeného výstupu je o něco reálnější. Hned v dalším postupu nás ale zpomaluje obrovský asi čtyřmetrový odlomený blok skály. Zkouším místo přelézt ale k dalšímu nýtu, který je už zase v neporušené skále mi chybí asi metr a půl. Naštěstí ze štandu vede nějaká traverzová délka doprava. Vydávám se proto tudy. Zhruba po deseti metrech štanduji v malém vhloubení a následuje opětný traverz zpět doleva. Odlez od štandu k prvnímu nýtu naší cesty sice vypadá hrozivě, ale nakonec se daří a já se v pořádku (sice až na druhý pokus) dostávám zpět do Černého bratra. Dále následuje zase lehčí, o to však úžasnější lezení, které si vychutnáváme plnými doušky. Šedý plotnovitý vápenec neskutečně tře a je vyloženě radost po něm lézt. Na závěr nás čeká tří délkový headwall, který je jak vystřižený z plakátu. Hrneme to direkt nahoru. Bohužel mě zastavuje prostřední délka, ve které zprvu vůbec nepochopím klíčové místo za nic neříkajících 7+. Naštěstí si po chvíli všimnu skryté nohy a problém je vyřešen. Úspěšný víkend potvrzujeme dole v řece, která našim vyprahlým tělům poskytuje neskutečné blaho.
Letošní Tatry zase nějak nedopadly a z Hollentalu se stává pomalu ale jistě naše domácí oblast. Asi to tak má být a musíme se s tím smířit. Rozhodně bych nerad, aby to vyznělo, že rakouský vápenec stojí za prd. To rozhodně ne. Jsou to takové instantní hory, kde se dá užít spousta srandy a skvělého lezení.
