CZK
Byl čtvrtek ráno a já se pomalu chystala na prodloužený highline víkend v Saléve, malé francouzské vesnici na hranicích se Švýcarskem. Všechno už bylo připravené v autě a já se rozhodla ještě na poslední chvílí ukuchtit humus na společný piknik, chtěla jsem připravit překvapení pro kamarády, co jsem dlouho neviděla. Rozmixovala jsem cizrnu a připravila lahodnou pomazánku. Jenže když člověk dělá víc věcí najednou a nesoustředí se pořádně na přítomný moment, udělá snadno nějakou blbost. Když jsem čistila mixér, tak nějak jsem myslela, že už jsem kabel vytáhla ze zásuvky. Jenže jak můj děda říkával: „myslet, znamená ho..o vědět“.
Když jsem rukou čistila nožíky mixéru, omylem jsem zavadila o tlačítko ON a tím si rozsekla prsty na levé ruce. Hummus najednou nebyl jen jako pomazánka, ale i po celé kuchyni. Přišla řada emocí. Naštvání na sebe samou, jak jsem pitomá. Pak se mi malinko zatočila hlava, když jsem se snažila vyhodnotit stádium zranění na mém levém palci, pak přišla bolest a pak lítost. „To je v háji, tak to nikam nejedu“ pomyslela jsem si. Zbytek dne byl spíše odpočinkový.
Ten večer měl prezident Macron ve Francii projev a vyhlásil další lockdown. Pravidla jsou taková, během Velikonoc se lidé mohou ještě přemístit, kam potřebují bez atestace. Od úterka, neboli po Velikonocích, je k pohybu dále než 10km nutná potvrzená atestace, že máte důvod. K tomu ještě zákaz vycházení od 19h. Pokud atestaci nemáte, dostanete napoprvé pokutu 135 euro, pokud se vám to stane vícekrát, pokuta roste. Takže pátek jsem strávila uzdravováním mé ruky, návštěvou doktora a řešením, co teď. „Pojedu někam, než mi dají útrum 10km? A co ta ruka, budu moct vůbec něco dělat? Bolí to jak čert a když to oteče, mám pocit, jako kdyby mi někdo pod nehet dával třísku.“ Vyhrála varianta, nedumat a činit. „Stejně už jsem od čtvrtka připravená.“
A bylo rozhodnuto. Ruku jsem si pořádně ovázala a v pátek vyrazila za bandou kamarádů, co už byli od čtvrtka na místě. Skupina byla nakonec velmi motivovaná blížícím se lockdownem a tak napnuli spoustu lajn: 60m, dvě 80m, 100m, 400m a pak také 500m highline. Takže mi to dodalo odvahy. „Nebudu přece jako bábovka sedět doma, když to všichni takhle hecli.“ Řekla jsem spolubydlícímu a nasedla do auta. Ruka mi při řízení otékala a tak jsem nakonec spala po cestě a dorazila na místo až v sobotu ráno.
Sobotu jsem strávila spíše v oddychovém režimu, trochu jsem pomohla, kde jsem mohla, jinak jsem si spíš užívala stráveného času s kamarády, které jsem dlouho neviděla. Šla jsem trochu potrénovat canicross se svým psím společníkem Falcem, abych měla také trochu toho sportovního vyžití. Během jsem si vyčistila hlavu. Lajny mě lákaly, ale říkala jsem si, že to asi není s pořezanou rukou ideální nápad.
V neděli mi to ale už nedalo, takže jsem se nechala zlákat 80 m highline. Bylo to fakt super. Lajna byla exponovaná a já si zase uvědomila, jak je člověk maličkatej. Když jsem byla asi v půlce, blbě jsem spadla a jak jsem se lekla, samozřejmě mi reflexně zavadila ruka o odsedku. Trable byly tady. Rána se mi otevřela a měla jsem co dělat dostat se zase zpátky. Naštěstí jeden kamarád byl vystudovaný zdravotní bratr, takže mi to hned ošetřil a přelepil ránu náplásťovými stehy. Takže na neděli by bylo hotovo. Velkolepý den jsem zakončila s knížkou ve spacáku, protože mrzlo, to by ani psa nevyhnal, mě bolela ruka a nálada byla prostě ledová jako ten vítr venku.
Pak přišlo pondělí. Plán byl kolem dvanácté dopoledne začít sundavat lajny. Ráno bylo hodně na pohodičku, protože jsem neplánovala nějaké velké chození. Prsty mi sice přes noc docela splaskly, ale bolelo to a moc jsem se nevyspala. Po snídani jsme se pomalu vypravili sundávat lajny. Když jsem ale dorazila na místo a uviděla to napnuté 500m, přišlo mi strašně líto, až mi ukápla slza. To uviděli kamarádi a rozhodli se mě podpořit. Svítilo sluníčko, obloha jasná a dokonce bylo vidět až na Mont Blanc. Podmínky báječné a lajna přede mnou. To člověk nemá často příležitost něco takhle vyzkoušet, nebo aspoň pro mě to bylo poprvé na pětikilu. Takže lajna tam čekala, nikdo na ní nešel a před sundáváním zbývalo 20 min. „No což, tak to zkusim, na druhou stranu stejně nestihnu dojít, ale prostě pro ten pocit, aspoň vědět jaké to je." a začala jsem se navlékat do sedáku.
Byl to skutečně neskutečný zážitek. Nešlo mi o přechod, jen o ten pocit a právě proto se mi možná šlo strašně lehce, až jsem sama sebe překvapila, jak jsem to úplně v klidu rozešla a stále jdu a jdu. Je docela vtipné, jak často jsou naše domněnky úplně jiné, než je ve skutečnosti realita. Prostě jsem si logicky řekla, mám poraněnou ruku, tak spíš půjdu na 80 než na 500. Jenže technicky to 500 bylo vlastně jednodušší. Ono je to na tom slackliningu všechno hodně relativní, ne vždy delší lajna znamená težší lajna. Záleží jaký to je typ lajny, kolik to napnete a pak také místo, protože u dlouhých lajn hraje i hodně roli vítr a okolní podmínky, jak je lajna exponovaná, jak moc fouká. Když jsem se postavila, šlo se mi parádně a šla bych klidně dál, kdyby kamarádi nezahlásili, že za 5 minut se sundavá. Tak jsem se otočila a šla zase zpátky. Musím říct, že obě velké lajny, 400 a 500 metrů, byly sundané v absolutně dokonalé souhře, spolupráci a velmi rychle. Takovou týmovou práci jsem opravdu dlouho neviděla a bylo strašně moc fajn být součástí takového týmu. Velmi úspěšný víkend jsme zakončili společným piknikem na parkovišti. I toho pikniku jsem se nakonec dočkala, jen ten hummus jsem radši nechala doma. Dojedli jsme zbytky z víkendu a každý jsme se rozjeli do svých domovů. Na měsíc do lockdownu, deset kilometrů vycházky a víc ne. Já se ale vracela šťastná jako blecha a velmi vděčná, za nový zážitek a za kamarády, co ve mě tak věřili. Já si sama sebou nebyla jistá a z rozseklou rukou jsem o tom už vůbec neuvažovala, naštěstí mám kamarády, co se rozhodli mi ukázat, že dokážu víc, než si myslím.
Takže díky, díky moc a já si jdu hojit rány. Vím, že ruka bude v pořádku a hřeje mě pocit vděčnosti. Těch pár minut chůze hodně změnilo, jak sama sebe vnímám a otevřelo mi to rozhodně svět možností. No a s cestováním to teď nevypadá úplně nadějně, ale tak jsem se aspoň z highline v Saléve mohla podívat na Ženevu.
