CZK
Vždycky jsem si myslel, že lezení je především o kombinaci osobních schopností lezce. Jak moc má natrénováno, jakou má techniku a jaké používá vybavení. Letos v létě jsem se ale na vlastní kůži přesvědčil, že tyto primární vlastnosti či schopnosti doplňuje jedna naprosto klíčová, kterou je stěstí a tak trochu i náhoda. K čemu vám bude desítková síla, když už týden v kuse prší a ve vašem vysněném projektu nezůstal jediný chyt suchý? Nebo k čemu použijete nejmodernější a nejlehčí vybavení když zabloudíte už v první délce? Malou útěchou nám lezcům může být alespoň fakt, že toto jsou věci, na které se bezvadně dá vymluvit. ,,Dnes to nevidím kámo, bude asi pršet”, ,,Nedolezli jsme to, protože prvovýstupce uhnul z jasné linie a my tak trochu zabloudili.” Na tyhle výmluvy já ale nehraju.
Z našeho dlouho plánovaného výletu na Mont Blanc, kde jsme měli vyhlídnutou cestu Divine providence na Andělský pilíř bohužel v souvislosti s výše zmíněným lezeckým štěstíčkem sešlo. Týden před naším plánovaným odjezdem se v oblasti prý nevyskytoval jediný mráček. Na náš termín naopak nehlásili ani jeden lezitelný den. Holt co se dá dělat. Vymýšlíme proto náhradní plán - Dolomity.
První na našem climb listu je direttisima severní stěny Cimy Grande. Cesta Hasse-Brandler má něco málo přes 700 metrů a je klasifikována jako seriózní 8+. Měl jsem s ní tu čest už v roce 2013. Tehdy jsme však v polovině cesty narazili na durch mokré klíčové délky. Byli jsem tak nuceni vzít za vděk alespoň stylem A0. Letos vyrážíme z bivaku brzo ráno namotivovaní jako nikdy. Prvních pár délek doslova utíkáme. Zastavujeme až na velké polici pod klíčovým megakoutem. Odpočíváme a přemýšlíme nad sólo počinem v této cestě od Alexandra Hubera. Šílené. No nic, zpátky do reality.
První tah vychází na mě. S postupnými metry se cesta nepříjemně naklání do převisu a předloktí začíná lehce natékat. Naštěstí v té pravé chvíli dolézám za roh na štand a můžu si konečně odpočinout. Další dvě délky se nesou v podobném duchu. Vody je zde sice o poznání méně než před osmi lety, na druhou stranu o to víc se musíme snažit, aby to zase nebylo za A0. Druhá polovina je už za odměnu. Pokud tedy nepohrdnete lehkými mokrými kouty, které neodpustí jedinou chybičku. Po dolezení na okružní polici, ze které se dá na vrchol už v podstatě dojít v botech a kde většina dvojek diretku končí, my pokračujeme ještě dalšími třemi originálními délkami. Každá z nich je nečím specifická. Místo první lezeme krásným vodopádem. V délkách pod námi jsme si dávali pozor na mokré chyty a stupy, tady to nemá cenu. Mokré lezečky na dolomitském vápenci naštěstí kupodivu dobře drží. Druhá délka je zase nádherný kamenolom, kde je potřeba se protrápit přes hromadu volně naskádaného kamení na sobě. Poslední úsek by se dal shrnout jako dokonalé bludiště. Jdeme už souběžně a vrchol vidíme kousek nad sebou, ale snad třikrát se musíme různě vracet, než konečně najdeme cestu ke kříži.
Po vydatném restday, kdy jsme si jen tak mimochodem odskočili feratou na vrchol Tofany, ze které jsme v durch mokrých teniskách museli sestoupit po sněhových polích, jsme za lezením zamířili zase na stejné místo. Tentokrát jsem vybrali trochu delší a náročnější cestu. Co čert nechtěl, po vydatném odpoledním dešti předchozího dne jsem se rozhodli to tak nehrotit a trochu jsme si přispali. To se nám však vymstilo a na nástupu námi vybrané linky jsme dorazili až jako druzí.
Německé holčičí reprezentační duo v čele se svou trenérkou nám však poradilo vedlejší cestu Paolo VI za 9. Prý to je ale mnohem lehčí. Nevíme, jak moc můžeme ostřílené lezkyni věřit, ale stejně nám nezbývá, než to prostě zkusit. Prvních pár lehčích délek je bez jediného nýtu. Sem tam skobka, občas frend. V sedmé délce na mě čeká první klíčové místo. Malý, ale vydatný strůpek naštěstí na své horní hraně skrývá chyt tak akorát, aby se přes něj dalo celkem elegantně vyhoupnout a šup do kolmého. Druhá klíčová pasáž vychází na Lukeho. Tentokrát se jedná o dlouhou vytrvalostní délku v mírném převisu. Člověk musí lézt dostatečně rychle, aby mu nenateklo, zase ale nesmí být příliš zbrklý, protože udělat chybu třeba po třiceti metrech snažení a muset to lézt celé znova by bylo na odstřel. Oba se ale shodujeme, že ani jedna délek nebyla za čistých 9. Dáváme tomu tak 9- a to ještě s odřenýma ušima. Ve vrcholové pasáži, kde už by mělo být to nejtěžší za námi, se totálně ztrácíme. V délkách za čtyři nebo za pět už není zase žádné fixní jištění. Křižujeme stěnu krížem krážem s odlezy, u kterých často pochybuji nad tím kolik vůbec lidské tělo snese při pádu do lana. Stejně však nejsme schopni se dopátrat naší trasy. Vymýšlíme proto záchranný plán. Traverzujeme trochu doleva do vedlejší cesty a poslední čtyři délky dolézáme směrem, který jsme původně měli v plánu.
Naše ,,malé” zdržení však mělo za následek to, že teď nás dohnala německá trojka a my se tak musíme nějak popasovat s poněkud stísněným místem na štandech. Nejhorší situace nastává, když dolezu na štand ve visu. Mezitím, než Lukáš stačí vylézt svou délku, přilézá za mnou už jedna z holek a začíná dobírat druhé dvě. Oba navíc taháme svini, takže ona dobírá dvě lezecká a jedno tahací lano, já jistím a povoluji svini. Větší bordel v lanech jsem snad nezažil. O metodickém štandu se nedá mluvit ani v nejmenším. V duchu se jen modlím, aby Luke nespadl a my nemuseli opakovat. To se naštětí neděje. V posledních dvou délkách nasazujeme turbo tempo, a tak se situace z předchozího štandu už naštěstí neopakuje. Ve finále jsme tak vylezli zajímavou kombinaci cest, kdy jsme poslední část stěny místo úhybky doprava za hranu do lehkého značně napřímili a přidali jsem tak ještě jednu zajímanou délku za 7b. Nevím jestli bych cestu Paolo VI doporučoval tak náruživě jako šéfka německého repre týmu, ale myslím, že jsme si lezení dostatečně užili.
Dobrodružství na chvíli stačilo, jde se pořádně bušit. Naše další kroky směřují na Tofanu di Rozes, kde si vybíráme dvě sportovně odjištěné linie. První z nich Goodbye 1999 měří 310 metrů a je klasifikována stupněm 8+/9-. Krásné horské lezení je okořeněno občasnými odlezy, které jsou tak trochu na hraně naší psychické pohody. Nýty jsou však vždy přesně tam, kde je člověk potřebuje, a tak se není čeho bát. Klíčová délka vychází na Lukáše, který se jí doslova prochází. Já si ji na druhém taky užívám. Kroky jsou celkem jasné, jen je potřeba si pohlídat, aby vám moc nenateklo. Ve chvíli, kdy dolezeme na vrchol, začíná se nepříjemně kazit počasí. Slanění nám trvá zhruba hodinku, během které začne pršet. Stihli jsme to úplně přesně.
Po druhém restday, který jsem už konečně vzali vážněji a trochu si i odpočinuli, se přesouváme pod Marmoládu. V této kilometrové hradbě si vybíráme cestu Olimpo za delikátních 8. Moc informací o dané lince sice nenacházíme, snad jen to, že v cestě není jediný nýt a ,,těžká” by měla být jen čtvrtá délka. To nás neodrazuje, ale ani moc neuspokojuje. Nadšení z předchozího dne s budíčkem ve tři ráno rychle opadá. Ani nevím jak, ale za necelou hodinku už stojíme pod stěnou. První délka za 5+ čeká na mě. S čelovkou a hromadou frendů a smyček vyrážím na čelbu. Na čtyřiceti metrech se mi daří založit asi jen tři kloudná jištění a když dolézám na místo údajného štandu, najdu zde jen zpuchřlou smyci obhozenou za lokr. Jakoby mi v tu chvíli vystřelili mozek z hlavy. Co teď? Nedá se nic dělat, musím lézt dál a doufat, že to vyjde na další štand. Naštěstí vyšlo. Zbyly mi asi tři metry lana. Ve druhé délce parťák bojuje trochu se směrem, ale nakonec se spoza skalního převísku ozývá ,,zruš” a já tak můžu valit za Lukášem.
Klíč vychází na mě. Lezení je naprosto famózní. Čtyřicet metrů lehce převislé stěnky dostatečně ozdobené skobami a dokonce s adekvátním množstvím chytů. Na štandu mě euforicky přestávají přepadat chmurné myšlenky z prvních psycho délek. Pokračujeme pěknými koutky, které nás dovedou až na začátek dlouhých ploten. Před námi je asi 200 metrů na velkou plici v polovině stěny. Podle topa by délky už neměly být těžší než 6a. To je ale právě ten kámen úrazu. Lehké délky na Marmoládě znamenají největší problémy. Absence jištění a totální nejasnost směru, kdy člověk může lézt stejně tak dobře doprava jako doleva, z této pasáže dělají pro neznalé čiré peklo. Bloudíme tak, že nákres už snad ani nemá cenu vytahovat z kapes. Když se nám náhodou poštěstí narazit na nějaké skobky, prohlásíme je za štand a pokračujeme dál. Slézání, vracení se a traverzování se stává naším chlebem. Bohužel to má taky za následek, že začínáme být dosti pomalí. Z předchozích dvaceti až třiceti minut na délku je najednou klidně i třičtvrtě hodinka. Kolem desáté ranní příchází klíčový moment našeho ,,výstupu”. Nalézám do další neznámé délky. Nevím, jak to bude těžké, ani kudy polezu. Co ale vím, je že se rozhodně nenacházím v terénu za čtyři ani za pět. Po cestě cvakám asi tři poměrně nové, za to však dosti pochybně zatlučené, skoby. Snad je zatloukl někdo, kdo také bloudil jako my. Od poslední zkouším nejprve odlézt doleva. Tam se ovšem vytrácejí chyty. Na druhou stranu zas někdo vyložil korbu volného kamení. Dochází mi, že jsem v pasti. Nezbývá mi než sednout do poslední skoby. Zhluboka dýchám a snažím se přemýšlet. Co teď? Volám na Lukáše a ptám se ho, jestli to nechce zkusit on. Odpověď je mi však dopředu jasná. Opatrně tak chystám slanění z oné skoby. Jedno dvojče protahují pružícím kouskem železa, na druhém laně mě bude Luke dobírat, kdyby náhodou... Při hororovém slanění ani nedýchám. V duchu odříkávám odčenáš. Na štandu se oba shodujeme, že to nemá smysl a že jedem dolů. Tady sranda ovšem nekončí. Ne všechny štandy jsou připravené na slanění a hlavně jsme jich pár po cestě minuli. Naštěstí se nám daří nalézt pár jakžtakž štandů v cestě vpravo od nás. Po pár slaněních se tak už dostáváme k naší lince, kterou se pomalu začínáme prokousávat směrem dolů. Občas na štand přihodíme nějakou naší smyčku, občas se jen modlíme. Asi po třech hodinách stojíme oběma nohama opět na pevné půdě a pytel je na světě. Moc pytlů v horách nemám, ale vždycky, když se mi podobná patálie přihodila, byl jsem přesvědčen, že se vrátím a dám druhý pokus, což se taky vždy stalo. U cesty Olimpo si však nejsem úplně jistý, jestli se mi chce znova procházet toto vertikální kamenné bludiště.
Každopádně konečné skóre našeho náhradního plánu Dolomity dopadlo 3:1, což je ve finále celkem slušná výhra, nemyslíte?
Text: Filip Zaoral
Video a fotky: Lukáš Ondrášek
