CZK
Před odletem s Emirates jsme si skočily do Motola na PCRka a už se vážně začaly připravovat na cestu. O zemi, kam jedem, jsme nevěděly vůbec nic. Jen takovým povrchním brouzdáním ve vodách internetu jsem opatrně zjišťovala alespoň nějaké informace. Choroby, nebezpečná zvířata, podnebí, počasí, památky, pláže, možnost půjčení auta a řízení. První odstavce o komárech a úplavici zněly dost děsivě – ale už jsme měly koupené letenky, takže ať už tam chytíme covid, nebo něco horšího, jedem!
Den karantény
Čas jsme využily k plánování naší cesty, daly jsme dohromady památky, které chceme vidět, vybraly jsme si ubytování vždy alespoň na 2 noci a začaly jsme řešit řidiče. Jak čas postupoval a výsledky nepřicházely, překopávaly jsme postupně celý plán. Rušily ubytování, smlouvaly s řidiči cenu šestihodinové cesty na východ a pořád chodily na recepci ptát se, kdy už budou výsledky testů. V den příjezdu se totiž pravidla kvůli špatné covidové situaci zpřísnila a nikdo z místních nemohl překračovat hranice krajů bez povolení. Nejlepší je nechat si jednoho řidiče na celý pobyt a hlavně si hned na letišti koupit místní SIM kartu. Skoro všichni fungují přes Whats app.
Plážová sezóna
je v srpnu hlavně na východě/severovýchodě ostrova. A samozřejmě jsme měly strach z mořských krokodýlů. Po karanténě jsme měly namířeno do Trincomalee, město na severovýchodě ostrova. Místo krokodýlů jsme tam viděly delfíny. Na jihozápadě ostrova se zase můžete pokochat velrybami a mořskými želvami.
Den Svobody a Nezávislosti
Od tří do desíti nás čekala cesta do Trinca. Naše první kroky vedly k moři. Ve městě nikdo nebyl. Ve tmě pod našima nohama se honili sedmicentimetroví švábi, z postranní ulice vyběhl toulavý pes. Když jsme došly blíže k pláži, z domů, podobajících se spíš slumovým přístřeškům než rybářským chýším, na nás koukaly černé oči místních mužů. Vycházet po setmění je trochu strašidelný, ale země je bezpečná. Zjistily jsme totiž, že se na nás přes den koukají úplně stejně.
Den chrámu cirkusu
Okolo chrámů posedávali různí místní, pozvali nás dál. Trochu nám trvalo, než jsme pochopily, že musíme dál jít bez bot. Když jsme dorazily na pláž, nikdo tam nebyl. To by se nikdy nestalo, nebýt korony. Je to skvělý, ale zároveň divný pocit, když se tam do plavek svlíkáte jen vy.
Den darů moře
Další dva dny jsme trávily na plážích. Tam jsme potkaly jednoho Brita, Roberta, který se na Srí lanku přistěhoval z Thajska kvůli koronaviru a už rok žije v Trincomalee. Poradil nám jednu místní rodinnou restauraci, kam prý určitě musíme zajít. Eastern Lanka Restaurant. Vše tam bylo čerstvé, ryby, limetky, kokosové ořechy a vše výborné. Jiné restaurace byly zavřené, takže je nejlepší nechat si doporučit od místních. Doporučení je důležité i kvůli čistotě a vodu pít jen kupovanou nebo přefiltrovanou.
Den ve vnitrozemí
Po svatbě, kvůli které jsme vůbec přijely na Srí Lanku, jsme už začaly počítat dny do odjezdu. Tím, že se svatba z konce našeho pobytu přesunula doprostřed, byl náš plán opět narušen a cesty nám sebraly hodně času. Určily jsme si priority, co opravdu potřebujeme vidět. A taky nám pomalu došlo, že bez auta, tedy bez auta s řidičem, kterého si najmeme na víc dní, to nedáme. Na půjčení vlastního auta potřebujete totiž nejen kuráž a neutuchající optimismus, ale kromě mezinárodního řidičského průkazu i speciální povolení k řízení na Srí Lance. Z pláže jedeme do pralesa. Za chipmunky, slony, opicemi a papoušky.
Konečně tedy nějaké ty památky:
První zastávka byla v Dambulla Cave Temple – Buddhistický chrám postavený ve skále pod převisem. Malebná architektura s kresbami a sochami Buddhy.
Po cestě do Sigirie Golden temple – Buddhistický chrám se zlatým Buddhou.
Sigiria – neboli lví chřtán. Stolová hora, královská pevnost a zároveň místo k modlení buddhistických mnichů, sídlo krále a dvou královen, s částečně zachovalými kresbami ze šestého století. S obdivuhodným systémem vodních příkopů, bazénů, fontán a dokonce klimatizace. UNESCO
Polonnaruwa – pozůstatky celého města z jedenáctého století. Chrámy, lázně, stavby a zahrady. UNESCO
Večer jsme si prošly město Kandy, chystalo se totiž na slavnosti Perahera. Slavnosti zubu. Silnice k hotelu byla zavřená a přehrazená. Alespoň z dálky jsme viděly slony, které místní navlíkali do slavnostních hávů. Když jsme chtěly blíž, odháněli nás, na slavnost může jen člověk se speciálním covid povolením. V noci jsme akorát slyšely bubnování.
Den chrámu zubu
Druhý den jsme měly v úmyslu jet se podívat na čajové plantáže Nuwara eliya (srílančany čteno Nurélia, což způsobilo občasná nedorozumění). A abychom stihly navštívit i Tooth temple v Kandy, vstávaly jsme brzy. Ještě před cestou na čajové plantáže se stavujeme v Asiri hospital in Kandy, kde se snažíme zařídit si PCR test k odletu. K plantážím, které se nachází kolem 1000 m n. m. vedly celkem kruté serpentiny. Ale výhled stojí za to. Zastavujeme u vodopádů.
Den čaje
A pak konečně ke zpracovatelské továrně Blue Field. Máme to i s prohlídkou, výkladem a ochutnávkou čajů.
Den odcházení
Opět v Negombu jsme se probudily do příjemného rána se snídaní a po hektických dnech se opět vydáváme na pláž. Moře s vlnami přináší odpadky a medúzy. Když jsem na chvíli skočila do vln, policisté nás přišli upozornit, že je to nebezpečné kvůli požahání. Ale než odešli, řekli si ještě o selfíčko. Sháněly jsme ještě obchůdek, kde bychom koupily koření domů. Srí Lanská skořice je totiž vyhlášená a seženete ji levně jen tady. Přepočítáváme ještě poslední hotovost, aby nám to vyšlo akorát. Příští den ráno vyrážíme na letiště.
Hanka
