CZK
Jak to děláš, ty na to nějak trénuješ? Ozve se za mnou. Právě sbíháme technicky dost náročný kopec. Jsem docela rychlá, lepší než ostatní dva spoluběžci. Diví se, že se z kopce dá běžet rychle. Jak jako dělám, pokrčím rameny. Mohla bych se zeptat, jak to děláš, že dýcháš. Nepřemýšlím, prostě běžím, přirozeně s radostí. A tak to je.
Není to tak dávno, co jsem si uvědomila, že běh nechci považovat jen za nějakou doplňkovou aktivitu pro zaplácnutí času. Ale že jím chci žít. Vím, klišé jak hrom, ale zkuste se zamyslet. Není fajn něco takového mít? Vědět, že máte něco k čemu můžete utéct, co vám pomůže od stresu, bolestí anebo jen znásobit pocit radosti? Je to neskutečně osvobozující.
Jsem typ člověka, co nad vším přemýšlí (jo občas až moc). A užívám si chvíle, kdy mám naprosto vypnuto. Stává se to málokdy, ale jednou z těch vzácných momentů je nějaký dlouhý běh. Zjišťuji, že čím delší, tím lepší.
Jako před pár týdny, kdy jsem běžela jeden z mých prvních ultramaratonů (což je vzdálenost delší než maraton), který mohu říct, že jsem fakt uběhla bez větší krize či delší chůze. Jednalo se o závod Trailmanics, kde jsem si vybrala trať na 47 Km (někde se začít musí!).
Během něj se soustředím jen na sebe a můj běh. Všechno ostatní jakoby zůstává někde daleko za mnou anebo daleko přede mnou. Takový „blackout“ myšlenek na 6 hodin je co říct. Taky mi po doběhnutí v cíli trvá asi 5 minut, než ze mě vypadne první slovo. Ale cítím se naprosto skvěle a odpočatě (psychicky samozřejmě :D).
Často slýchám proč tak dlouhé závody, že je to trápení a vůbec proč to všechno. Netrápím se, baví mě to a pomáhá mi to posouvat se dál, kde by třeba moje jiné neběhací já dávno skončilo. A proto to dělám, medituju v pohybu.
