CZK
Z Vídně odlétáme ve středu kolem poledne. Kontroly na letišti jsou od dob covidu ještě více zdlouhavé a úmorné, než tomu bylo, když byl svět ještě normální. Hned po příletu na nic nečekáme a hledáme zastávku autobusu, který nás má dovézt z jižní strany ostrova k našemu výchozímu bodu na severu. Do vesničky Ravelo se dostáváme už za tmy. Nasazujeme proto čelovky a hurá vzhůru. K našemu plánovanému nocovišti dorážíme zhruba po necelé hodince svižnější chůze do kopce. Vítá nás parádní ze dvou stran zděný turistický přístřešek. Jako bonus je opodál dokonce trubka s tekoucí vodou.
Druhý den ráno vyrážíme do nitra ostrova. Procházíme borovicovým lesem, ze kterého na nás dýchá jižanská atmosféra. Kolem poledne se začíná zatahovat. Z první vyhlídky na Teide tak moc nemáme. Vrcholek jen tušíme v mlze. S přibývajícími výškovými metry se dostáváme ven z pásma lesa. Krajina se dramaticky mění, skoro až v jakousi polopoušť. Všude kolem nás jsou známky toho, že jsme na sopečném ostrově. Vyvřelé horniny a usazená láva kouzlí ty nejdivočejší tvary a barvy, jaké jen příroda umí vytvořit. Kolem čtvrté hodiny přicházíme k plánovanému dnešnímu bivaku. Prostorný betonový „bunkr“ nabízí super útočiště. Záhy se však dostaví poměrně zásadní problém. Pramen, se kterým jsme počítali je vyschlý. Po vodě není v širokém okolí ani památky. Co teď? Vymýšlíme záložní plán. Dáša dostopuje k nedalekému turistickému centru a pokusí se tam získat vodu. Snad tam ještě někoho stihne, čas zavíračky se neúprosně blíží. My s Petrem mezitím dojdeme po silnici. První polovina plánu vypadá, že opravdu klapne, Dáše zastavuje asi třetí auto a ona je tak odvezena na smluvené místo. Nám cestu po asfaltu „zpříjemňuje“ poměrně vydatný déšť. Nedá se nic dělat, musíme šlapat dál. Asi po hodině a půl přicházíme k již zavřenému turistickému centru a celí promoklí se ubytováváme na kryté verandě. Snad nás odsud nikdo nevyžene. Po večeři vymýšlíme strategii na následující den. Rozhodujeme se upustit od původního plánu vylézt na sopku po svých. To by totiž znamenalo strávit ještě jednu mrazivou noc venku. Už teď ve dvou tisících máme co dělat, aby se spánek v našich tenkých spacáčcích dal považovat za komfortní. Při představě noci strávené ještě o kilometr výše se nám dělá tak trochu mdlo.
Následujícího rána vyrážíme po vrstevnici směrem ke spodní stanici lanovky, která nás za mastné peníze vyveze spolu s dalšími desítkami turistů nasát atmosféru vrcholku sopky. Jsme ale asi jediní, kteří si kupují jednosměrnou jízdenku. Většina se po krátké prohlídce nechá zase hezky pěkně odvézt ke svému zájezdovému autobusu dolů. Na samotný vrcholek je potřeba se poměrně dlouho dopředu registrovat a následně se prokázat platným povolením k výstupu. To my nemáme a jelikož jsme ukáznění horalé, respektujeme pravidla a nesnažíme se místního hlídače obejít někde z boku. Holt ochrana přírody je ochrana přírody. Po krátké kochačce scházíme směrem na západ. Cestou dolů to bereme přes menší sopku Pico Viejo (3134 m) a její krásnou a hlubokou kalderu. Dole v údolí procházíme skalním městem La Catedral, které nám trochu připomíná americké westerny. U silnice se rozhodujeme co dál. Musíme někam níž do tepla. Hromadná doprava už ale nejezdí. Naší jedinou šancí, je zkusit ukecat nějaký zájezdový autobus. Marně se pokouším přemluvit několik průvodců či řidičů. Nikdo tři vandráky svézt ale nechce. Když v tom najednou se nám za zády ozve: „Nechcete někam svézt? Mám tři místa v autě.“ Náš zachránce se jmenuje Martin a je z Moravy. Nejede sice směrem, kterým jsme původně zamýšleli, ale v improvizování jsme opravdu dobří, a tak s radostí jeho nabídku okamžitě přijímáme. Za jízdy vymýšlíme jinou trasu a necháváme se vyhodit u vesničky Aripe, kde asi půl hodiny marně hledáme ubytování. Jeden hostel je plný, druhý zase asi zavřený. Nakonec končíme na místním hřišti. Snad nebude v noci pršet a nikdo si brzo ráno nepřijde zahrát fotbálek.
Po rychlé snídani opouštíme naše bizarní útočiště a jdeme o vesnici níž na autobus. Ten naštěstí stíháme a necháváme se převézt na jih ostrova do velkého letoviska Los Cristianos k moři. Tady je to samý hotel, pláž a spousta lidí. Prý to ale není nic proti tomu, jak tu bývalo narváno v dobách předcovidových. Na pláži si vychutnáváme zasloužený drink v místím baru a zlehka se čachtáme v docela teplém moři. Když se dostatečně nabažíme vody a koblih, které tu jeden chlapík roznáší, nasedáme na autobus. Ten nás po hodinové jízdě, kdy zastavuje snad každých sto metrů, vyhazuje v asi deset kilometrů vzdálené vesničce, kde máme přes airbnb zarezervované ubytování. Pokojík je sice malý a tím myslím vážně malý, kromě dvou postelí se do něj v podstatě nic nevejde. Na tu jednu noc to ale stačí. Večer se jdeme projít po pláži a na večeři. Daří se mi přemluvit ostatní dva členy výpravy na mořské plody. Já si výborně pochutnal, Dáša s Petrem se prý najedli, ale o gastronomickém zážitku prý vyprávět rozhodně nebudou.
Poslední den vstáváme brzy a vydáváme se na necelé dva kilometry vzdálené letiště, odkud nám před desátou letí letadlo zpět domů.
Z výletu za teplem se nakonec vyklubal klasický horský, rozuměj ne zrovna tropický trek se světlou chvilkou v podobě jednoho půl dne u moře. Každopádně jsme si celý výlet náležitě užili a všem dobrodruhům, kteří se nebojí občasné improvizace podobnou taškařici vřele doporučuji.
