CZK
Sedím v autě poblíž Svatého Mořice a moje letošní lyžování končí dřív, než vůbec začalo. Nijak zvlášť mi to nevadí! Záda nejsou stejně ještě stoprocentní a poslední dobou mě to lezení baví stejně tak nějak víc. Týden ve Val Roseg byl vlastně teprve druhou akcí, při které jsem letos stál na lyžích. Možná to tak má být. Zítra ráno vyrazím rovnou domů! Stejně už se těším na rodinku a navíc u nás má ještě pár dní vydržet krásné počasí. Popojedu ještě pár kilometrů k rakouské hranici a zalezu do spacáku. Budíka si nenařizuji, zítra nikam nepospíchám…
Budím se již kolem třetí hodiny ranní a přemítám co s načatým ránem. No nic, aspoň budu dřív doma. Přejíždím hranici a vzpomínám si na tři roky starou situaci, když jsem tudy projížděl a měl v plánu ještě cestou zopakovat nově vylezenou cestu od Philippa Bruggera: a to „Ostwand couloir“- M4, 55°, 1000m. na Lüsener Fernerkogel (3.298). Tehdy ale byla touha po domově silnější.
Proč to vlastně nesfouknout dneska, napadá mě! Byl jsem pryč jenom pár dní… To je tedy zvrat! Z pohodové cesty domů se stává souboj s časem. Přeci jen jde o východní kuloár. Strhávám volant směr Kuhtai a na parkovišti v Lüsens jsem v 6 hodin ráno. Odtud je to 1700 výškových metrů až na vrchol, který vypadá v té tmě až majestátně. Narychlo balím jen mačky, cepíny, haršajzny, sedák a 15 metrů lana Tendon Master 7.0 a v půl sedmé vyrážím. Akorát svítá!
Začínám po klasické skialpové výstupové trase až pod kuloár, který poznávám podle fotky, kterou jsem si uložil do mobilu. Těchto 700 výškových metrů mi zabere asi hodinku a půl. Začátek je totiž dlouho po rovince, pak je terén naopak místy dost strmý a hlavně na povrchu ztvrdlý na beton. Celou dobu stoupám na haršajznách, které jsem neměl na nohou snad 6 let. Stále si s nimi v otočkách šlapu na lyže, nejsem na ně vůbec zvyklý…
Podmínky ve stěně jsou jako v celých Alpách, čili skoro bez sněhu. To bych lezl dva dny… Navíc stačí vystoupit z lyží a člověk se propadne přes vrchní ledovou krustu po pás do sněhu typu „cukr krystal“. Takže další dva dny po normálce dolu… ☺ To nepůjde… Kašlu na to, vyjdu si nahoru po lyžařské normálce. Hodím batoh na záda a stoupám stejným směrem vzhůru. Hned za rohem se mi otevře další o něco širší žlab. Googlím jestli někde nekončí kolmým prahem a nakonec se rozhoduji, že vylezu právě tudy. Pokud to jen trochu půjde, tak i z vrcholu sjedu po stejné trase dolů.
Výškoměr ukazuje výšku kolem 2300 m. nad mořem. Nahoru tedy zhruba kilometr. Zpočátku má svah přesně 40° a dovolí mi výstup na lyžích. Místy je ale tak tvrdý a ledovatý, že se ani haršajzny do něj nechtějí dobrovolně zakousnout. Vržou, kroutí se a ohýbají… Testuji svoje nervy a hlavně jaký bod „z-lomu“ má tenhle kousek ohnutého hliníku. Dostávám se k nejstrmějšímu místu celého kuloáru s asi 60° ledem. Lyže putují na batoh a na nohy pro změnu ocelové mačky. Z batohu vytahuji i dva lezecké cepíny. Je to trochu velký komfort, ale proč si situaci neulehčit, když už to táhnu s sebou.
Led má pouze nějakých 20 metrů a navazuje sníh ve sklonu 55°. Pak se terén pokládá až k dalšímu prahu o sklonu 45°. Často se bořím až po kolena a tak raději volím výstup po skalním pilíři s hezkým mixovým lezením. Nad prahem se terén opět položí a umožní výstup na lyžích. Po sto metrech docházím na Rotgratferner a vystupuji po normální cestě na vrchol. V sedle si dám lyže na záda a dvojkovým hřebínkem stoupám na vrchol, kde jsem přesně v 10:30.
Žlab, který spadá z vrcholu směrem na jih je naměklý právě tak akorát, aby se dal bezpečně sjet dolů na ledovec. Po ledovci sjíždím kolem svých stop přímo do kuloáru. Pás skal tentokrát beru více zprava a dostávám se do mírnějšího terénu s dobrým sněhem. Užívám si dlouhé oblouky a rychlost skoro až k ledům, které musím slézat „na raka“ dolů, protože šroub jsem si zapomněl a lano není za co upevnit. Jedná se však o relativně krátký úsek. Znovu nasazuji lyže a sjezd pod stěnu dokončuji již mírným 40° žlabem s velmi tvrdým sněhem. Po hodinovém sjezdu jsem v 11:30 zpátky u auta. Vůbec se necítím unavený, takhle nějak by mě to lyžování asi bavilo!
H.
