Rašeliniště, vrchoviště, mokřady
a slatě.

Tohle téma jsem nakousli už v předchozím článku. O tom, co je potřeba, aby rašeliniště mohlo vzniknout, už tedy něco víte. Víte ale, že ty na Šumavě jsou staré 10 - 13 000 let? Tak dlouho je potřeba, aby vzniklo pořádné rašeliniště. 

Šumavská rašeliniště, též nazývané slatě, ale málem zanikly. Mohlo za to masivní umělé odvodňování, které prováděli obyvatelé Šumavy za účelem výsadby stromů a dalšího využití krajiny. I těžba rašeliny na Šumavě kdysi probíhala, ale to se naštěstí se vznikem Národního parku Šumava změnilo a nyní probíhá jejich obnova.

Pokud by se vám nelíbila Šumavská rašeliniště, za jinými byste museli až do Velké Británie, Irska, Kanady nebo na Sibiř. Tam dokonce najdete největší rašeliniště na světě (zabírá plochu o velikosti Francie a Německa) a nachází se v Západosibiřské nížině.

Soumarské rašeliniště

Není úplně typickou ukázkou šumavských rašelinišť, ale krásnou ukázkou toho, jak probíhá postupná obnova. Soumarské rašeliniště bylo totiž těženo průmyslově a to až do roku 1998. V roce 2004 byly ukončeny revitalizační práce a od té doby je obnova na přírodě. Cestu má před sebou ještě dlouhou, tak ji držme palce! 

Chalupská slať

Chcete-li vidět největší rašelinné jezírko na našem území, vaše kroky povedou právě sem. Jezírko má rozlohu 1,3 ha. Chybělo však málo a jezírko zde nebylo. Jako na jiných rašeliništích i zde probíhala intenzivní těžba. Naštěstí jen do konce 19. století. 

Tříjezerní slať

Při pohledu z ptačí perspektivy je jasné, odkud se vzal název této oblasti. Tříjezerní slať je téměř celá pokrytá porosty rašelinné kleče a lemovaná podmáčenými smrčinami. Jediný volný prostor zaujímají právě tři jezírka, nazývána také oka. A také zde můžeme najít masožravou rosnatku okrouhlolistou!

Na konci poslední doby ledové vzniklo na území Šumavy (i s německou částí) asi deset ledovcových jezer. Do dnešních dní zůstaly pouze tři, ostatní byly postupně zaneseny sedimenty. V nedávné minulosti škodily jezerům i kyselé deště, hlavně v 80. letech. V některých jezerech díky tomu život vymřel úplně, v jiných měl namále. Od 90. let, kdy kyselých dešťů začalo ubývat, se život do jezer začal pomalu vracet. 

Jezero Laka

Nejmenší a nejmělčí ledovcové jezero na Šumavě. V případě tohoto jezera je skvělou zprávou, že se sem sám od sebe vrátili pstruzi a to i díky bobřím hrázím, které zapříčinily i zvýšení hladiny jezera a vytvoření bočních přelivů. 

Prášilské jezero.

Na výhodě od poledníku leží příklad “mrtvého” jezera V 80. letech 20. století v jezeře nerostly ani řasy. Jezero se pomalu ale jistě vrací zpět k životu. Kousek pod tímto jezerem je bažinatá kotlina “stará jímka”, která je pozůstatkem zaneseného ledovcového jezera. 

Plešné jezero

Je nejméně ovlivněné činností člověka a tak je zde možné studovat vývoj nejenom jezera od poslední doby ledové. Vody jezera byly již od konce 18. století využívány pro plavení dřeva. Pro tento účel byl a vybudovaná umělá hráze, která je na jezeře dodnes. Dnes slouží hráz pro regulaci odtoku vody.

Lesy, které dnes pokrývají území Šumavy, vznikly na původně bezlesé ploše po poslední době ledové. Lesy, nejen zde, se neustále mění a vyvíjí. Mají své přirozené cykly, které nám, lidem, mohou připadat někdy až drastické. Například napadení stromů kůrovcem nebo větrné polomy. To vše uvolňuje místo pro nové mladé stromky a koloběh tak pokračuje stále dokola.

Bezzásahové zóny

Už jsme psali, že orkán Kyrill polámal na Šumavě velké množství stromů. Zároveň ale přispěl k rozšíření bezzásahových zón (které postupně nahrazují bývalou 1. zónu národního parku). 

Jak se ukazuje časem, pro přirozený vývoj lesa jsou bezzásahové zóny ta pravá volba. Odumřelé dřevo se stává základem nového lesa a jediná důležitá ingredience je čas. Schválně se na poškozené lesní plochy běžte podívat za 10 až 15 let. Na místech starých zničených stromů rostou nové mladé stromky a koloběh lesa tak lze sledovat v přímém přenosu.

Skoro jako tajga

Šumavské lesy mohou v určitých místech dokonale napodobovat tajgu, kterou můžete vidět například na Aljašce. A to je ta pravá divočina. 

Severský jehličnatý les neboli tajga je název biomu, který se vyskytuje především v severních zeměpisných šířkách. Jedná se o zpravidla jehličnaté lesy, s jen malou příměsí odolných listnatých stromů. Nejvíce takových lesů se vyskytuje v Kanadě a především na Sibiři, odkud pochází i místní název tajga.

Jenže na Šumavě to má malý háček. Původní lesy na Šumavě nebyly vždy majoritně monokulturní. V 18. století byly lesy v centrální Šumavě považovány za nevhodné pro produkci dřeva, přesto byly místními káceny pro hospodářské účely. V 18. století je významně ovlivnila pastva dobytka. Ve 20. století pak byly lesy kompletně vysázené převážně nepůvodním smrkem po vichřici a kůrovcové kalamitě mezi roky 1870 až 1885.

Nemůžeme ale říci, že by smrk na Šumavu nepatřil. Existují důkazy, že oblast Šumavy pokrývaly jak bučiny, tak smrkové porosty, a to zcela přirozeně. Druhová skladba zaznamenána ve 14. a 15. století naznačovala zastoupení smrků na úrovni 60-70 %. Dnes je to 75 %, tedy rozdíl není tak velký.

Věřme, že s pomocí bezzásahových zón se bude les vyvíjet přiozeně a bude spět ke svému přirozenému složení.

Nejkrásnější lesy Šumavy

Tak říci že je někde nejkrásnější les, je opravdu chození po tenkém ledu. Ale rozhodně stojí zato projít se hlubokým údolím řeky Vydry, od Čeňkovy pily po Antýgl. I soutok Křemelné a Vydry je nádherný a lesy v okolí Plešného jezera jakbysmet. Zkrátka, svůj zamilovaný kus krajiny si tu najde každý!

Text: Jana Novotná & Ondřej Vacek

Foto: Ondřej Vacek / Pioletproduction.com