CZK
V srpnu 2021 mi Vorel řekl. „Ančo, četl jsem ten tvůj pláč na Hanibalu a říkal jsem si, že bys to možná měla přestat řešit. Ne se na to vyprdnout, normálně dál jet, ale neřešit to.“
Přesně jsem věděla, o čem mluví. O přijetí. Ten bod kdy, se přestaneš upínat k lepší budoucnosti a necháš pokojně odpočívat krásnou minulost. Je to podobné, jak chůze po lajně. Dokud se k rovnováze jen blížíš, je to těžké. Bojuješ o každý krok a zdá se, že jí nikdy nenajdeš. Celé tělo je nějaké neohrabané, pomalé, těžké. A pak tam najednou jsi a rovnováha široká jistota a lajna pod tvými chodidly je měkká dálnice. Celé tělo zlehkne, uvolní se, a to co právě děláš je tou nejsnadnější věcí na světě.
A přesto, že jsem věděla, že stejná lehkost mě čeká, až přijmu, že jsem prostě unavená, bolavá a neschopná, potřebuji konstantní pomoc blízkých a že to nebude na celý život, jen na nějakou, blíže nespecifikovanou dobu. Nedařilo se mi to. Snažila jsem se urputně najít řešení. Štvalo mě to. Litovala jsem se. Rozpalovalo mě do běla, že veškerá má snaha, všechno to cvičení, fyzioterapie, prášky, bylinky, na mě nějak nefungují.
Jenže, jak se dělá přijetí? To vám nikdo neporadí. Mně to trvalo deset měsíců. A asi k tomu dost pomohlo, že jsem se začala fyzicky lepšit a přestala mě bolet záda. Za těch 10 měsíců jsem měla dost chvil, kdy už jsem se chtěla na všechno to cvičení a léčení vybodnout. Ale když jsem pak slyšela v rádiu rozhovor s Petrem Hubalovským, kterému po autonehodě ochrnuly nohy i ruce a on 3 roky cvičil, aby s tím, co mu zbylo, byl schopen se najíst a zavolat si výtah, bylo mi stydno. Ten Petr zněl, jako že svět je krásné místo k životu a já se od něj nechávala nakazit.
Vím, že prožívám jen slabý odvárek, oproti tomu, co zažívají jiní. Dle všech testů západní medicíny jsem dokonce od porodu v cajku. Naštěstí mám úžasnou obvoďačku, která si nemyslí, že simuluji. I tak jsem se vydala do divokých vod alternativních směrů. Mám dlouhý seznam toho, co mi nepomohlo obsahující různé terapie, výživové doplňky, diety, vitamíny, minerály a nevím, co ještě. Tento článek dopisuji o dalších 10 měsíců později. A dám sem co mi pomohlo: Fyzioterapie, kraniosakrální terapie, čínská medicína, psychoterapie, dechová cvičení a speciální cvičení na diastázu.
Moc děkuji všem, kteří mi pomohli a pomáhají. Bude-li zájem ráda poskytnu kontakty.
Sorry, že jsem taková fňukna. Byl to důvod proč mi ten článek nešel dopsat. Mám v životě mega štěstí a vím to. A zároveň, když vás únava téměř každý den, každou hodinu, stahuje dolů a přikovává k samotě a pasivitě, je těžké udržet nadhled.
Závěrem jen řeknu, že někdy věci trvají, i když jim dáte to nejlepší ze sebe. Zlepšení není přímka. Že se lepšíte odhadnete z toho, že na křivce propadů a světlých dní, ty propady už nejsou tak zpropadené a světlo je světlejší.
