Chumbu - první v historii!

Když jsme loni na jaře s Jardou Bánským lezli na Kanchung Shar, mimoděk jsme vyfotili náš stan stojící na ledovcovém platu pod vrcholem. Až doma jsem si všiml, že za stanem je patrná krásná západní stěna jakéhosi kopce. Po krátkém pídění se jsem zjistil, že jde o dosud neslezený vrchol Chumbu (6.850). Nejblíže vrcholu byli Francouzi Adrien a Patrick Wagnon v roce 2016. Vylezli krásným jihozápadním pilířem, který nazvali Phantom, ale na vrchol se podle informací himálajské databáze nedostali a dosáhli „pouze“ předvrcholu ve výšce 6.750 m.n.m. Nevím... Jediný další známý pokus učinili Korejci o rok dříve, zřejmě cestou, kterou jsme použili pro sestup.

Každopádně západní stěna je bez debat krásná, nedotčená a nabízí spousta možností k výstupu. To je náš cíl! Na výstupu se domlouvám s Banánem a záhy se k nám ještě přidá Juraj Koreň. Tento slovenský lezec a pilot má ambici sletět z vrcholu na paraglidu. Čili ve třech to bude ideální, sám bych se dolů jen těžko dostával. Expedici jsme s ohledem na západní orientaci stěny ustanovili na podzim 2022. Během léta se k nám pak ještě přidali Petr Kejklíček a Radoslav Groh. Tak nás nakonec bude pět! Což vlastně vůbec nevadí, místa tam bude víc než dost.

Do Káthmandu jsme přicestovali společně 5. 10. 2022 a po několika málo dnech se vrtulníkem přesunuli do Lukly. Prvním aklimatizačním vrcholkem je Sunder peak (5.300), který leží nad vesničkou Thame, do které se dostáváme asi po třech dnech pochodu. Bohužel po výstupu na turistický vrchol Sunder peaku (4.800) se nám spolu s Jurajem udělalo špatně. Dostáváme horečku, zimnici a bolest za očima. Naše cesty se tím bohužel definitivně rozdělují. Juraj s většinou teamu i přes problémy pokračuje přes Renjo La na Gokyo. Já zůstávám spolu s Radarem několik dní v Thame, než se definitivně přesunu zpátky do Namche. Můj stav se nelepší. Radar odchází za klukama a já si na zítra objednávám vrtulník. Necítím se vůbec dobře... Navíc stále hubnu a připadám si jak po výstupu, ne před ním. Slabostí se mi podlamují nohy a mám rozostřené vidění! Tak takhle jsem si to opravdu nepředstavoval…

Ráno je mi trochu lépe a tak volám Subinovi, aby vrtulník zrušil a pomalu stoupám zpátky do Thame. Sice mě předchází i turistické skupinky, ale aspoň se pomalu pohybuji směrem vzhůru. Za tři dny jsem přes Renjo La na Gokyu. Kluci mi tu naštěstí nechali stan a vařič. Do B.C. musím překonat dva ledovce a určitě půjdu dva dny... Vycházím brzy ráno a za dvě hodiny se dostávám do místa, kde mi kluci nechali fixní lano pro sestup na ledovec. Místo označuje malá vlaječka naší expedice. Neuvěřitelným bordelem křižuji ledovec Ngozumba. Stačí jeden nešťastně převalený kámen a nikdo mě tady už nenajde... Kolem poledne jsem při ústí obou ledovců a stoupám za morénou ledovce Gaunara směrem k východu. Za další dvě hodinky už toho mám dost a tak na menší loučce stavím stan a vařím si oběd. Nejsem si jistý, kde přesně se kluci rozhodli postavit B.C., ale tipuji někde v lomu ledovce Gaunara. To už sice není daleko, ale kašlu na to a dám si tady jednu noc. Potřebuju lepší aklimatizaci.

Druhý den jsem za dvě hodinky na místě našeho základního tábora. Kluci mě vítají a je tady i Sabin! To jsem nevěděl. Bude nám dělat kuchaře, tak paráda! Ptám se kde je Juraj. Prý ho odvezl vrtulník s akutní výškovou nemocí. To mě mrzí, létat se tedy nebude... Banán s Radarem se chystají na aklimatizační výstup na „Malý Žalý“ (asi 5.950 metrů vysokou skalní baštu). Já s Kejklasem zůstáváme v kempu, půjdeme zítra.

Druhý den se cítím naprosto skvěle, nahoru s Kejklasem doslova vybíháme. Banán s Radarem lezou celkem odvážně do sedla Changri La, aby nafotili sestup. Celý den je pozoruji z protisvahu dalekohledem a nepřestávám se o ně obávat, ten matroš je tam opravdu hrozný. Večer se společně rozhodujeme, že zítra se sbalíme a pozítří vyrážíme pod kopec. Třetí den v základním táboře mi už tak dobře není a cítím trochu hlavu. Po obědě jdu s Banánem hledat bundu, kterou ztratil při pochodu přes ledovec. K tomu se snažím co nejvíc jíst a pít. Jsem po té nemoci strašně hubenej a dehydratovanej...

Bivak rozbíjíme pod převislou skalní stěnou přímo na úpatí stěny ve výšce zhruba 5.700m. Ráno vypadá podmínka skvěle a my traverzujeme po dobrém firnu do místa, kde se začíná lézt. Několik prvních délek lezeme současně až do místa, kde už je terén příliš strmý. Zároveň i firn se mění v nepříjemný nesoudržný sníh, někde naštěstí střídaný dobrým ledem. Stále se držíme po sněhovo-ledových polích nalevo od pásu seraků. Kolem druhé hodiny odpolední jsme všichni celkem na kaši a začínáme hledat místo pro bivak. Diagonálně slaňujeme jednu délku lana doprava dolů k pásu trhlin a seraků. Radar nachází krásnou ledovou jeskyni, kde se vzduch téměř nehne. Je tu teplo. Vybudovat dvě plošiny na dva stany nám zabere dost přes hodinu. Máme toho dost… Vaříme, sušíme a těšíme se na zítřek!

Po hodně studené noci se nám nechce ven ze spacáků, ale nakonec vyrážíme opět dost brzy. Dnes bychom chtěli až na vrchol. Opět nás čeká lezení převážně ledového a sněhového charakteru. Stoupáme rychle a nechtěně míjíme náš předpokládaný směr. Lezeme stále rovně až do místa, kde to prostě nejde dál. Radar na nás hází obrovské kusy sněhu a ledu, ale výš se neposouvá ani o centimetr. Jeden kus dokonce srazí Petra a mě úplně od stěny a my oba visíme jen v deadmanu (zakopaném cepínu). Báňa s Radarem slaňují zpět a přichází o dva šrouby. Já zkouším žlábek více vlevo. Vypadá to poměrně snadně. Ve výlezu si však Radar opět pěkně zabojuje ve vertikálně vrstveném a nestabilním sněhu. Jištěn jen dvěma mizernými deadmany a našimi těly… :) Hned další délkou se však konečně dostáváme na rameno. Tady zabivakujeme, dál už to dnes nepůjde.

K vrcholu nám zbývá pouhých 80 v.m. Noc je opravdu mrazivá a teplota klesá k -25°C. Ráno tedy nepospícháme a vyrážíme kolem 8:30 směrem k vrcholu. Těsně pod nejvyšším bodem mi Radar s Banánem předává vedení a já se tak mám možnost rozhlédnout z vrcholu Chumbu jako první člověk na světě vůbec. Jsme tu kolem 9:00. Dochází Banán, Radar, Kejklas... Máme radost!

Je relativně teplo a bezvětří. Strávíme tady snad půl hodiny. Jestli se však říká, že vrchol je jen polovina výstupu, tak tady to platilo dvojnásob. Čeká nás tvrdá práce v neznámém a složitém terénu. Prvních 300 v.m. se dolů brodíme místy po kolena v nepříjemné krustě. Teď musíme opět do kopce. Hřeben, který nás čeká, je ostrý jak žiletka. Radar s Kejklasem bojují na hřebeni a já se jdu s Banánem podívat, jestli neexistuje jiná alternativa sestupu. Ztratíme však příliš mnoho sil a nic nenalézáme! Pokračujeme tedy za kluky!

Banán leze s batohem, já jsem však moc těžký na to, aby mě strmý  krystalický sníh udržel. Jsem nucen šplhat po laně. Jít sólo, tak jsem tady skončil... Za chvilku doháníme kluky a společně nalézáme možnost slanění dolů na ledovcové plató. Jsou to jen tři délky, poslední lehce převislá. Po platu se vracíme zpět na hřeben, nyní orientovaný více jihovýchodě. Další a další věže s kolmými sněhy však zastavují náš postup a my musíme počkat, až sníh zpevní noční mráz. Bivakujeme tedy v místě, kde se hřeben jen na okamžik rozšíří. Výhledy na Pumori, Everest, Lhotse a Nuptse jsou fenomenální! Vyměnili bychom je však bez mrknutí oka  za  noc kdekoliv dole v údolí…

Ráno se pokoušíme prokousat po hřebeni dál. Banán heroicky překoná další věž, ale dál je to už zcela nemožné. Noční mráz nám příliš nepomohl. Přehodíme Radara přes hřeben a použijeme ho jako kotvu ze které slaníme do jakéhosi skalního okna. Radek použije zakopanou lyžařskou hůl jako štand a v mžiku sjede za námi. A co dál, půjde to tudy vůbec dolů!? Banán vytahuje fotoaparát s nafoceným sestupem. Pod námi je příliš mnoho skalních prahů. Snad nebudou příliš strmé! Původně jsme chtěli sice slaňovat až o kus dál, ale snad to půjde i tudy. Délka střídá délku, vše stále se stejným scénářem. Slaním 30 - 60 metrů a zavrtám jeden šroub ve kterém se nakonec všichni usadíme. Mezi tím vyvrtám abalakovy hodiny a jedu dál… No a tak stále do zblbnutí dokola. Ani si nestačíme uvědomit, že do jižní stěny začíná prát slunce. Během chvilky se z nesnesitelné zimy stává úmorné horko.

Hrozí pád jakýchsi obřích kajícníků, pod kterými se momentálně pohybujeme. Pospícháme a na „raka“ slézáme již přeci jen mírnější terény. Ještě jedno slanění přes okrajovou trhlinu za lyžařskou hůl a už jsme na mírnějším ledovci. Teď už to jen dojít až pod stěnu. Jdu s Banánem napřed a snažíme se najít co nejbezpečnější cestu až dolů pod kopec. Za hodinku jsme dole!

Úleva nás zbavuje posledních zbytků našich sil. Sedíme na kamenech a nejsme schopni dalšího pohybu. Je to za námi!! KEJKLAS už 3 dny necítí prsty na nohou a špatně chodí. Snažím se tedy zavolat vrtulník, na který čekáme takřka až do tmy. Pilot se sem však kvůli větru ani na podruhé nedostal. Nezbývá mu tedy než zatnout zuby a vydat se na další 8 hodinovou cestu až dolů do vesničky Lobuche. Asi v půlce ledovce Changri La Nup si zkracujeme cestu přes zamrzlá ledovcová jezírka a já se propadám po kolena do ledové vody. Je tma jak v pytli a teplota klesá k -10°C. Měníme plán a já běžím s Banánem napřed a Radar jde pomaleji s trpícím Kejklasem. Nohy mi začínají také omrzat a cítím především své někdejší omrzliny. Do Lobuche se dostáváme někdy po 10 hodině večer. KEJKLAS dorazí až k ránu. Oba jsme nakonec transportováni s lehkými omrzlinami do nemocnice v Kathmandu... Až tady se dozvíme, že Juraj neprodělal akutní výškovou nemoc, ale letos velmi rozšířenou „komáří“ horečku Denge…

Cestu jsme pojmenovali „The last flight of the Falcon“ TD+, jako vzpomínku na horského vůdce a kamaráda Andrzeje Sokolowského, který letos tragicky zahynul v Tatrách.

Čau, Háček!