CZK
Pokaždé, kdy vyrážíme s mým manželem na cestu, mě přepadají různé myšlenky, co všechno by se mohlo pokazit. Vždy se ale snažím uklidnit slovy našeho kamaráda: „Dobří lidé žijí všude.“ Letošní rok bylo ale všechno docela jiné. Myšlenky na případné krádeže, exotické nemoci či dopravní nehody přehlušily obavy o mé začínající těhotenství a o to, co pro nás chystá počasí. Letos jsme si totiž vybrali z našeho pohledu málo exotický a nebezpečný, ale zato pořádně drahý cíl cesty – Island. Netušila jsem však, nakolik nám i zde dobří lidé pomohou zažít krásnou dovolenou…
Přijíždíme na naše staré známé místo ve vesnici Schwechat poblíž Vídně, kde máme v plánu ponechat auto a posledních pár zastávek na letiště se svézt vlakem. Hrabeme se v kufru, nasazujeme batohy, když v tom nás česky vyruší dobrý člověk č.1, který doteď seděl v autě zaparkovaném opodál: „Lidi, tady nemůžete parkovat! Tady je zelená zóna, to byste dostali pěkně mastnou pokutu.“ Zjišťujeme, že kolem Vídně jsou teď nově zelené zóny, ve kterých se musí za parkování platit. Tyto zóny jsou označené jen čárou na zemi a malou cedulkou, takže neznalý člověk nemá šanci se o tom dozvědět. Snažíme se najít jiné místo na parkování, objíždíme placená parkoviště, ale jedno ve Schwechatu je úplně plné a stání na parkovišti na letišti se musí zarezervovat minimálně dvě hodiny předem. A my už máme jen hodinu a půl do odletu! Propadáme panice. Co teď? Zoufale zaparkujeme u nedaleké benzínky a Filip se jde ptát lidi postávajících opodál. Po chvíli přichází s jakýmsi taxikářem s tím, že mám předat klíče od auta tomuto úplně neznámému člověku, který nám auto zaparkuje někde dál a za deset dní s ním zase přijede. Chabě protestuji, ale na můj názor se nikdo neptá. Odevzdávám tedy auto úplnému cizinci a vlaji za Filipem do letištní haly. (pozn. V tomto nás nikdo nezkoušejte napodobit!)
O několik hodin později naše letadlo měkce dosedá na letišti v Keflavíku. Radujeme se, že i náš batoh dorazil v pořádku a přemisťujeme se do centrálního kempu v Reykjavíku. Island nás vítá svojí chladnou náručí. Je kolem desáté hodiny večer, teplota klesá pod 10 °C a já, ač jsem se těšila, že se dostanu z těch českých srpnových veder, pozoruji světýlka za okny krásných domů ve strohém severském stylu a tajně závidím jejich obyvatelům. Centrální kemp je ale velice pěkný – s vyhřívanou kuchyňkou a teplou sprchou. Seznamujeme se s jednou z islandských kempových tradic – v každém kempu je místo, kam dobří lidé odkládají věci, které už nepotřebují, ale které by mohli využít jiní cestovatelé. Čeká tu na nás velký výběr plynových kartuší (ano, opravdu nemá smysl na Islandu kupovat plynovou kartuši, nějakou seženete v kempu) a krabice Nesquik kuliček, se kterou spokojeně zalézáme do spacáků.
V 6:30 ráno nasedáme do autobusu, který nás odváží na začátek Langmannalaugar treku – asi nejznámějšího treku na Islandu přes Duhové hory. Rozhodli jsme se jej jít v opačném směru, než se obvykle chodí ze dvou důvodů. Za prvé z této strany se první den nastoupá asi 600 výškových metrů, a další dny se jen pomalu klesá, což se nám zdálo jako dobrá těhotenská volba. A za druhé trek takto končí u vodopádu Skógafoss, který je nedaleko hlavní silnice obkružující Island a kde je snazší někoho stopnout nebo využít místních autobusů. Než odejdeme do hor, využíváme teplých pramenů v kempu na úplném začátku treku. Svítí slunce, kolem travička a ovečky a my spokojeně sedíme v nádherně čisté horké vodě. To je ta pravá Islandská romantika! Slunce nám svítí i na první kilometry treku vedoucí neskutečnou krajinou. Hory okolo hrají všemi barvami a tu a tam ze země vyvěrá horký pramen nebo uniká sirovodík. Jen tak, jako by se nic neřeklo, prostě tady je to úplná normálka. Jednodenní turisté z autobusů postupně mizí a krajina se proměňuje na méně veselou černou sopečnou poušť. I počasí se zachmuřilo a první kemp přibližně po deseti kilometrech trasy u chaty Hrafntinnusker nás očekává zahalený do mraků. (Mimochodem, islandské místní názvy jsou pro obyčejné smrtelníky naprosto nezapamatovatelné. Ale nebojte, místní jsou si toho vědomi a nikdo se za to na vás nebude mračit.)
Naprosto neislandské slunečné počasí se nás drží i další dny treku. Začínám litovat, že jsem si nepřibalila opalovací krém. Není tu jediný stromeček, jenž by nabízel úkryt před sluncem. Pokračujeme krajinou jako z Mordoru, kolem cesty se ve slunci leskne obsidián. Do dalšího kempu u jezera Alftavátn dorážíme už v čase oběda. Úseky na Langmannalaugar treku jsou totiž dlouhé jen cca 10 až 15 kilometrů a terén není nijak náročný, takže se na něj (dle mého názoru) mohou vydat i tací, kteří úplně nevěří své fyzické kondici. Nechce se nám ale celé odpoledne vysedávat v kempu, a tak se rozhodneme ujít i další etapu treku a ušetřit si tak den na další poznávání Islandu. Počasí se ale trochu kazí – hodně fouká a procházíme mrakem, takže něžně prší. Po chvíli nám cestu přehradí nepříjemný brod. Šedivá hluboká voda se prudce žene širokým korytem a mně se myšlenka, že sundám boty a kalhoty a přebrodím tento živel, zdá zhola nemožná. Ale jelikož se zázraky dějí a na této naší cestě obzvlášť, vzápětí za námi zastavuje terénní džíp a v něm dobrý pár č. 2 souhlasí, že nás přes tu ošklivou studenou vodu převeze. Následuje už jen několikakilometrový pochod po úplně rovném údolí olemovaném krásnými horami a my celí ucaprtaní dorážíme do kempu Botnar šťastní, že jsme zvládli za jeden den dvě etapy treku.
S ubývajícími výškovými metry krajina nejdříve obrůstá mechem, poté se objeví trsy vřesu a borůvek, a dokonce i první nesmělé břízky. Vzpomínky na sopečnou poušť pomalu blednou a člověk si užívá pohledů na nádhernou podzimní krajinu. Ani další brod není tak hrozivý jako ten první. Tedy alespoň pro nás ne. Jednomu chudákovi Američanovi dravá voda vytrhává z ruky hůlku a svěžím tempem ji odnáší pryč. Už ji nechytili. Další dny tohoto nešťastníka potkáváme s improvizovaným klackem v ruce. Nechť je toto každému brodiči poučením. Klesáme prudce z kopce až do kempu v Thórsmorku (v překladu Tórův háj). Místo je to opravdu božské. Nakrátko posečená zelená travička přímo láká k postavení stanu. Zelená křoviska kolem a neúnavné slunce nám ani nedávají možnost se cítit jako na Islandu. Pro dnešek tu tedy zůstáváme, zítra nás čeká asi nejnáročnější část treku s přibližně 900 m převýšením. Mnoho lidí trek končí právě zde, ale my se rozhodli ještě pro dvoudenní nadstavbu.
Cesta pokračuje prudce vzhůru po úbočí hlubokého kaňonu, který v místní drolivé hornině vyhlodala ledovcová říčka. Stoupání je sice náročné, ale pohledy do krajiny jako vystřižené z dokumentu o pravěku za to rozhodně stojí. Po chvíli se nad námi objeví sedlo. Je stále ještě vysoko, ale člověk se má alespoň k čemu upínat. Moje plíce mírně protestují, jelikož musí obstarat kyslík pro dvě srdce. Konečně celá zadýchaná zastavuji v sedle. Nechala jsem se nachytat. Je to falešné sedlo. Cestička vesele pokračuje po náhorní plošině, a pak znovu prudce stoupá na hrozivou černou horu. Klopýtáme přes kamení a kloužeme po sopečném štěrku, ale jsme nečekaně brzy v tom skutečném sedle – nejvyšším místě naší trasy. Jedná se o sedlo mezi dvěma sopkami Magni a Módy (pojmenovaných podle synů Tóra). V této krajině plné lávy a podivných útvarů ale nejsme sto poznat, kde jsou jejich hlavní krátery. Následuje už jen průchod přes planinu plnou sopečného písku (je to podobně namáhavé jako jít po pláži) a už se nám v dálce ukazuje chata, cíl dnešní etapy, kde chvíli posedíme na dřevěné verandě s dalšími asi dvaceti turisty a s jedním z mála islandských psů. Rozhodneme se ale pokračovat dál. Není tu voda a místa na stany se nám nelíbí. Před námi už je jen pozvolné klesání podél říčky Skóga. S ubývajícími výškovými metry se krajina zase obaluje do borůvčí a trávy. Přestávky nám zpestřují nesčetné (pro nás bezejmenné) vodopády, z nichž každý by v Česku byl velikou turistickou atrakcí. Tady je takových nespočet. Ke konci treku nám ještě zbývá asi sedm kilometrů a my už máme chůze plné zuby. Rozhodneme se tedy přespat na příhodném travnatém plácku. Na Islandu sice není legální stanovat mimo oficiální kempy, ale tady nás kromě tří opodál se pasoucích ovcí nikdo nenajde.
V noci mě znovu budí můj utlačovaný močový měchýř domáhající se svých práv. Vybíhám tedy na moji pravidelnou noční rozcvičku ze stanu. Tentokrát se ale náhodou vzbudí i Filip s úplně stejným plánem. Oba koukáme na nečekaně světlou oblohu. Pro mě je to už stará známá podívaná a nevyvádí mě to příliš z míry. „Tyjo, to je polární záře! Kde mám foťák?“ vyhrkne Filip. „Neměla by polární záře být zelená?“ opáčím se skepticismem mně vlastním. „Podívej, na fotce to je zelený! Yesss! Další sen splněn!“ převálcuje mě rozjařená odpověď. „Hm, tak asi jo. Mně už je zima, já zalezu jo?“ nehasím dětskou radost. Ani nevím, jestli se mi dostalo odpovědi. V civilizaci si musím vygooglit, jaké barvy může mít polární záře…
Posledních pár kilometrů treku a tudíž i první části naší dovolené svižně ubývá. Po chvíli už do protivky potkáváme navoněné a nepoužité automobilové turisty, kteří se rozhodli pro menší procházku. Zastavujeme na vyhlídce nad vodopádem Skógafoss a snažíme se protlačit davem turistů, abychom taky mohli pořídit pár fotek. Skógafoss je vskutku monumentální. Vodní tříšť kolem něj a vytrvalé sluníčko navíc dávají vznik pěkné duze. Seběhneme ještě k jeho spodní části. Na fotkách se snažíme tvářit, že nás vodní tříšť nezanechává notně provlhlé. Jsme tu v čase oběda a jediný autobus, který by nás vzal dále na východ, jede až kolem páté. Na Islandu se na veřejnou dopravu moc spoléhat nedá. Autobus tu jezdí jen jednou denně (když dobře). Popocházíme tedy ještě pár kilometrů na hlavní silnici a stopujeme… Pokračování příště.
Text: Dáša Zaoralová
Foto: Filip a Dáša Zaoralovi
