CZK
V minulém díle nás čtenáři zanechali na hlavní silnici kolem Islandu. Snažíme se stopnout nějaké auto a vyhnout se tak dlouhému čekání na autobus. Nejsme zkušení stopaři, a tak nám těch asi dvacet minut stopování připadá jako věčnost a propadáme trudnomyslnosti. Naštěstí zastavuje auto s dobrými lidmi č. 3 – s párem ze Slovenska, kteří dokonce studovali v Olomouci, našem rodném městě! Inu, svět je malý… Tito dobří lidé nás zavezou až k našemu dalšímu špendlíku na mapě, k Černé pláži (islandsky Reynisfjara). Větší znalci Hry o trůny než my by to tu poznali jako jednu z lokací, kde se tento seriál natáčel. Vyskočíme z auta a oblékáme další vrstvy. Čím blíže je na Islandu člověk k moři, tím horší je počasí. Hodně fouká a občas poletují kapky. Doufali jsme, že po Černé pláži dojdeme až do asi šest kilometrů vzdálené vesnice Vík. Zubatá skaliska a prudký příboj nás ale velice rychle vyvádí z omylu. (Tady je nutno podotknout, že ač na našich cestách vždy velebíme Mapy.cz, dokonce i v Mongolsku byly nejlepší, na Islandu nám často poskytly neúplnou či zmatenou službu.) Uděláme si tudíž stejně jako asi milion turistů před námi fotky s krásnými čedičovými útvary, vybereme si pár černých oblázků z pláže na památku a unaveně se vlečeme po silnici a přes menší náhorní plošinu do vesnice Vík.
Morálka mužstva (spíše ženstva) prudce upadá, a tak ve Víku navštěvujeme místní obchoďák a kupujeme povzbuzovací donut s karamelovou polevou. Baštíme jej spokojeně na podlaze u záchodů a pozorujeme zhoršující se počasí venku. Donut už je bohužel minulostí a je čas se vydat dál. Navlékáme nepromokavé vrstvy a jdeme stopovat. Utěšujeme se tím, že pokud nikoho nestopneme, asi za dvě hodiny pojede autobus. Osud si s lidmi ale rád zahrává a my po chvíli zjišťujeme, že autobusy jezdí sice každý den, ale s výjimkou středy a soboty. No a co je dnes za den? Středa… Ztrácíme odhodlání a nechce se nám dále stát u silnice v té zimě. Nasazujeme tedy batohy a jdeme se ubytovat do nedalekého kempu. Místní společenská místnost sice není vytápěná, poskytuje ale úkryt před větrem. Několik hodin tu vysedáváme, vaříme a sdílíme zážitky s ostatními turisty. Když dva dobří lidé č. 4 z Německa uslyší, že naším dalším cílem je oblast Skaftafell, prozradí nám tajemství, kde najít ukrytý horký pramen na úbočí hory s výhledem na ledovec. Tvrdí, že kdo neví, kde je pramen ukrytý, nemá šanci jej najít. Vděčně je posloucháme a rozhodně se plánujeme v tomto prameni vykoupat!
Ráno se ještě vydáme na kratší procházku po náhorní plošině nad vesnicí Vík a nad Černou pláží, kde je prý možné pozorovat rozličné druhy ptactva. Cestička se vine kousek od okraje útesů nad mořem a poskytuje úchvatné pohledy na hejna racků užívajících si adrenalinový let proti prudkému větru a na známý skalní útvar Reynisdragar tyčící se z moře nedaleko Černé pláže. Jelikož ale nejvyšší dosažené biologické vzdělání v našem týmu je moje maturita, nejsme schopní identifikovat druhy ptáků lépe než jako „nejspíš racci“ a „ti neschopni, kteří před námi prchali po zemi“. Za asi dvě hodinky jsme zpět, balíme stan a hurá stopovat. Dnes už to navíc opravdu jistí odpolední autobus. Po chvíli nám zastavuje rozvrzané autíčko a v něm dobrá dívka č. 5. A hádejte odkud byla! Ze Slovenska… Smějeme se, že na Islandu asi zastavují stopařům jen Slováci a zjišťujeme, že dobrá dívka č. 5 tu už několik měsíců pracuje v hotelu ve vesničce, jejíž název dodnes není schopná si zapamatovat, natož vyslovit. Jedná se totiž o vesničku Kirkjubæjarklaustur, takže chápete... V této vesničce nás také vysadí a my musíme dál do Skaftafellu stopnout někoho dalšího.
Popojdeme kousek za kruhový objezd na kraji vesnice, když v tom jsou nám v patách další dva stopaři. Zamračeně je sledujeme. Toto je naše stopovací místo! Po chvíli ale zjišťujeme, že se jedná o Čechy a rivalita rázem mizí. Kdo jiný by taky na Islandu stopoval? Mají v plánu stopem objet celý Island a času mají nejspíše dost, takže nám přenechávají to dobré místo a stopují o kousek dál. Z postranní uličky se vynořuje rozvrzaný camper. Dvě ženy na předních sedadlech zjišťují, kam máme namířeno. Bohužel jedou na opačnou stranu. Pozorujeme tedy camper, jak se chvíli motá dokolečka na kruhovém objezdu, než se konečně rozhodne a zmizí někam do vnitrozemí. Netrvá to ale dlouho a camper se vrací. Nyní míří naším směrem. Zastavuje u nás, že nás do Skaftafellu zavezou. Nadšeně šplháme dovnitř. Uvnitř camperu vládne chaos. Zjišťujeme, že se nejedná jen o dvě dobré ženy, ale o celou dobrou skupinu č. 6 seskládanou z Němky, Polky, dvou Tanzaňanů a kdoví kolika dětí poschovávaných za závěsy. Jsme bohužel rozesazeni tak, že nejsme schopní zjistit, co za zajímavý příběh se skrývá za touto skupinou.
Kemp ve Skaftafellu je luxusní. Dokonce je tu i teplá sprcha zdarma! Vybíráme si svoje místečko na stan a jdeme se ještě projít k nedalekému vodopádu Svartifossu. Jdeme v tlupě turistů. Cesta je mírně do kopce, ale je pěkně zpevněná, takže i postarší či prostorově výraznější jedinci výstup zvládnou. Míjíme několik méně významných vodopádů až dojdeme ke Svartifossu. Je to asi nejkrásnější vodopád na Islandu, i když zdaleka ne největší. Potok zde přepadává přes převislou skalní stěnu tvořenou šestibokými čedičovými sloupy. Je neuvěřitelné, co všechno je příroda schopna vytvořit. Jakmile ulovíme pár fotek bez turistů, pokračujeme dál na vyhlídku na nedaleký ledovec. Pohled na něj už ale není úchvatný, spíš velmi depresivní. Je znatelné, kam až před pár lety sahal led. A teď… No, raději to nebudu rozvádět. Zpět v kempu si užíváme dlouhatánskou teplou sprchu a jdeme se podívat do místní kantýny, zda by se tam nenašlo něco dobrého. Kantýna má otevřeno do šesti. Koukáme na hodinky – šest patnáct. Lákavé muffiny a cheesecaky se nám vysmívají zpoza vitríny. Smutně se vracíme ke stanu. Naštěstí si ale všimneme ještě otevřeného jídelního vagonu, jenž má mimo jiné v nabídce napsáno „something sweet“. Jdeme se tedy zeptat, co sladkého mají. Zmrzlinu. Zapneme si tedy péřovky blíže ke krkům a s nadšením malých dětí lížeme zmrzlinu. Byla výborná a alespoň nám netála.
Nastává den, kdy se vydáváme hledat ukrytý horký pramen, o kterém jsme se dozvěděli od Německého páru ve Víku. Ze Skaftafellu vedou podle Map.cz dvě turistické trasy. Červeno-žlutá vede na horu Kristínartindar a překonává asi 1100 m převýšení. Druhá trasa – žlutá vede po rovné pláni, kterou tu zanechal ustupující ledovec, dojde ke kopci, na jehož úbočí se stáčí, a vrací se zpět do Skaftafellu. Na první pohled dosti nezáživná procházka, ale právě na úbočí toho kopce by se měl skrývat onen horký pramen. Vyrážíme tedy mezi prvními kapkami deště na žlutou trasu. Opravdu tu není ani živáčka. A není divu. Cesta je skutečně dosti nudná a mně probleskují hlavou myšlenky, proč by sem kdo chodil, kdyby nevěděl o tom horkém prameni. Dorážíme na úpatí kopce a snažíme se realitu srovnat s instrukcemi od Němců. Odhodlaně vyrážíme po jakési cestičce, která nás ale zavede do bažiny. Moje léty opotřebované boty ihned vzdávají boj proti vodě a s otevřenou náručí ji vítají uvnitř. Filip se nechce vzdát a šplhá mezi břízkami a vřesem za jakýmsi přeludem. Pramen tu není. Zklamaně se vracíme zpět a pokračujeme po úbočí kopce dál. A jak tomu už tak bývá, ve chvíli, kdy chceme vše vzdát a obrátit se zpět do Skaftafellu, uvidím nenápadnou cestičku vinoucí se kamsi do kopce. Naděje se znovu prudce rozhoří a my asi po pěti minutách výstupu stojíme na kraji kamenné vany plné teplé vody. Je tak akorát velká pro dva lidi, takže jsme za chvíli oba ponoření do relativně teplé vody. Sama bych si přála, aby byla teplejší, ale vím, že to nesmím říct nahlas. Chvíli sedíme ve vodě a koukáme na nedaleký ledovec. Brzy mě rozklepe zima a déšť zhoustne, takže se zase oblékáme a loučíme se s tímto tajným místečkem. Hned pod kopcem ztrácíme žlutou značku, a tak se dál řídíme takzvaně jen na vizuál – namíříme si to přímo na kopec, který se tyčí nad Skaftafellem. Překračujeme vyschlé ledovcové řeky a drápeme se jakousi vegetací plnou housenek.
Den je ještě mladý, a tak balíme stan a jdeme stopovat. Už se bohužel musíme začít vracet zpět do Reykjavíku. Zastavuje nám auto s dobrým párem č. 7 z Polska, který nejede zpět, ale míří dál k takzvané Ice Lagoon (islandsky Jökulsárlón). Je to jedno z míst, které jsem taky chtěla navštívit, ale nestaví tam autobus, tak jsem jej vyškrtla z našeho itineráře. Bylo to vteřinové rozhodnutí a už sedíme na zadní sedačce auta a vzdalujeme se od Reykjavíku. Parkujeme poblíž takzvané Diamond Beach (islandsky Breiðamerkursandur, pokud to někoho zajímá), kde moře vyplavuje zpět na břeh kusy ledu, které uplavaly z Ledové laguny. Počasí je nejdeštivější, největrnější a nejstudenější za celý náš pobyt. Nejdříve zvědavě pozorujeme turisty, kteří se z pláže vrací velice pobavení. Záhy pochopíme proč. Na Diamantové pláži dnes vůbec žádné ledové diamanty neleží. Jedná se o pustou černou pláž, kde je zapíchnutá jen jedna ledová kra ve tvaru tučňáka. Slunečné počasí posledního týdne asi všechny diamanty rozpustilo. Nebo za to může globální oteplování. Kdo ví? Popojdeme tedy podél řeky dál od moře k Ledové laguně. Ze studené vody na nás občas vykukují tuleni, kteří si na dnešek nejspíše vylosovali službu a musí bavit promrzlé turisty. Ledové kry v laguně jsou překrásné, modré. V jednu chvíli se jedna z nich utrhne a s rachotem se začne otáčet ve vodě. Jde z toho až hrůza. Mlha bohužel zakrývá zbytek podívané a je čas se vracet zpět někam do pohostinnějších oblastí. Tady na noc rozhodně uvíznout nechceme. Počasí naštěstí alespoň ve stopování hraje v náš prospěch. Stojíme u krajnice jako dvě zoufalé zmrzlé zmoklé kaňky a auta neváhají a brzy zastavují. Dobrý pár č. 8 z Německa nás dokonce doveze ještě o kousek dál, než měli původně v plánu jet. Jsme zase zpět, kousek od Skaftafellu. Poslední kilometry chceme dojít po silnici, ale zastavuje nám dobrá paní č. 9 a hodí nás až na odbočku ke kempu. Stanujeme tedy znovu na tom stejném místě, jež jsme před pár hodinami opustili.
Ráno už není čas na vymýšlení jakýchkoli ptákovin – musíme stopovat. Dneska ale správným směrem! Je znovu deštivo, což nám hraje do karet. Zmoklí stopaři vyvolávají v řidičích lítost. Brzy se tedy dostáváme díky dobrému páru č. 10 z Dánska a Turecka zpět do vesnice Kirkjubæjarklaustur. Spustí se prudký liják, a tak se na místní benzínce převlékáme před dalším stopováním do nepromokavého. Bylo to skoro zbytečné, protože nám zastavuje hned první auto s dobrým párem č. 11 z Itálie. Neumí moc anglicky, ale to jim nebrání v hovoru. Zavezou nás do našeho starého známého Víku. Chceme zopakovat zdejší výborný donut, ale je sobota a pekaři asi o víkendu nepracují. Pokračujeme tedy dál. Zanedlouho už sedíme na zadních sedačkách pidiautíčka holandského dobrého páru č. 12. Přidáváme se k nim na jejich další zastávce u vraku letadla. Od parkoviště je to asi tři kilometry pěšky naprosto rovnou sopečnou pouští. Déšť neustává a vítr mu v jeho snažení jen pomáhá. Vrak letadla tu leží uprostřed ničeho. Řekneme si tedy: „Ok, vrak letadla.“ Uděláme pár fotek a zopakujeme si pochod zpět k autu. Nechápu, proč je to tu až taková turistická atrakce, že od parkoviště k vraku a zpět nepřetržitě pendluje přibližovací autobus. Dobrý pár č. 12 se s námi loučí kousek od vodopádu Seljalandsfoss, jenž je známý tím, že je možné jej obejít a dostat se tak za vodopád – mezi vodu a skálu. Počasí se umoudřuje. Jelikož jsme ale dosti zmáčení, rozhodujeme se vodopád navštívit ještě dnes. Vodní tříšť kolem mohutného vodního živlu totiž na člověku stejně nenechá nit suchou. Jdeme znovu v zástupu turistů improvizovaně zabalených do igelitek a koupacích čepic. I zde příroda vytvořila něco úžasného, vzbuzujícího respekt. Chvíli přemítáme, zda by voda padající z velké výšky do jezírka člověka zabila hned na místě nebo by mu dala ještě šanci, a pak pokračujeme dál procházkou podél dalších méně výrazných vodopádů. Podle mapy by tu měl být kemp. To už však bohužel není pravda. Nacházíme jen pár zpustlých opuštěných budov a neposekanou louku. Využíváme schovanou verandu jedné z budov, která dříve asi sloužila jako zázemí kempujícím návštěvníkům, a stavíme zde pod střechou stan. Máme tak aspoň malou šanci usušit věci.
Neděle – předposlední den naší cesty. Dnes už se opravdu potřebujeme dostat do Reykjavíku. Vyšlo ale slunce a auta nám nezastavují. Navíc jich naším směrem moc nejezdí. „Já mám hroznou chuť na hrachovou polívku,“ začínám typické dovolenkové debaty. Po hodině marného snažení propadáme panice. Z tohoto místa nejede autobus, a pokud nám nikdo nezastaví, do Reykjavíku se nedostaneme. Rozhodneme se tedy raději vyrazit pěšky po hlavní silnici do asi 20 km vzdálené vesnice Hvolsvöllur, kde je zastávka autobusu. Mašírujeme svižným tempem další hodinu. Chudák Filip se otáčí na každé auto a snaží se jej stopnout. Marně. I jeho snaha upadá a některým autům zvládne zamávat jen do zpětného zrcátka. Vtom ale jedno auto zastavuje u krajnice kousek před námi. Rozeběhneme se za ním. Dobrá paní Američanka č. 13 nás kousek sveze, ale do Reykjavíku jede až večer. Má ještě v plánu navštívit geotermální oblast Geysir, vodopád Gullfoss a národní park Thingvellir. Filip se s jeho typickou nekonečnou drzostí zeptá, jestli se k ní nemůžeme přidat, že všechna tato místa jsme chtěli navštívit a že bychom se pak s ní večer dostali do Reykjavíku a využili tak naplno náš poslední den na Islandu. Američanka souhlasí. Buď jí to opravdu nevadí, nebo nemá odvahu nám odporovat. S obrovskou vděčností tedy ještě naprosto neplánovaně navštívíme obrovitý vodopád Gullfoss a pozdravíme spící Geysir, podle kterého se nejspíše jmenují všechny ostatní gejzíry. Krásný den završíme podzimní procházkou v národním parku Thingvellir okolo prvního islandského parlamentu. Teď už se ale opravdu nedá nic dělat, zpět do Reykjavíku. A aby toho štěstí pro dnešek nebylo málo, zjišťujeme, že paní Američanka má zamluvený hotel hned vedle centrálního kempu, kde chceme dnes složit hlavu. Kruh se uzavírá a my jsme zpět tam, kde jsme před deseti dny začali naši cestu. Potkáváme se zde s našimi starými známými Němci, kteří nám prozradili polohu teplého pramene u Skaftafellu, necháváme zde plynovou kartuši pro další cestovatele a (a to už začíná být děsivé) já nalézám v poličce odložených věcí českou hrachovou polívku do hrnečku…
Poslední půlden před odletem trávíme prohlížením Reykjavíku. Více času na Reykjavík ani není potřeba. Navštívíme ještě vikingské muzeum a naši dovolenou završíme obědem v místní restauraci. Nejsme dostatečně odvážní na islandská tradiční jídla jako jsou fermentovaný žralok nebo ovčí hlava, a tak si pochutnáme na výborné rajčatové polévce a rybě dle denní nabídky. V autobuse na letiště v Keflavíku přemítám o celé naší pouti. Je mi hezky u srdce. Znovu v duchu děkuji všem přibližně pětadvaceti dobrým duším z celého světa, bez kterých by naše dovolená nebyla ani poloviční. Při pohledu z okýnka letadla na vzdalující se světýlka Reykjavíku si vzpomenu na citát z mého nejoblíbenějšího příběhu: „Prý pouze velká síla může zadržet zlo. Já přišel na něco jiného. Jsou to drobné, všední skutky obyčejných lidí, těch nejslabších, co mohou zastavit temnotu. Prosté projevy laskavosti a lásky.“ Pokud tomu tak opravdu je, není dnešní svět tak temným místem, jako se zdá.
P. S. Pokud jste ještě nezapomněli na naši první příhodu s taxikářem a nezaparkovatelným autem, tak vězte, že i pan taxikář patří mezi oněch pětadvacet dobrých lidí. V pět ráno byl ochoten nás dovézt k našemu autu, které celou dobu spokojeně čekalo u něj v ulici.
