CZK
Už se to stalo tradicí, že s Lukym Černým, Mišem Pírkem a letos poprvé i s Ondrou Málkem vyrážíme v zimě napnout novou lajnu někam do hor. Ze sportu, který je synonymem zevláctví a pohody si udělat trochu opak. V předloňské zimě 2020/21 se nám to ovšem v důsledku pandemických opatření nepodařilo, a tak s odeznívající dobou covidovou a vidinou rozkvětu veselejšího období jsme tento letošní úspěšný italský výlet a lajnu poeticky pojmenovali Renesance.
Náš cíl, nádhernou štíhlou věž Campanile Toro, našel podle fotek Ondra a nám se plán v pro nás neznámé oblasti ve východních Dolomitech hned zalíbil. Psal se únor roku 2022, sešlo se okno krásného počasí i volné dny nás všech a tak jsme sedli do auta, pustili rap a vyrazili na jih do sladké Itálie. Zásadní součástí těchto zimních výletů je pro nás přístup na skialpech. Odmítám se kamkoliv zbytečně brodit pěšky sněhem! Jenomže minulá zima byla na sníh neobyčejně chudá a a v Dolomitech to byla jako obvykle mizérie největší. Tento smutný fakt vedl k sedmi z deseti veselých kilometrů nástupu s lyžemi na zádech. Avšak i na ten kousek jsme byli za lyže nakonec velice vděční, protože bychom ten zbytek nebyli nejspíš ani schopni dojít v tom krusto-cukrovitém, hlubokém, na základ se bořícím sněhu. Nějaké místní dámy se nám ještě na parkovišti snažili namluvit, že ty lyže jsou zbytečné, že tam skoro není sníh. Ještě že jsme ty báby neposlechli! Klasický mrazivý bivak netradičně doplnilo teplo ohýnku, který jsme si díky blízkosti lesa mohli dopřát.
Po zdlouhavém nástupu pod stěnu nemohlo chybět ani nepříjemné lezení v divokém dolomitském vápenci bez štandů a fixního jištění. Dolomitská pětka umí prověřit horolezcovo odhodlání, když má ledovo-sněhovou polevu. Samotné napínání proběhlo hladce, profi práce. Vyšel nám i odhad vzdálenosti mezi věžemi 90 - 120 m, takže nám i popruh vystačil a lajna měla nakonec krásných 108 metrů. Dle svědectví zúčastněných vysoká a exponovaná byla ,,jako debil” a krásná jako pavučinka babího léta na lučním kvítí při východu slunce. Jelikož byla polovina února, dny ještě velmi krátké a teploty za tlakové výše velmi nízké, tak byl samotný akt lajnění velmi bryskní a intenzivní. Se západem slunce byl můj návrh, ponechat lajnu do druhého dne a tím pádem dát si přístup a lezení další den znovu, přehlasován ufňukanou separatistickou částí skupiny v poměru 3:1. Nepodržel mě ani černý kůň zájezdu Ondra, který si vedl na jeho první zimní alpské lajně s námi výborně a v průběhu akce fňukal méně, než matadoři Luky a Mišo. Ale to já jen tak vtipkuju. Cíle akce jsme splnili: nástup zdlouhavý, batohy zbytečně těžký, lezení dobrodružný, noci mrazivý, nebe modrý, hvězdy zářivý a i tu lajnu jsme natáhli a přešli. Po dolomitských výletech na Campanile Basso a Campanile di Val Montanaia byla tohle naše třetí ,,zvoničková” lajna (campanile = zvonice, věž se zvonem na vrcholu), kde jsme si mohli na vrcholu pěkně zazvonit. Díky kluci.
Pac a pusu
Danny
