Běh Českem

Kdybych jedním slovem měla vystihnout naší českou krajinu, bylo by to „malebná“ a zvlášť teď na přelomu jara a léta. Vše se vybarví do různých odstínů zelené a sem tam prosvítají bílé květy ovocných stromů či jiných keřů. Terén je zvlněný. Na kopcích leží zbytky sněhu, zatímco v podhůří už je pěkně čilo kolem různě roztomilých roubených chaloupek… je prostě krásně na duchu i na těle.

Česká krajina se dá takhle poznat i třeba díky vytyčeným stezkám Via Czechia, které přecházejí celým Českem od západu na východ (Severní a Jižní stezka) nebo od severu k jihu (Stezka středozemím). Stezky jsou různě děleny do úseků, ale je jen na vás, jaký způsob překonání si zvolíte.

Já si pravděpodobně volím jeden z těch nejtěžších možných - část Severní stezky přeběhnout. Prostě zvednout ultralight styl ještě o laťku výš. S výběrem trasy se snažím být rozumná i sebekritická. I tak z toho vzniká dost ambiciózní plán. Trasa vede ze Smrku v Rychlebských horách na Smrk v Jizerských horách (Ramzová - Hejnice). Celková trasa má 320 km a je rozdělena do 8 etap (dní). Podle plánu bych měla každý den spát pod střechou turistického přístřešku.

Je třeba však počítat, že nikdy žádný plán nevyjde na 100 % a tedy je dobrý mít v záloze plán B, případně i C. Svůj plán měním hned 3. den při přeběhu Orlických hor, kdy po běhu na asfaltu mi koleno říká „nene, takhle to nepůjde“. Cíle se však nevzdávám, proto nastupuje plán B - dojít to pěšky. No jo, kdyby to ovšem byla jediná krize. Při cestě do Náchoda hned další den mě chytne migréna a já jen tupě zírám a přemýšlím, kde je ta hranice bolesti, při které je rozumné skončit. I díky Terce zjišťuji, že tady to není a pokračuju. Cestu beru takovou jaká je, stejně tak poslouchám svůj vnitřní hlas, a tak se rázem stane, že z krátké etapy do Adršpachu je najednou 52 kilometrů dlouhá vzdálenost skoro až do Krkonoš. Protože po dobrých místech na spaní jakoby se slehla zem. Ten den sice umírám, ale lidské tělo je neskutečné, a i přes noc pod širákem, se dává do kupy. Skvělé. Můj pocit, že to zvládnu sílí a díky tomu jsem šťastnější a šťastnější. Každé ráno i večer dávám  kolenům pusu a říkám jim, že jsou úžasné. Poslední 2 etapy jsou už za odměnu, byť v Krkonoších chytnu málem sněžnou slepotu. Těch pár ušetřených gramů místo brýlí za to fakt nestálo. Jizerky přebíhám mrknutím oka, a pak už jen ze Smrku vyhlížím, jakou blbost si na sebe vymyslím příště.