CZK
Plány na letošní zimu byly poměrně ambiciózní. Výjezd na ledy do Rakouska, zopakovat skialpovo-lezecké výlety do Tater jako loni, možná i nějaké mixy v Dolomitech. Jak už to tak ale bývá, nic z toho se bohužel nerealizovalo. Při zpětném přemýšlení však vnímám uplynulou zimní sezónu jako extrémně vydařenou. Hory a ledy jsem vyměnil za skály a převisy.
Drytooling jsem vždycky bral jako parádní doplněk v zimních měsících, kdy se nedá na lano a kůže na prstech nedovoluje další porci boulderingu. Ano, vždycky jsem v zimě na skálu s cepíny zašel, ale nikdy jsem to nebral nějak vážně. Až letos. Tuto zimu jsem si stanovil několik cílů, které se mi postupně celkem dařilo plnit, a drytoolingu jsem tak trochu propadl.
Z kraje roku jsme na víkend vyrazili za bratry Slováky do Dračí díry u Žiliny. Jedná se o lokální skalku, které dominuje mohutný převis ozdobený barevnými expreskami a označenými chyty jako vánoční stromeček. Za dva dny se mi podařilo přelézt oba dva projekty, které jsem zde měl rozlezené – Dragon traverz D11- a Svarga hard D11+. Kupodivu jsem zjistil, že kroky, které jsem loni dělat na svém limitu, jdou letos nějak hladčeji. Vždycky jsem si myslel, že drytooling je jen pro siláky, což já jsem nikdy nebyl. Spíš jsem se soustředil na techniku, kterou jsem si za ty roky „občasného“ drytoolu vypiloval. Než abych udělal třikrát za sebou paragána, na což nedisponuji právě zmiňovanou silou, raději vymyslím krkolomné pozice s nohama nad hlavou, kolínka nebo kozí nohy.
Další projekt na mě čekal v Branné. V roce 2017 zde Michal Daniel vylezl Ztracenou lásku a dal jí mýtický stupeň D12. V té době jsem o dané cestě ani neuvažoval. Byl to pro mě strašný vesmír. Stačilo se podívat na Michalův přelez. Borec bojoval jako o život, a to i s jeho silovou převahou. Já neměl sebemenší šanci.
Letos však do Branné chtěl jezdit i spolulezec Houba, a tak na mě Ztracená láska jako poslední nevylezená cesta v oblasti tak nějak zbyla. Výhodou bylo, že cestu začal pokusovat i můj dobrý kamarád ze severu Asu. Ve dvou se to vždycky lépe táhne, a tak jsme mohli začít rozklíčovávat jednotlivé kroky v úvodním dvanáctimetrovém stropu, kterým cesta vede. Dokonce jsme vytvořili dvě lehčí kombinace za D11- a D11+, při jejichž lezení člověk parádně natrénoval na závěrečnou ultimátní Ztracenou lásku. Třetí den jsem se rozhodl dát první pořádný ostrý pokus. Spodní pasáž jsem měl dokonale zmáknutou. Stropem jsem za pomoci několika kolen, patiček a chytů bez cepínů proletěl poměrně rychle. Sundal mě až nejtěžší krok celé cesty – dlouhý nátah naslepo do malé spárky. Když říkám dlouhý, tak myslím opravdu megadlouhý. Dokonce až tak na mém limitu, že jsem byl nucen udělat jediného paragána v celé cestě, abych na chyt dosáhl. Další a zároveň poslední pokus dne jsem spadl na stejném místě. Nevadí, příště.
Za pár dní jsem na bojiště dorazil znovu. Tentokrát super namotivovaný a připravený na přelez. První pokus a zase pád v cruxu. Dal jsem si dlouhou pauzu a vyrazil jsem znovu na zteč. Než jsem do klíčového místa dolezl, podařilo se mi udělat několik drobných chybek. Myšlenky na přelez se rázem vytratily. No nic, tak zkusím dolézt alespoň co nejdál. Najednou však držím chyt klíčového kroku. Tep se zvyšuje na 130 a já valím dál. Série několika nepříjemných kroků mě vypustila v odpočinkovém koleni, kde je potřeba přetáhnout lano, aby na závěrečný kolmý úsek tolik netáhlo. Po krátkém odpočinku jsem vyrazil do finálního boje. Kroky přes převísek jsem udělal jen tak tak. Vyšší úchop cepínu se mi podařilo přebrat téměř v pádu. Poslední tři expresky jsem byl extrémně nervózní. Lezení tak za D7+, ale já měl tak natečeno, že spadnout se dalo téměř kdekoli. Po pár minutách boje jsem cvakl slaňák a první opakování nejtěžší drytoolové cesty v Česku (?) bylo na světě!
Další drytoolingové výzvy nás dva víkendy po sobě zavedly do poměrně nové oblasti (2019) do Demänovské doliny v Nízkých Tatrách. Zhruba dvacetimetrový vápencový převis nabízí vytrvalostní lezení převážně po vrtaných dírkách. Zde se mi povedlo vylézt vše do D12. Za zmínku stojí hlavně Komisia D9+/10- s nádherným krokem přes spoďobočák, Nová generácia D12 s nekompromisně dlouhými kroky či Sopliaci D11-, která se mi po neuvěřitelném boji povedla na OS. Nutno dodat, že kluci Slováci zde však mají lehce přívětivější klasifikaci, než je ta u nás v Jeseníkách. Otázka však je, která je ta správná, že?
Poslední den jsem se odvážil nakouknout do zdejší nejtěžší linie Komnata D13-. Série brutálních kroků, kdy jsem seděl u každé expresky, mě dovedla až k předposlednímu jištění, kde jsem strávil asi deset minut hledáním dalšího chytu. „To není možné, tady něco chybí!“ snažil jsem se přesvědčit hlavu, že vzdálenost mezi dvěma jasnými chyty musí být rozdělena na dvě poloviny, aby bylo možné kroky udělat. Postupně mi však začalo docházet, že tento ultra dlouhý krok, kdy je potřeba spodní cepín chytit co nejvýše, horní jen dvěma prsty za spodní ručku, odrazit se ze dvou jasných nohou a doufat v nějakou gravitační anomálii, bude klíčem k přelezení Komnaty. Do cesty jsem dal ještě další dva marné pokusy, kdy jsem nedolezl ani do klíčového místa, a museli jsme jet zpět do Čech.
Výzvy na příští rok jsou tedy poměrně jasné. Dokončit započatý projekt v Demänovské a pokusit se transformovat nalezené sportovní metry konečně někde v něčem serióznějším. Třeba nějaké ledy, Tatry nebo prostě cokoli v horách. Nakonec jsem vlastně ale docela rád, že letos zůstalo „jen“ u toho cepínového sportovkaření.
Text a fotky: Filip Zaoral
