Back to the Real Thing a.k.a. pull like a bastard!

Tohle byl pro mě výchozí bod. S Jerrym jsem se jednou potkal už dřív, v Krakově na filmovým festivalu. Tehdy jsem tam byl se Špekem uvádět film “Od palice k vrtu“ a ráno u hotelový snídaně Špek ještě s přivřenýma očima povídá: „prosím tě, zavolej sem támhletoho pingla, dal bych si kafe. Počkej, ale je mi ten chlápek ňákej povědomej...“. Načež si padli do náruče a rukama nohama vzpomínali na společný lezení někdy tenkrát. To „pingla“ mi zní v uších doteď.  :) 

Bena Moona jsem poprvé osobně potkal pod skálou, konkrétně pod pořádně zmáčenou, oklouzanou a převislou cestou The Hubble, kvůli který jsme teď do Anglie přijeli - Adam, já a Petr Chodura, fotograf a špica týpek. Adam si tuhle klasickou cestu chtěl konečně odškrtnout jako jednu z posledních v seznamu nedodělaných domácích úkolů z historie lezení. Sice jí už v minulosti zkoušel, ale byl buď unavený, nebo nebyla podmínka. V minulosti znamená přesně před devíti lety a od té doby si stále pamatuje všechny kroky cesty. „Patří to ke vzdělání!“. Na letišti ho napůl ze srandy vybízím, ať jí zkusí po paměti přelézt a Adam bez zaváhání cestu přeleze přímo ve vestibulu Letiště Václava Havla. Paní vedle nechápe, co je to za podivnýho, moderního dona Quijota a co je to za zvláštní vzdušné mlýny, s nimiž bojuje.

Nicméně cesta je mokrá, tak tam Adam alespoň švihne 8B bouldr; Will Bossi mu jako poskok nebo skalní automechanik suší klouzavý madýlka. Je kolem nuly, rampouchy tajou. Ben říká ať jdem na pokec k němu dom, ale takový lezecký doupě jsem ještě neviděl... Působí to, jako galerie moderního umění. Všechno má harmonickou kompozici a nekompromisní estetickou kvalitu. Každá lampička je kusem krásnýho moderního designu, támhle v koutě ikonický křeslo, támhle na stěně obraz jak od Andyho Warhola. Wow. Jenže ten obraz je ve skutečnosti od Benova táty, vynikajícího umělce, jenž bohužel tragicky zahynul při nehodě na motorce, když Ben byl ještě dítě. Poprosím ho, aby si sedl do toho fajnovýho křesla a listoval tátovou monografií. Nemůžu si pomoct: Jeremyho abstraktní malby jakoby ve skutečnosti byly studiemi k budoucím Moonboardům. Monografie se příznačně jmenuje „Starlight hour“ a tématizuje tak symbolicky to, co jsme sem přišli natočit: světlo hvězd. Ben se rozcvičuje a na balkóně odpočívá hejno navoskovaných surfboardů. Vůbec nepůsobí jako někdo, kdo ještě před pár lety vylezl 9a a kdo i teď dokáže zatraceně zabrat. Jdeme udělat pár záběrů z bavoráku a natočit běhání při západu slunce pod skalami. Proti nám zrovna odchází mladoši s bouldermatkama na zádech, Ben Moon, vynálezce půlky všeho kolem kývne na pozdrav. Nádhera! 

Později u Jerryho je všechno naopak... V očích mu pořád blýská rošťácká jiskra, v jeho úsměvu je něco nakažlivýho. Přestože mu vlasy pěkně prořídly a zšedly, je to prvotřídní štramák, zlatíčko se smyslem pro akurátně nekorektní anglickej humor. Bere nás do Stoney Middleton, historický oblasti kousek od Sheffieldu. Tady kdysi šponoval lezeckou stupnici k novým výškám, například svojí cestou Little Plum (v roce 1981 to byla nejtěžší cesta v Evropě a jedna z nejtěžších na světě). Stoney působí oklouzaností, rozlohou i obecně krajinově jako taková hardcore oblast v krasu kam dneska už normální lezec nepáchne. O to zajímavější je Jerryho vyprávění k jeho začátkům, přál bych vám tam na polici v dopoledním slunci sedět s ním. Tehdy žil jako skalní krysa přímo tady pod stěnou, s ubohým spacákem a míň než librou na den. Za tu si koupil rýži a kari prášek; to byl jeho pokrm šampiónů. Každej, kdo někdy byl v Anglii si umí představit, jak krajně nepříjemný muselo být soustředěně trénovat, zatímco kolem padají pověstně vlezlý trakaře všech forem vody, větru a dalších anglických specialit. Jerry se zastavuje u směšně působící skalní stěnky a nadšeně vypráví, jak si pomocí eliminace chytů sestavoval tréninkové bouldry na tehdy nejtěžší cesty v USA. A jak je také následně přelezl. Často mezi větami prosakuje ta jedna pořád do ruda žhnoucí: chtěl jsem být nejlepší lezec na světě...

Nakonec se jdeme podívat na jeden z Jerryho posledních a nejtěžších problémů, boulder The Ace za 8b (z roku 2001). Adam by ho rád zkusil flashnout. Našteluju kamery a pozoruju scénu. Přede mnou se v přímým přenosu potkávají trajektorie dvou vesmírů, dvou časoprostorů. Zhmotněná, zosobněná historie se v podobě Jerryho Moffatta užasle dívá na orákulum v podobě Adama Ondry; vnímání se zpomaluje a do Jerryho vědomí se navždy vpaluje obraz ze sítnice. O úroveň dál se děje stejný proces, jenomže tentokrát je událost polapena kamerami, aby se v budoucnu mohla stát jednou z těch podivných, zaprášených „véháesek“ dokládajících historii. O úroveň dál se z ticha s potleskem probouzí houf mlaďáků. Celé to trvalo 15 vteřin, Adam přelézá brutální bouldr koncentrovaný do třech kroků na první pokus. Je to čistá manifestace evoluce a jedna z nejdojemnějších a nevýmluvnějších věcí, kerou jsem kdy viděl. A Jerryho „pull like a bastard!“ mi bude znít v uších, dokud budou moje uši moje. 

Sepsal a natočil Jan Šimánek. Děkujeme za autorizaci Adamu Ondrovi a jeho týmu! Fotografie: © Adam Ondra, autor: Petr Chodura.