CZK
Co nakonec pomohlo na diastázu (rozestup břišních svalů)?
Každodenní cvičení 15 – 60 minut (většinou po pětiminutovkách rozloženo do celého dne)
Fyzioterapie. Ó můj bože, najít dobrou fyzioterapeutku je požehnání. V průběhu roka a půl mě postupně celou rozmasírovala, rozložila a zas složila dohromady.
Co nakonec pomohlo na únavy?
To se neví. Myslím, že mé únavy neměly jednu příčinu. Bylo to mnoho malých příčin, které by každá zvlášť nic nezpůsobily, ale když se sešly, slušně mě semlely. A tak ani řešení, není jedno, ale mnoho dílčích dlouhodobých řešení, které se musí sejít. Co určitě mělo pozitivní vliv: Čínská medicína, západní medicína, homeopatie, psychoterapie.
Můj muž, Kwjet, jel v únoru na 10 dní lézt do Španělska a já si mohla naplánovat týden v březnu. Na můj plán domněle pohodových highline kývly dvě nejlepší České lajnerky současnosti Silva Doležalová a Kačka Zíková. Nikdy jsme se na lajnách nepotkaly, začaly, když já skončila. A pak jsem zlákala dva kluky z Přerova, co u mě byli loni na highline kurzu.
Potkali jsme se až ve Valletě na letišti. Holky kluky nikdy neviděly, přesto je nemohly přehlédnout. Dan místňáky převyšoval o hlavu a jeho bágl o dvě. Janek měl batoh omotaný ohromnou růžovou dekou (která mu sloužila jako péřovka, goráčovka, spacák, karimatka a fólie, do které se balí bágly na letištích) a svým hřmotným hlasem nám nabízel tatranský čaj. Na slunci bylo 25°C a všechno kvetlo.
Výlet na Maltu? Tady je trocha inspirace:
Má představa pohodové divoké dovolené, plné stopu, spaní pod širákem a lajnění se zhmotňovala. Aby se vzápětí mohla roztříštit o fakt, že tenhle ostrov dlouhý 25 a široký 9 kilometrů má jen dva malé pramínky vody a vodu nám místní nenatočí, protože si sami kupují balenou. A tak k našim batohům přibylo 25 litrů vody. Moje koleno při zátěži nad 20 kilo i přes hůlky a ortézu oteče a splaskne až za několik dní. Připadala jsem si fakt stará, když jsem na autobusové zastávce vyhazovala z batohu vrtačku a pytlík železa zatímco ostatní si přivazovali kanystry s vodou. Jsem těm čtyřem vděčná, že jsem nemusela jít dvakrát a hlavně, že na tohle téma nepadl jediný vtip.
V zátoce Ras-id-Dawwara foukalo. První den tak, že 50 ani 140 metrů nešlo napnout. Pak, tak, že nešlo chodit bez pádů. Kačka i Silva, jejichž chůze je ladná a betonová, byly z obou lajn nemilostrdně zfoukávány. Ani s klukama se vítr nemazlil, a oni se zas nemazlili s lajnama… hm, co za lajny jsem chodila já po třičtvrtě roce? Pade ani sto čtyřicet to nebylo.
Ujeee byly tu lajny a téměř neomezený čas. Na to jsem tři roky čekala. Celá natěšená jsem na to vlítla. A dostávala ťafku za ťafkou. Nejdřív jsem to brala sportovně. No jasný, přece začínám. Ale s každým dalším pádem s každým dalším pokusem mi ubýval optimismus. Nebo sebedůvěra. Rozhodně mé fyzické síly jsou po těch třech letech chabé. Byla jsem zvyklá, se po každém pádu prostě zvednout a jít dál dokud zas nespadnu nebo nedojdu do konce. V Americe jsem takhle na jedné lajně strávila čtyři hodiny. Taky tehdy foukalo a tak nikomu nevadilo, že jsem tam tak dlouho. Jenže teď na tohle nemám. Mihotavé okamžiky rovnováhy jsou vykoupeny bičováním při pádech. A ikdyž se zvednu a jdu, mám pocit, že jsem vlastně už v pádu, jen v něm stihnu udělat několik kroků.
Fouká čtyři dny a já přestávám být nad věcí. Nevidím objektivní obtížnost lajn, vidím jen svou slabost. Je mi hůř, než když jsem doma na podložce, doufala, že se někdy uzdravím. Teď mám všechny možnosti před sebou a neschopnost v sobě. Říkám to těm svým, v průměru o deset let mladším, parťákům. Mají spoustu receptů na trudomyslnost. Nic z nabízených omamováků nepoužiju. Ale jako kytka, co se nastavuje slunci, nechám se zalít tou dobrou náladou, co z nich sálá. Lepší partu pro návrat do výšek jsem si nemohla přát. Takovou, kde každý může být sám sebou. Kde se společně jí a mokne pod širákem, koupe na nahato v moři a kde se zbytečně nerozebírá, jak problémy vznikly, ale jak je řešit. Třeba když zjistíte, že v pět seti metrech popruhů chybí jedna highline odsedka a jeden set up je tím pádem úplně zbytečný (situaci zachránili Dan a Janek během do lezeckého šopu).
V noci jsem se vnitřně smířila s tím, že cesta na dlouhé lajny bude dlouhá a že jí možná už nikdy neujdu. Ale to nevadí, protože jsem s vámi lajny zažila tolik krásného, že by to vydalo na několik životů. A ráno jsem se probudila, navzdory všem předpovědím, do bezvětří. Na nic jsem nečekala, popadla sedák a bez snídaně a čištění zubů, běžela rovnou na lajnu. Bylo to tam. Ten staletý klid, kvůli kterému na ně chodím. Ty chvíle, kdy mizí hranice mezi možným a nemožným. Ten prostor, kde mizí čas.
