Výhled ze střechy Afriky (
část 2.) - Summit a safari

Tak vy jste si nedali říct, a gradující napětí při zdolávání vrcholu vás donutilo přečíst zbytek zápisků přeživšího člena výpravy? Dobrá, tak tady jsou! Ve zkratce pro toho, kdo zapomněl většinu z obsahu prvního dílu, připomeneme, že Plíža s Truhlíkem se snaží vystoupat společně s třetí účastnicí Gošou na vrchol Kilimandžára ve výšce 5895 m n. m. Na cestě jsou již 4 dny, tedy přibližně v polovině výpravy. Pokud výstup zvládnou, pojedou se podívat na safari. Jak to všechno dopadlo, se píše v této kapitole.

Pátý den, to je především Barranco Wall. Je to asi 260 metrů vysoká skalní stěna, která ční přímo nad kempem. Zde turisti prochází slavným úsekem "kissing rock," což je takový chodníček, kde je nutno se přilepit těsně ke skále a obejmout ji, jako by jí člověk chtěl políbit. Možná prozrazuji veřejné tajemství, ale je to jen legrácka na fotky, žádné nebezpečí tam nehrozí. Pokud by člověk spadnul, spadne asi metr na dolní cestu. To stejné platí o dvoumetrovém úseku, který je potřeba vyšplhat po skále. Pokud by člověk nechtěl, může tento kámen snadno obejít. Tentokrát jsme nevyráželi z kempu mezi prvními, a Emanuel nás varoval, že cesta může trvat od 5 do 7 hodin, podle toho, jak dlouhá bude kolona na zdi. Při výstupu jsme byli příjemně překvapeni, že se žádná kolona netvořila, a také zdaleka nejsme ti nejslabší máčenky na trati. Dokonce jsme několik skupinek lidí "předběhli." Tady už se ale reálně neběhá. Zaprvé je to docela náročné, a zadruhé by vás průvodce okamžitě zastavil. Všechno pěkně "pole, pole" (pomalu, pomalu). Výstup skalní stěny měl být nejnáročnější částí cesty a asi i byl, ačkoli nám nijak velký problém její překonání nečinilo. Na vrcholu je krásný výhled na Monte Meru a také na deštné pralesy v údolí. Zbytek cesty je procházka měsíční krajinou s mírným převýšením nahoru a dolu. Těsně před cílem denní etapy se nachází škodolibé údolí, které sice umožňuje jasný výhled na kemp vzdálený sotva pár set metrů, ale překonání toho údolí s potokem přitom trvá téměř 2 hodiny. Zde se také nachází jedna z ukázek lidské hlouposti a nadutosti. Celý jeden svah údolí je kompletně spálený po požáru, který pravděpodobně způsobil některý turista. Celá etapa trvala trochu přes 5 hodin a během dne mi občas citelně docházela energie. Sem tam jsem si musel kousnout do sušenky nebo vycucat hroznový cukr, a i tak, po příchodu do kempu Karanga, jsem cítil slabost a nechutenství k jídlu. To je samozřejmě špatně, takže bylo nutné najít způsob, jak do sebe nějaké jídlo dostat. Pečené kuře se zeleninou nepřicházelo v úvahu, kdežto jakmile jsem do sebe natlačil misku polévky a veškeré ovoce, které bylo přídělem pro tři osoby, hned mi bylo lépe. Co, lépe, cítil jsem se opět skvěle. To jsem ale v té době ještě nepostřehl, a tak jsem si jen pro sebe mumlal, jak mne dohání horská nemoc a Diamox je absolutně k ničemu. V údolí před kempem bylo poslední místo, kde se dá po cestě nahoru nabrat voda. Emanuel se tak omlouval, že zítra ráno nebude k dispozici voda na opláchnutí obličeje. Na kávu a čaj samozřejmě bude vody dost.

Popis šestého dne je velice krátký. Voda na čaj byla. Chuť na něj absolutně nebyla. Po probuzení nebyla ani příliš chuť žít, natož někam putovat. Dohnala mne trudomyslnost, a nafukovací míč k jejímu zahnání jsme zapomněli doma. Dlouho jsme někudy pochodovali, jen jsem sledoval svoje nohy, případně Eliščiny nohy odšlapující těsně před těma mýma, a po půl dni jsme došli do kempu. Během cesty jsme mohli pozorovat jen šutry a nekonečnou šeď sopečné krajiny. Zde už jednoznačně platilo tvrzení, že africká země se vám zaryje hluboko pod kůži, a pokud se nedostane na kůži, tak se zaryje hluboko do vláken oblečení, ze kterého ten šedý, bílý, nebo oranžový prach (podle toho, v jaké nadmořské výšce se zrovna nacházíte) nevyperete ani za sto let. Doporučované návleky na boty mají rozhodně smysl. Nastoupali jsme do kempu Barafu v 4673 m n. m. Byl jsem hodně překvapený, jak jsem hodně unavený. Tento byl nejhorší úsek cesty, ačkoli vlastně nebyl nijak náročný. Oběd vůbec nepřicházel v úvahu, okamžitě bych hodil šavli. Holky se nacpávaly, aby nabraly sil na noční výšlap, a já pouze ucucával sladký čaj. Večeře a brífink se konaly už v 5 odpoledne namísto obvyklé 7. hodiny. Sníst něco k večeři bylo také boj, ale zároveň důležitá nutnost. Takže to opět zachraňovalo ovoce, a opět mi po něm bylo překvapivě mnohem lépe. Potom následoval povinný šlofík do začátku výstupu. Každá minuta spánku se počítá.

Poslední den spočívá jen v závěrečné vycházce k bráně národního parku. Opět se vstávalo na půl šestou, a Goša byla řádně překvapená, když jsme po hodině balení skutečně všichni stáli s batohy nastoupeni k cestě. Rychle hodila posledních pár věcí do krosny, a už jsme se všichni hrnuli dolů. Takto brzy jsme vyšli proto, abychom mohli jít pohodovým tempem, a přitom nemuseli u brány čekat na vytištění certifikátu. Tato sestupová trasa je společná pro Umbwe, Machame i Lemosho, a někdy se ve frontě na vytištění certifikátu čeká i 4 hodiny. Málo platné. U brány sice dlouhá fronta na certifikáty nebyla, ale funkční tiskárna také ne. Takže nám ty papíry musel donést až Stan večer do hotelu. Po vyřízení notné byrokracie na bráně jsme se zase všichni nacpali do stejného mikrobusu jako při cestě sem a vyrazili k hotelu. Tam nastal asi hodinový trapas, než jsme se dopočítali udělení spropitného. Ten rituál vypadá u každé agentury trochu jinak. S Habari jsme prostě dojeli do hotelu, kde nás nechali na recepci, a Emanuel nám taktně naznačil, že všichni účastníci počkají u auta, kde jim předáme jejich výdělek. S tím jsme samozřejmě vůbec nepočítali, takže jsme více než hodinu počítali, kolik má kdo dostat. Nakonec jsme to všecko nastrkali do obálky s papírkem, komu kolik náleží, a to jim i Emanuel za naší účasti přečetl. Eliška k tomu přidala pár kousků z výbavy, které udělali obdarovanému ještě větší radost než peníze. Smáli se hodně radostně, takže jsme asi byli dostatečně štědří. Než jsme se rozloučili s naší polskou společnicí, snědli jsme ještě v hotelu společný oběd, který byl součástí celé výpravy. Nejspíš proto, abychom si uvědomili, jak dobře nám Privi (výstupový kuchař) dokázal v horských podmínkách vařit. Na nějaký odpočinek a relax po výstupu jsme neměli moc čas. Vyprat, rozvěsit zapařené hadry po pokoji, dlouhá sprcha, zajistit hotel po návratu ze safari, a rychle spát, protože na zítřejší safari se vstává opět na půl šestou.

Výlet na safari, to je dobrodružství z úplně jiného soudku. Na rozdíl od výstupu na Kili, zde si to opravdu užijí všechny sorty turistů. Naše výprava byla naplánována na 4 dny, opět ve třech lidech + personál, a opět s Habari Adventure. Jejich nabídka sice nebyla nejlevnější, ale zato nejsnáze k domluvě, když už jsme s nimi šli i na tu Kili. Ráno byla snídaně domluvena už na 6. hodinu, abychom v 6:30 mohli vyrazit směr národní park Tarangire. Pozitivní na poloze městečka Moshi je, že podobně jako od vstupní brány na Kili, ani od národních parků neleží extrémně daleko (Tanzanie je 12x větší než ČR). Do Tarangire je to okolo 4 hodin jízdy. Po cestě do parku jsme udělali dvě zastávky. Nejprve jsme museli na kraji města Arusha nabrat naši novou společnici, Italku Irene. Posléze jsme se dozvěděli, že Irene dělala nějakou dobu průvodce na safari v jižní Africe, takže jsme byli bombardováni zajímavostmi ze všech stran. Při druhé zastávce jsme potřebovali udělat nákup ve větším obchodu, abychom pořídili sprej proti komárům a taky pár piv. Prostě jen to nejdůležitější k přežití, žádné dlouhé zdržování nakupováním. Díky tomu jsme si mohli v Arushe užít ten pravý africký dopravní chaos kličkujících kolon mopedů, tuk-tuků a výhodu přednosti jízdy většího auta. První jmenovaný národní park má být domovem slonů. Krátce po příjezdu jsme viděli stádečka antilop, zeber a divokých prasat. Žirafa krmící se přímo na cestě? Není žádný problém. Přijedeme na 10 m daleko, vypneme motor a kocháme se. Babooni (opičáci) v blízkosti se střídají s buvoly v dálce a potom konečně přišel ten wow moment. Auťáky z celého parku se sjely na jedno místo sledovat stádo slonů. Obezřetně, pěkně z dálky, nikoho nevyrušit. Kdo byl dost trpělivý, nebo příliš fascinovaný na to, aby odjel, byl odměněn průchodem celé kolony slonů skrz zaparkovaná vozidla. Ohromující zážitek. Toho dne jsme ještě viděli rodinku pštrosů, leopardí želvu, při polední pauze jsme nalezli nad hlavami dřímající krajtu, která už byla po obědě a spokojeně trávila ve větvích stromu. Prohlédli jsme si úkryt pytláků v kmenu baobabu, a když už jsme se chystali k opuštění parku, ještě jsme zahlédli lvici odpočívající na kmenu stromu. Dalekohled je na safari nezbytnou podmínkou. Bez něho bychom viděli sotva polovinu zvířat a ani z desetiny bychom si neužili ten zážitek. Řidič obvykle jeden dalekohled s sebou mívá, to ale nezaručuje, že vám ho půjčí a že se nebudete muset dělit s ostatními v autě. Pro představu, do auta se vejde až 6 turistů, a podle formátu vozidel mi přišlo vhodné jet vzadu max. ve 4. Kemp pro přespání do druhého dne byl hezky vybaven. Stany mají nad sebou postavenou banánovou střechu a uvnitř se nachází postelová lůžka. Večeře byla opět fantastická (náš stomach engineer z Kili s námi jel i na safari) a konečně jsme měli trochu času a sil si u chlazeného piva vyprávět o dosavadních zážitcích. Z lokálního výběru piva mohu doporučit ležák Kilimanjaro, ostatní testované vzorky jako Serengeti, Twiga nebo Reed byly hrozně průměrné. Ještě je v Tanzánii jedna lokální specialitka, a tou je banánové pivo mbeke. To ale v obchodu neseženete, to si vaří Tanzánci doma a já bohužel neměl to štěstí, abych ochutnal.

Ráno druhého dne bylo jako malované s probuzením v sedm hodin. Klasika, jednou za pobyt nás nechali vyspat, příště už to bude zase pěkně v půl šesté. Má to ale svůj logický důvod. Od 6 ráno se otevírají národní parky a ráno je šance vidět zvířátka u vodních zdrojů. Druhý den jsme ale nejprve přejížděli skrz národní park kráteru Ngorongoro do národního parku Serengeti, kam bylo v úmyslu dorazit na poledne, abychom jej mohli příští den opouštět zase až v poledne (vstupní víza trvají přesně 24 hodin). Po cestě jsme měli oběd v přírodě a prohlídku několika zajímavých míst, včetně úžasné vyhlídky do kráteru. Na cestě jsme viděli obrovská stáda pakoňů a zeber. Obrovská znamená stovky nebo i tisíce kusů, jelikož v této části Serengeti právě probíhá velká migrace, úžasná podívaná. Dále jsme viděli lenošící lvice, krmící se supi a putující oslíky. Zlatým hřebem dne byl objev krmících se lvů. Dva mladí samci spokojeně párali zebří žebra, zatímco desítka aut stála v dlouhé řadě sotva pár metrů od nich. Krále zvířat to nechávalo absolutně chladné a nerušeně dál ožužlávali kostičky a kopýtka. Ačkoli jsme do konce dne ještě viděli mnoho dalších zvířat včetně hrochů, buvolů, marabu, dalších a dalších antilop a žiraf, fascinaci krmícími se lvy už nešlo překonat. Noc se přebývá v otevřeném kempu v srdci Serengeti. Otevřený kemp znamená, že je volně přístupný zvířatům ze savany. 

Po večeři probíhá důležitý pohovor: „Pokud půjdete v noci na toaletu, vždy s nasazenou čelovkou a sledujte lesknoucí se oči! Když navážete oční kontakt, udržte ho a neuhýbejte zrakem, ať zvířata ví, že o nich víte. O míře bezpečí rozhodují zvuky. Pokud je to hýkání zeber, nebo chechtání hyen, tak je to dobré. Pokud je to funění slonů, nebo mručení lvů, není to dobré a nevylezete ze stanu! Za 15 let co jsem tu, se nikdy nic nestalo člověku ve stanu.“ 

Už nám sice neřekl, co se stalo těm, kteří ve stanu nebyli, ale kdo se moc ptá, moc se doví. Eliška odmítá do rozbřesku vystrčit ze stanu byť jen prst. Já jsem naopak zklamán, protože chvíli po uložení k spánku začala bouřka a šance na poslouchání zvířecích návštěv byla mizivá. Prý se u nás ráno byli podívat dva buvoli. Neviděli jsme je.

Druhý den v Serengeti (třetí den safari) nám opět přinesl přehlídku zajímavých zvířat v akci ve svém přirozeném prostředí. Hyeny při ranním lovu, šakali při snídani a hroši ležící vedle krokodýlů rozhodně vzbudili naši pozornost. K tomu jsme měli brunch v přírodě a než jsme se rozloučili se Serengeti, měli jsme při pozorování koruny stromu šanci zahlédnout ocas leoparda a na pláni jsme viděli hlavu geparda. Do Velké pětky (Big 5 game) zbýval už jen nosorožec.

Přesunuli jsme se do kempu v parku Ngorongoro a večer nás průvodce Edvin na chvíli opustil. V blízké vesnici měl velmi naléhavý úkol, protože právě probíhalo důležité fotbalové utkání a oni tam mají televizi. Simba (oblíbený fotbalový klub a zároveň svahilsky lev) tentokrát prohrál a celá skupina sledovatelů se vrátila s výrazem, jako by právě ztratila něco důležitého. V Tanzanii jsou fotbalem nadšení všichni, a někdy po desátém dotazu, zda mám rád fotbal já, mě napadlo, že možná nebylo vhodné odpovídat, že fotbal je sport pro holky, který mě nezajímá, a raději jsem jen přikyvoval hlavou.

I tento kemp je otevřený zvířatům. Kromě naší toaletní pauzy ve večerních hodinách, kdy jsme dle rady navázali oční kontakt se stádem antilop (podle Elišky to byli zaručeně lvi), se žádná další noční návštěva nekonala.

Dříve, než jsme skutečně naposledy zamávali africkému kontinentu, vyzkoušeli jsme ještě návštěvu horkých pramenů a prohlídku Moshi, což však bylo daleko méně zajímavé, než jsme doufali, protože nás oba na rozloučenou poslední den postihla nějaká střevní viróza.

Pevně připoután k sedačce letadla, zírajíc na vzdalující se plochu ranveje Kilimandžárského letiště, zhodnocuji pestrý koktejl prožitků a pocitů, které mi přinesla tato výprava. Potvrzuje se zde rčení: „Zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně že je silný.“ Ano, výstup na střechu Afriky nebyl jen krásnou procházkou, bylo to střídání utrpení a fascinujícího blaha. Poskytované služby v Tanzanii, ať už při výstupu na Kilimandžáro, safari nebo návštěvě kávových plantáží, jsou jednoznačně turistické atrakce. To však neznamená, že je výstup snadný. Znamená to, že jsou všude spousta lidí, kteří vám snaží poskytnout maximální servis a vymáčknout z vás veškerý dostupný kapitál. S tím se musí návštěvník smířit.

Z těchto atrakcí bych safari určitě doporučil každému. Návštěva zoo už po něm nebude jako dřív. Výpravu na Kili bych doporučil jen těm, kteří skutečně milují zdolávání hor. Kvůli výhledu nebo doporučení cestovky to rozhodně nemá smysl podnikat. Návštěvu masajské vesnice bych nedoporučil nikomu, zejména ne samotným Masajům, jejichž životní styl byl hrůzně ovlivněn finanční ekonomikou a turistickým ruchem.

Nemohu tvrdit, že bychom měli touto dovolenou Tanzanii vyřízenou, že jsme už viděli a zažili všechno, a že bychom se sem už neměli vrátit. To zdaleka ne. Skutečný tanzanský život jsme viděli jen z auta, a to v dost omezené míře. Samotná země je obrovská a najdou se zde další místa k navštívení určitě desítky, stejně jako možnosti pro objevování kulturních rozdílů. Nejsem přesvědčen, že bychom chtěli podnikat něco podobného znovu. Raději si uložím do paměti všechny ty silné pocity a začnu přemýšlet o tom, zda bychom neměli vyzkoušet třeba výstup na Fudži... Hmm, asi bychom měli začít balit krosny.