CZK
Jela jsem na třídenní mezinárodní zkoušku z napínání highline. „Proč? Vždyť napínat umíš.“ No je pravda, že to dělám třináct let a ještě jsem se nezabila. Ale slackline cválá vpřed mílovými kroky, nejen ve výkonech, ale i v technice napínání.
V roce 2016 přešel Danny Menšík kilometr na jedné dlouhé lajně. Tehdy by nikoho ani ve snu nenapadlo, že se lajny budou spojovat. A už v roce 2018 jsem jela na Safty meeting do Švýcarska, abych tam zkonzultovala, jak spojit roztrhanou lajnu. Měly jsme na náš Americký projekt původně 2 x 600 metrů v kuse, ale Chloe to roztrhal vítr a mě zloději. Tehdy už se začaly spojovat lajny. Ze začátku to bylo asi tak kontroverzní, jako vzít si na lezení místo šedesátky lana třikrát dvacet metrů a svázat je. Systém, který jsme v roce 2018 s holkama použily je dnes už absolutně oldschool a na kontinuální lajně by už dnes nikdo nechodil ani 300 metrů natož kilák. Protože, představte si jak hluboko byste spadli, kdyby vám prdla hlavní lajna a padali byste do back up lajny.
Vývoj nezastavíš a vzhledem k tomu, že highline i učím, tak bych měla jít s dobou.
Chtěla jsem jet na ISA Riggers Certification už v roce 2020, ale vstoupil do toho kovid. A pak těhotenství. Teď jsem se prvně od porodu cítila dostatečně ve formě, abych to zvládla. No, ve formě. Celý svůj slack život se pohybuji mezi lidma, kteří jsou mnohem lepší sportovci než já. Většinou to doháním entusiasmem a masivní přípravou před projektem. A teď to platí několika násobně víc:) Ta zkouška je totiž koncipovaná, tak aby to nebyla pohoda. Kiksy a nehody se většinou nestávají, když svítí slunce, všichni jsou odpočatí, najedení, je jim teplo a mají čas se nad vším zamyslet….
Průběh zkoušky
Hodila jsem Mikyho do školky a frr do Německa. Program začínal v pátek v 15:00 a s krátkou pauzou na večeři běžel až do 23:00. Usínala jsem s budíkem na sedmou a pocitem, že i kdyby byl zbytek kurzu úplně na nic, tak tenhle Gear talk stál za to. Probrali jsme úplně všechno a instruktoři si zapisovali, co víme, co nevíme, jak reagujeme.
V sobotu ráno nikdo nemluvil. Všichni jsme byli trochu zmrzlí s otupělými mozky a snažili jsme se probrat, aby nám to od 8:00 v lomu myslelo. Za dopoledne musel každý z nás stihnout udělat tři různá highline kotvení. Pokaždé s použitím jiného materiálu a jiných uzlů. A jednou zachránit z highline lajnera v bezvědomí. Ta záchrana nebyla ledajaká, musel to člověk stihnout do 20 minut. Zabezpečit bezvědomého, vytáhnout ho, popojet s ním, kousek ho spustit, překonat spoj na lajně, vytáhnout ho znovu, popojet s ním ještě kousek a spustit ho na zem. Jako měla jsem dost už půlce celého procesu. A odpoledne to člověk musel celé předvést ještě jednou. A k tomu jumarování s přesedáním a slaňování s přesedáním, spojování dlouhých lajn, tagování, A-framy… Tělo mě bolelo a můj mozek se pak normálně na chvíli zastavil. Stalo se to na konci uzlovacího workshopu. Uvázala jsem všech požadovaných 26 uzlů. A pak nám instruktorka Sára ještě chtěla ukázat nějaký fígl s dračí smyčkou a já jí normálně nebyla schopná udělat, ač jsem předtím bez problému umotala asi 4 její varianty. V mozku čistá prázdnota... už vím jak se cítí blázni :-)
Večer pak byla ještě diskuze o leteckém provozu, větru a bouřkách. A první „mistake line“, kdy instruktoři připravili lajnu s chybama. A každý dostal 2 minuty na to aby jich, co nejvíce objevil. Ve 22:00 jsem byla mrtvá. A to měl být konec programu, ale těsně před tím než jsme se rozešli do stanů a aut oznámili nám napínací týmy na další den. A že si máme sestavit a připravit materiál. Další den v 9:00 se začíná napínat. Hrozně moc se mi chtělo spát. Ale dostala jsem pozici šéfky jednoho kotvení. Což neznamenalo, že bych byla tak dobrá. Už v pátek nám řekli, že šéfové budou ti, které si chtějí proklepnout. Nabídli nám, že kdo chce tomu dají průběžnou zpětnou vazbu. To jsem chtěla. Kbybych byla nějaká beznadějná, asi bych to nehecovala a šla spát. Ale řekli mi, že zatím dobrý a když to zítra nepodělám, nemají důvod mi to nedat. A já hned měla důvod nejít spát.
V neděli, jen co ranní mlha stoupla, jsme šli na to. U každého kotvení byl instruktor, který vše pozoroval a dělal si poznámky. V našem týmu byl Sascha Grill, supr talentovaný mladý slackliner a tak dobrý rigger, že dostal od instruktorů povel, že nesmí mluvit a musí se chovat, jako začátečník, který ani neví, jak založit lajnu do kotvítka. A pak tam byl Carl, mlčenlivý mušketýr, který tuhle lajnu tahal už tak patnáctkrát. A já, která jsem viděla kotvení poprvé až to ráno a držela jsem v rukách materiál, se kterým jsem nikdy nenapínala a celé jsem to měla vést. Naštěstí, když Carl viděl, jak zděšeně se tvářím, tak řekl: „Že jsi lídr kotvení neznamená, že je to všechno jen na tobě. Jsme tým!“ a usmál se, snad poprvé za celé tři dny. A tak to fakt bylo, byli jsme s Carlem tým. Nervózní, ale soudržný, přátelský a hlavně funční a rychlý. Sascha své nic nedělání nemohl vydržet a nakonec nevydržel ani mlčení a v úplném závěru nám poradil drobnou vychytávku. Když jsme lajnu dokončili, šli jsme se podívat na kotvení ostatních týmů. Chodili jsme tam po jednom a instruktoři sem tam přidali do systému nějakou chybu, kterou jsme museli odhalit. Z časových důvodů lajny nikdo nechodil a rovnou jsme je šli sundávat. Bylo 16:00, když jsme udělali závěrečný kruh. A pak si nás zvali po jednom, aby nám dali zpětnou vazbu a řekli jestli jsme zkoušku složili nebo ne. Kdo všechno zkoušku udělal nevím. Nikdo jsme se na to vzájemně neptali. Upřímně i kdybych jí neudělala určitě by jsem domů odjížděla podobně nadšená a obohacená.
A jak to celé dopadlo?
Zkoušku jsem složila! :-) U jeee přišlo mi to prostě celé skvělé. Měsíc před tím, než jsem tam jela, jsem u vaření, praní a uklízení postupně shlédla všechny přednášky o napínání highline, které jsem na internetu našla. Když Miky usnul, tak jsem na gauči uzlovala. A nad pískovištěm jsem si osvěžovala techniky záchrany z lajny. Ale teprve tam na zkoušce do sebe všechny znalosti zapadly. Dostaly kontext a váhu. Byla to zkouška, ale byla na ní úžasná přátelská atmosféra. Když jsem něco nevěděla nemusela jsem to skrývat, prostě jsem řekla: „Tyjo teď si nejsem úplně jistá jestli to dělám dobře…“ A někdo mi poradil. Instruktoři si to poznamenali a pak se mě na tu samou věc zeptali za pár hodin, nebo jí připravili jako chybu v kotvení, kterou musím odhalit. Dobrý rigger totiž není ten, který ví všechno. Ale ten, který ví hodně a dokáže se učit, komunikovat a vycházet dobře s týmem.
Za fotky děkuji:
Reggea Daddle
Shankar koirala
Sarah Gmeiner
