Taťka

Krátká anotace k Taťkovi na úvod z pera Martinovi přítelkyně Kateřiny.

Katka: Jaké pro mě bylo vidět takhle Martina a nás jako rodinu ve filmu? Je super, že ten nápad a vlastně celý film vznikl! I když jsem viděla už za ty roky, co spolu jsme několik filmů, kde Martin byl nebo lezl, tenhle byl pro mě jiný a emotivní. Je vlastně jen o něm, o naši rodině, o klukovi který to v dospívání neměl úplně lehké, o jeho neuvěřitelné cílevědomosti a o sportu, který miluje. Jsem na něho hrozně pyšná, za to jaký je, za to že je pro něho RODINA na prvním místě. Občas to skloubit mezi tréninkem, závody a rodinou je totiž docela oříšek ;) Ale milujeme to;)

Tak Honzo, půjdeme rovnou k věci: Martin Stráník pózuje nahý na hodině figury na AVU. Předpokládáme, že to není jeho přirozený habitat, jak k tomu došlo?

Honza: Když vidíš jít Martina na stěně bez trička, je to vznešenost, je to symetrie, síla, celá řada atributů, které jako lezci až tolik nevnímáme. V kontextu umění je tělo a jeho proporce veliké téma, takže jsem jednoduše chtěl tuhle okolnost tématizovat, vyjmout jí z kontextu samozřejmosti.  Pro Martina a částečně i pro mě bylo natočení téhle scény značně nekomfortní, svléknout se jen tak před dvaceti lidmi a tři hodiny stát bez hnutí není jen tak, takže abych ho k tomu přesvědčil, musel jsem to celé mít promyšlené i koncepčně v rámci vyprávění příběhu. Martin pózuje v určité figuře, která s sebou nese symboliku související s tím, kdo je a jaká udělal v životě rozhodnutí. Nakonec říkal, že to nebylo tak špatný, že měl alespoň dost času si popřemýšlet o boulderproblémech :)

Martine, hoříme zvědavostí. Jaké to bylo pro tebe?

Martin: Do natáčení v AVU se mi moc nechtělo, protože nejsem žádnej moc exhibicionista. Ale Honza mě přemlouval, že se to bude do filmu hodit a tak jsem kývnul. Taky jsem si myslel, že třeba budu moct mít na sobě trenky, ale na místě řekli „do naha“, a tak jsem nemohl couvnout. Nicméně nakonec mi ta situace tolik nevadila, protože člověk cítil, že je pouze uměleckou předlohou. Navíc jsem nebyl jedinou předlohou, ale byly tam i dvě dámy, takže pozornost studentů byla rozprostřená. Spíše bylo celkem náročný být v jedný pozici 45 minut.

V rámci natáčení se Martin snažil o přelez „To tu ještě nebylo“ RP XIIb (9a). Vypadá to dost dramaticky, jak to probíhalo?

Honza: Natáčeli jsme na poměry hanibalích Onsajtů docela dlouho a z části to bylo právě proto, že jsme čekali na přelez. Myslím, že jsem byl s Martinem v Labáku celkem šestkrát, od nějakého prvního krokování, kde to vypadalo naprosto nereálně až po  samotný přelez. Jednou se tam mihl Ondra Beneš a říkal: „Musíš si přemágovat tady v tom blbým místě (asi v půlce cesty), pak už to nejde“. Při přelezovém pokusu měl Martin takovou převahu, že dlouze mágoval doslova v každém chytu. Z mojí perspektivy ze stromu to vypadalo, že poslední tři výlety už ho dělil od přelezu jenom mindset. Bylo fascinující být u toho!

Martine, ovlivnila tě nějak přítomnost kameramana při přelezu?

Martin: To, že se mnou byl kameraman při zkoušení To tu ještě nebylo, mě dostávalo trošku pod tlak, ale takovej ten dobrej tlak, né že by mně to svazovalo ruce, vlastně mě to nakonec hnalo vpřed, ale cítil jsem, že ten přelez potřebuju nejen já, ale i Honza. respektive film.

Letos na podzim si toho na skalách posekal hodně. Jak To tu ještě nebylo obstálo v porovnání s dalšími cestami?

Martin: Od té doby jsem vylezl spoustu cest na písku do XIc a vše se mi podařilo vylézt na dva, tři pokusy. To mě utvrzuje v tom, že To Tu ještě Nebylo je poprávu XIIbéčkem.

Jaký pro tebe nakonec bylo, dívat se sám na sebe v kině?

Martin: Na lezecký záběry se koukám rád, zvláště ty záběry, které zachycují nějaký úspěch, takže část s lezením „To Tu Ještě Nebylo“ jsme viděl nesčetněkrát, ale obecně pokud na sebe koukám v jiných momentech než při lezení, tak je mi trochu stydno a často přeskakuju úseky, kde něco povídám. Na premiéru na velkým plátně jsem byl zvědavej, lehce nervózní ale líbilo se mi to a jsme rád, jak dal Honza celý snímek dohromady.

Nakonec jsme si nechali pohled Martinova bráchy - Štěpána Stráníka.

Štěpán Stráník: Jo, viděl jsem finální verzi na fesťáku. Jen škoda, že to tam bylo uvedeno pozdě večer, až někdy před půlnocí, moc lidí už nepřišlo. Mně se to líbilo moc, takle nás vidět spolu. Moc už spolu totiž nelezem, ale když jo, stojí to za to! Chybělo mi tam jen víc záběrů ze závodů, hlavně ty úspěchy, výsledky, zároveň chápu, že tam nemohlo být všechno.

Nesmírně si vážím, že jsme s bráchou spolu zažili spoustu pěkných náročných tréninků, spoustu hezkých dní ve skalách a hlavně neuvěřitelný zážitky ze světových pohárů... Sezóny 2015 a 2016 byly excelentní nebo třeba svěťák v Brně v roce 2007! Mě hrozně baví závodit s ním na ČP, ale ta mezinárodní scéna byla něco navíc, prožíval jsem vnitřně jako divák opravdu hodně. Jo, náš taťka by na nás byl určitě pyšnej. Můžem děkovat jemu, že se nám v dětství nesmírně věnoval a je jeho zásluha kam jsme to dotáhli. Kdyby to šlo, poděkoval bych mu.

Bylo to pro nás těžký období se vyrovnat s tím, že už tady táta není, já jsem v květnu neudělal maturitu, nedostal se na VŠ a v létě tahle tragédie. Bohužel rodinné problémy byly hlubší a nemyslím si, že za to může jen taťka, jak začal pít, bylo to složitější. Bohužel jsem mu jako dospívající nebyl schopen pomoct. No, vyrovnáváme se s tím každý po svém.

Je moc pěkný, že se nám s bráchou občas podaří výlet do skal i s rodinami a tyhle filmový vzpomínky mi dělají radost. Díky!