CZK
Macocha je v jistém slova smyslu fenomén. Lidé jsou k ní přitahováni už od nepaměti. My, lezci, jsme ji pro svou činnost objevili někdy v první polovině 20. století. V roce 1944 pak Franta Vlk a Franta Plšek prostoupili horní stěnou (Zábranského cesta 7+ neboli Vršek Macochy) až k hornímu můstku a zapsali se tak do historie lezení nejen v Moravském krase. O dva roky později si trio Plšek, Kyněra, Pavlovský vzali za cíl vylézt Macochu ze samého jejího dna. Vznikla tak čtyřdélková cesta Spodek Macochy 6-.
Od doby prvovýstupů uplynulo v Punkvě hodně vody a mnoho věcí se změnilo. V celé Macoše dnes vede necelých 40 cest a mnoho z nich se leze moderním stylem, tedy volně. V roce 2022 vylezl Adam Ondra starou hákovačku Příklepový strop bez pomoci žebříčků a fifi háčků. Klasifikaci volného přelezu stanovil stupněm 10+, což dle mého názoru zastavilo v Macoše éru hákování a nastavilo jasný směr do budoucna. Vše volně.
Já ambice ani schopnosti na volný přelez Příklepu nemám, ale do Macochy se zhruba od roku 2009 vracím každoročně. Lezení v Díře má své nezapomenutelné kouzlo, které mě vždy až takřka magicky přitahuje. Jelikož mi ke kompletaci všech cest chybí pouze jedna, a to Noc dlouhých nožů (A4), kterou ještě chvíli asi nechám odležet, přemýšlel jsem, co bych v Macoše mohl podniknout. Napadlo mě, že by se daly spojit dvě nejstarší cesty v propasti a pokusit se je vylézt za co nejkratší čas. Zprvu se úkol zdál poměrně jednoduchý. Sedm lehkých délek přeci nemůže být takový problém rychle přelézt. Nakonec se vše ukázalo o trochu veselejší a dobrodružnější.
V sobotu ráno se potkávám s Vojtou Fejtou na Skalním mlýně a razíme rovnou na věc. Rychle podepíšeme nezbytné povolení k lezení v Macoše a hurá na Dno. Vojta je v Macoše poprvé, a tak zažívá euforické stavy už jen při průchodu jeskyní. Když mu pak na Dně ukazuji jednotlivé směry a něco málo mu k daným linkám vykládám, padá mu brada. Tak jako asi všem, kteří se odváží a přistoupí na tuto dobrodružnou hru poprvé.
Plán máme jasný, celý dnešek chceme věnovat prolézání, čištění a vymýšlení, jak by se cesta dala co nejrychleji vylézt. Kolem desáté tedy nastupuji do první délky. Lezu pomalu, u každého nýtu sedím a čistím nánosy lišejníku ze skály. Těžší pasáže prolézám několikrát, aby si je tělo i hlava dobře zapamatovaly. Na štandu dobírám Vojtu, který celý proces opakuje. Já si mezitím zakresluji podrobné topo s poznámkami o použitém materiálu v každé délce. Klíčová délka Spodku je za 6-. Jedná se o poměrně kompaktní stěnku ústící do rozbitého koutku, který vylézá v jeskyni zvané Erichova sluj. Na pohodlném štandu chvílí svačíme, nasáváme atmosféru a posloucháme chorál, který co hodinu hrají užaslým turistům procházejícím kdesi pod námi.
Následují ještě dvě délky a jsme na konci Spodku u mohutného smrku. Před sebou máme ještě tři délky, z nichž druhá je klíč celého výstupu. Chvíli zápasím s durch mokrými lezečkami od všudypřítomného sněhu. Předposlední délka Vršku, klasifikovaná stupněm 7+, mi i přes to, že inkriminované místo má asi jen osm metrů, zabírá poměrně dost času. Každý chyt pečlivě čistím, zkouším různé alternativy přelezu, zkrátka nechci nechat nic náhodě. Přeci jen tu zítra dolezeme po nějakých 180 metrech lezení a chyba nepřipadá v úvahu. Kolem třetí odpoledne stojíme oba na horním můstku a v hlavách si promítáme zítřejší akci. Téměř mlčky scházíme zase dolů na Dno, kde znovu a znovu probíráme taktiku, třídíme materiál a po zbytek dne odpočíváme.
Druhý den ráno po snídani a krátké rozcvičce jdeme nemilosrdně na věc. Přes noc trochu nasněžilo, takže pasáž v polovině výstupu bude asi zase mokrá. Co se dá dělat. Útočný plán je tedy následující: Vojta poleze první polovinu až ke stromu jako prvolezec, tam se vyměníme a na mě budou čekat závěrečné délky. Použijeme dvacetimetrové lano a mezi námi budou vždy alespoň dvě jištění. Prvolezec vždy po těžší pasáži založí místo expresky předchystaný rollnlock, který v případě druholezcova pádu zajistí, že nespadnou oba. Taková je alespoň teorie.
Vojta, ověšen asi pětadvaceti pečlivě nachystanými a seřazenými kusy jištění, vyráží do boje. Ve chvíli, kdy se jeho noha odlepí od země zapínám stopky. Rychle se dostává k prvnímu frendu a po chvíli i k nýtu. Křičí na mě: ,,Můžeš!“ Vyrážím tedy také. Snažím se, aby lano mezi námi bylo co nejvíce napnuté. Ne vždy se to však daří. Někdy mě Vojta nepříjemně zatahá, jindy mu zase nechávám celkem slušný průvěs. Celkem svižně ukrajujeme metry a dostáváme se k prvnímu těžšímu místu za 6-. Tady nesmím udělat chybu. Vojta totiž ještě není u nýtu a pod sebou má založeného jen jednoho čoka a pochybný frend. Můj pád by tedy znamenal pád i prvolezce a jeho následné přišpendlení k poslednímu jištění. Když vycvakávám erární hodiny, volá na mě Vojta, že má umístěný rollnlock. Jeho teď čeká lehký terén, ve kterém bude rychlý, mě naopak již zmíněné 6- místo. Vím, že musím valit. Jedu tedy naučené pohyby a za chvíli jsem v Erichově sluji. Další délka vede podél výrazného sokolíku. Úžasné lezení, ve kterém už člověk nabírá celkem slušnou expozici. Závěrečné metry ke stromu vedou po zasněžené polici. Uklouznutí na čerstvém sněhovém poprašku nepřichází v úvahu.
U smrku se jen rychle prohodíme a já začínám vyvádět svoji část výstupu. Nepříjemná spodní mokrá pasáž je naštěstí rychle za mnou a já pokračuji na polici ke štandu. Tady cvakám dlouhou smyčku, aby netáhlo lano, a vrhám se za roh do nejtěžší pasáže. Kolem prvního borháku je to ještě dobré. Dynamický poskok do madla pod druhým borhákem ještě také zvládám na jedničku. Chvíli vyklepávám a jdu na to. Bočák, bočák a dlouhý nátah do lepšího chytu. Ve chvíli, kdy chci cvakat třetí jištění, se mi však zasekne lano. Volám na Vojtu ať sakra povolí, že jsem zrovna v cruxu. Odpovídá, že se rollnlock zasekl v expresce, kterou jsem chtěl jištění prodloužit, aby nedřelo o hranu. Sakra, co teď? Moc dlouho se tady už neudržím. Volám tedy na kumpána, ať leze co nejrychleji a já že inkriminované jištění skipuji. Adrenalin mi stoupá, hlava i tělo jede na 100%. Obtíže jsou naštěstí hluboko pod mým limitem, i tak ale v kroku do závěrečného madla řvu, jako kdybych lezl krutě secvičené 8a. Po překonání cruxu, cvakám další rollnlock a valím závěrečným koutem k hornímu můstku. Přelézám zábradlí a táhnu Vojtovo lano.
Ve chvíli, kdy borec doskočí na zasněžené pódium, stopuji telefon. Čas se zastavuje na 1:06:03. Oba dva chvíli mohutně oddechujeme, a pak si třeseme pravicí. Právě jsme vylezli 210 metrů ve stěně Macochy za něco málo přes hodinu. Máme neskutečnou radost. Plni zážitků se pomalu vracíme na Dno.
Vlastně se nic světoborného nestalo. To je na tom lezení z mého pohledu to úžasné, každý si může svůj Everest zdolat téměř kdekoli a nezáleží vůbec na obtížnosti nebo délce výstupu! Klíčové jsou ve finále jen osobní prožitky, pocity a chvíle strávené s přáteli ve skalách.
Když na konci víkendu nasedáme do auta, víme, že příští rok to pod hodinu určitě půjde!
