Antarktida: gastronomie, rypouši a kajuty

Hodně dlouhý výlet, který mi bezesporu přinesl spoustu jedinečných zážitků a zkušeností. Chvílemi si člověk připadá jako Jimmy Chin nebo Tin Tin, chvílemi, které trvají třeba i dva, tři týdny, se neděje naprosto nic. Ležíte třeba na dně vojenské lodi bez jediného okna a víte, že tady na té posteli, tři patra pod hladinou, v zatuchlé kajutě pro 40 lidí, strávíte přibližně deset nebo dvacet nebo třicet dní, protože tak to tady pod jižním polárním kruhem prostě chodí. Takže deset dvacet už jdu!

Letíme s partou vědců převážně z Masarykovy Univerzity v Brně, s expedičním doktorem, týmem techniků a Petrem Horkým coby režisérem vznikajícího dokumentu o českém antarktickém výzkumném programu do Santiaga de Chile, odkud letíme dál do Punta Arenas, odkud máme plout na ostrov Jamese Rosse. Tam se nachází česká polární základna nazvaná Česká vědecká stanice J.G. Mendela. Jenže tak jednoduché to není. Po 23 dnech na cestě totiž nejsme ani v jednom ze zmiňovaných míst. Jak to?

Přibližně po týdnu letíme spolu s šesti dalšími členy výpravy na okraj tzv. Antarktické Peninsuly, kde se v souostroví Jižní Shetlandy nachází ostrov Krále Jiřího. Do přiměřeně neobvykle působícího letadla s nápisy Antarctica se nevešla celá naše expedice, takže budeme čekat na zbytek na nějaké z 10 mezinárodních základen na ostrově. Během letu přes Drakeův průliv, nejnebezpečnější průliv na zemi se poprvé dostávám do zóny vzrušení. Během tří hodin letu se svět smrtelníků pod námi pomalu mění v podivuhodné území bez času, barev, signálu, a především, víceméně bez člověka. Postupně přibývá ledových ker, samozřejmě v každém stínu na hladině vidím plovoucí kentaury, mořské panny, nebo alespoň velryby. Konečně se na horizontu zjeví zářivě bílá země se šterkově šedou přistávací dráhou. Letadla tu přistávají v podstatě na takovém záhonu, jen zasít brambory.

Všechno tady působí mimozemsky. Monochromatická, pustá krajina postavená z vody a kamení, v různých skupenstvích obojího a převládá kompromis, čili bláto.  Dechberoucí prázdnotu narušují sem tam po horizontu pohozené kovové budky, sídla člověka, základny zemí, které zde provádějí výzkumné programy. Jinak jsou tu rozlehlé pláně, stolové hory, skalní útesy i věže a spousta vody v různých formách. Krajina bez člověkem vytvořených struktur působí velkolepě, nedokážete odhadnout vzdálenosti ani rozměry jednotlivých prvků. Ledovec v dáli může být vysoký 10, 100, nebo 1000 metrů a časem jsem se přesvědčil o tom, že ta poslední varianta bývá pravdě nejblíž. Ocitnout se tady s naprostou svobodou pohybu je výjimečný jev a velké privilegium: pokud nejste vědec, kameraman, nebo jiný člen některého z vědeckých týmů, nemáte šanci se po Antarktidě volně procházet. I tak jsou tu pravidla pro pohyb velice přísná, tedy vždy se souhlasem velitele expedice, minimálně po dvou, s vysílačkou a satelitním telefonem. Jako turista takovou šanci nikdy nedostanete.

Na štěrkovém terminálu nás vyzvedává další pozůstatek mimozemských civilizací, lunární pásové vozítko, působící stejnou měrou historicky, jako futuristicky. Stalker nás odveze hodinu jízdy přes kopce a jezera do zastrčené zátoky na základnu Uruguaye. Ubytovávám se s Petrem ve skládku lůžkovin, v uzoučkém pokojíčku s palandou. Na zavedené stupnici komfortu si ubytování zaslouží jednu hvězdu za teplou sprchu, druhou za posilovnu, třetí za ping pongový stůl a fotbálek. Jednu hvězdu postupně ztratilo za převažující odstíny béžové na talíři, druhou za obří televizi ve společenské místnosti, ze které nonstop křičely různé podoby Esmeraldy všech jihoamerických telenovel. Ale na Antarktidě se hvězdy počítají jinak...

Začínáme si osahávat terén. První výpravy na liduprázdné nekonečné černé pláže, které slouží jejich podivným obyvatelům k válení se. První rypouš sloní a pohled do jeho obrovských, temných, smutných očí. Má je podobné koňským, v kombinaci s dokonale roztomilou tváří, gigantickým tělem a temperamentem šípkové růženky probouzí v člověku podivný pocit viny za vše bezbranné, čemu kdy ublížil. A tučňáci, to je teprve fantastické dílo. Kousek z krtka, kousek z ryby, kus husy, kus jezevčíka, hopká vzpřímeně po kluzkých kamenech, nebo tak postává a všelijak se drbe. Tohle zvíře nemá ekvivalent a vždycky mě dostane, jak něco takhle roztomilého je zároveň velice záhadné a jak důvěryhodně předstírá vážnost... Ale to všichni znáte, přinejmenším z filmů.

Po devíti dnech nastává letová podmínka a přilétá druhá část skupiny. Další čekání, tentokrát zase na vhodné počasí. Přemístíme se z uruguayské na chilskou základnu, abychom byli všichni pohromadě. Rázem se dostáváme na krásné tři hvězdy a je to skok radikálně pozitivní: pokojík s otevírajícím se oknem bez tajuplných černých skvrn na stěnách, teplá sprcha teče v opravdovém proudu, skvělé jídlo a velká, dobře vybavená sportovní hala. Hrajeme pinec, posilujeme a hlavně chodíme na všelijaké pracovní cesty do terénu; jednou natočit kolonii tučňáků, jindy spící rypouše, případně dokumentujeme naše vědce při práci. Společný jmenovatel těchto cest je podmáčený bažinatý terén, v němž není problém zajet po kolena do bláta. Většinou je nad nulou, mlha, lehce poprchává a silně fouká. Když se některý den vyčasí, je to zázrak. Krajina se najednou rozpovídá a vypráví staré syrové příběhy se čtyřmi hlavními hrdiny: Slunečník, Větrník, Mrazík a Vodník.

Náš finální cíl je aktuálně v zajetí ledových ker a to komplikuje jak samotnou plavbu, tak případné vylodění. To znamená další čekání. Abych čas během výletu co nejlépe využil, rozhodl jsem se už na začátku, že souběžně s dokumentem pro ČT natočím i malý portrét Petra Horkého pro Hanibal. Vždycky mě zajímalo, co se odehrává za mediálním výstupem z polárních expedic a Petr byl naštěstí tomuhle nápadu otevřený. Během takhle dlouhé a takhle semknuté výpravy totiž osobní bublina obou z nás nevyhnutelně praskne a já budu s kamerou u toho. Tady má Petr zlatého tučňáka za odvahu!

Postupně ztrácím pojem o čase, sledovat běh dní je v režimu čekání na Godota příliš frustrující. Nakonec se v zálivu objeví velká šedivá vojenská loď a začne operace nalodění. Nafukovací motorové čluny Zodiac nás i s kargem postupně převážejí k lodi, na níž vylézáme po provazovém žebříku. Konečně nějaké vzrušení, i když chvílemi je ho s ohledem na cákající mořskou vodu kolem kamery až moc. Na lodi máme strávit jednu noc, přičemž expedice má k dispozici lodní jídelnu, v níž budeme na přiměřeně komfortní linoleové podlaze spát. Někdo má i karimatku, mně se klasicky do fotobatohu nevešla, ale nevadí. Nevadí, protože loď se ve vlnách kymácí tak, že by i Stařec a moře šahal po kinedrylu. Zdá se mi o Titanicu, o tom že všichni umíráme a při častém probouzení se tomu s ohledem na to, že vůbec netuším jaká z mnoha chodeb vede na palubu, jednoduše odevzdávám. Ale nevadí, bude hůř.

Ráno se situace uklidňuje, po mnoha dnech v mlze, dešti a blátě je jasno.  Spolu s posádkou sedíme na můstku a užasle pozorujeme obrovské, přibývající kry; na těch menších se postupně objevují tučňáci i tuleni. V jednu chvíli míjíme malinkatou, téměř potopenou kru tak metr na metr, na níž se tiskne a balancuje asi deset tučňáků. Dobrá párty! K večeru připlouváme před stanici a zakotvíme asi 2 km od pláže. Jedu kvůli natáčení v prvním člunu, tentokrát jsem kameru ale před nástupem rychle šoupnul alespoň do igeliťáku a ještě i pod goráčovku. Bylo by lepší mít nějaký loďák, kam techniku na převozy po moři bezpečně uschovat, ale zase je to zatím ta nejzábavnější část výletu, ze které bych rád něco natočil. Takže igeliťák... Je sice skoro k ničemu, ale dá se rychle sundat! V momentě, kdy se chystám kameru odhalit si všímám obří vlny, tak třikrát vyšší než my všichni dohromady. Tiskneme se k podlaze a řidič dává plnej. Čluník se v kritickém náklonu převalí přes hřbet vlny, která částečně zůstala s námi na palubě. Ztrácíme se v dalších obřích vlnách a podle zděšených výrazů celé posádky, včetně ostřílených námořníků, všichni myslíme na ty dvě až tři minuty, které ve vodě této teploty máme na přežití. Napadá mě, jestli bych uměl pustit kameru ke dnu, abych měl volné ruce na pomalejší utonutí, nebo bych tam věrně a rychleji klesl s ní? Představuji si příkoří, které by mě donutilo kapitulovat a vzdát se svého drahocenného živobytí a důrazně odmítám obě varianty. Přes šílenství vln se dostáváme k neprostupnému pásu ker při pobřeží, mezi nimiž si v rychle padajícím soumraku musíme najít cestu. Týpek na přídi dlouhou tyčí šťouchá do jednotlivých ker a zjišťuje jako podivný stomatolog diagnózu. Zjišťuje, že cesta na břeh z černého písku existuje a záhy nás tam také zanechává svému osudu.

Je ticho. Sedím na břehu, z dálky se od lodi blíží další člun s nákladem, dnes bude poslední. Zbytek členů expedice ještě přespí na moři a zkusí se přesunout ráno. Natáčím co se dá, dronem, kamerou, něco pouštím i do hlavy. Tohle místo je výjimečné. Za prvé tu není všude bláto. A za druhé je to zatraceně malebné! Na horizontu přes zátoku vystupují přímo z moře nádherné, bílé horské štíty, černá hladina je posetá tisícem ker všech rozměrů a ostrov samotný je svým geografickým profilem bohatý na všelijaké útesy, rozlehlé pláně, skalní masivy i věže, horské hřebeny, kopce, ledovce, údolí. Pestrá krajina s jednou jedinou základnou, s tou naší. Na čtyřkolkách už nocí svážíme vyloděný náklad, v němž, jak se ukáže, je i pár zázračných plechovek, takových těch obyčejných, vychlazených plešek Plzně. Po měsíci útrap na cestách jediná substance schopná smýt instantně prach, pot a slzy poutníkovy a transformovat je v jakési smíření. Základna samotná poskytuje komfortní zázemí, pokoje jsou prostorné a s okny, postele mají skvělé, pohodlné matrace, je tu sprcha i dobře vybavená kuchyň, kontejner plný dobrot, laboratoře, různé dílny, spalovna odpadu... A letos dokonce poprvé internet přes Starlink. To by mělo jít.

Prvních pár dnů chodíme na kratší výpravy do terénu s vědci. Ti sbírají vzorky i data z nejrůznějších přístrojů skrytých v krajině. Ostrov je od prudkých větrů, mlhy a srážek cloněn téměř dookola horami a většina našich dnů zde je tak jasných, s pocitovými teplotami od nuly až po krásných 15°C. Jídlo zde obstarávají střídající se služby ze všech členů expedice a jak se postupně ukáže, jedná se o malou antarktickou gastronomickou oázu. Zhruba po týdnu vyrážíme postavit asi 12 km vzdálený stanový kemp do údolí Monolith, kde máme strávit neurčitý počet dnů. Rozlehlá pouštní krajina rámovaná stolovými horami, v níž tu a tam postávají skalní věže a z horizontu stékají ledovce. Uprostřed je jezero Monolith, kolem něhož se koncentrovala božská tvořivost přímo výjimečně. Desítky skalních věží dosahujících výšky až 30 metrů a stovky menších bouldrů. Tohle místo ve mně probudí nadšení a závrať: skály? Skály?

Na Antarktidě se mi zdají různé sny, ale nejvíc se mi do paměti zaryl ten o mém soukromém geologickém výzkumu. Aktivuji všech deset sond na rukou současně a obě na nohou a zjišťuji, že hornina svojí konzistencí není nepodobná těm měkčím formám pískovce: je lámavá! Radost! Kousek domoviny! Odborně nese název hyaloklastická brekcie, což je jinými slovy jakoby ztvrdlá hlína s mnoha vystupujícími kameny mnoha druhů a celá tahle ztuhlá lávová kaše má různou, ale spíš menší pevnost. Magicky krásnou oblast pojmenovávám v souvislosti s místní geografií Monolith lake a ještě první večer se mi podaří uskutečnit první známý prvovýstup na věž s názvem „Prdelka”, který pojmenuje „Stará cesta” a ohodnotím jej stupněm III. Jsem zde shodou okolností první tři hodiny zcela sám, v dokonalém tichu a „Prdelka” mi připadá jako ideální název první věže oblasti. Postupným monitoringem zjišťuji, že mezi věžemi tu a tam polehávají mrtvoly tuleňů. Z nějakého dosud neobjasněného důvodu se sem lopotí přes 3 km po kamenité pláni umírat a díky chladnému podnebí bez mrchožroutů tu jejich ostatky zůstávají jako mementa desítky let. Jak jedinečné by byly fotky v průvodci na tuhle perlu Antarktidy, kdyby skála držela víc pohromadě? Potenciál na super lezení tady je, místy jsou profily stěn i převislé a kdyby se věže očistily od padajících kamenů, někde se přidalo trochu lepidla, jinde pár nýtů, respektive pořádně dlouhých kruhů... Ale tohle všechno na posvátné tulení pohřebiště nepatří.

Tábor třech stanů stavíme v závětří skalních věží, hned vedle ledovcové říčky, ze které bereme vodu. Je bez minerálů, téměř s vlastnostmi vody destilované, je ale bohatá na drobounké červené korýše, takže není vhodná pro vegetariány... Večer jdu natočit scénu doplňování vodních zásob do speciálních vaků. Pěkně urostlý, mladý doktor věd klečí v západu slunce s ešusem na břehu a přelévá se pomalu z reality do vzpomínky na Zkrocenou horu. Kamera mi v rukou zajiskří, z Honzy se stává Heath Ledger ve své nejlepší roli. Neměl bych se věnovat jinému žánru?

Dny trávíme výpravami na okolní ledovce, kde meteorologický tým dlouhodobě monitoruje jejich transformaci. Kluci, respektive docent Kamil a jeho doktorand Michael přeměřují dlouhé, bambusové tyče zavrtané v minulých letech do ledového povrchu, přidávají nové a zaměřují je pomocí GPS, zároveň obstarávají trvalé meteorologické stanice. Výměna baterií, stahování dat. Celý den se dívám dolů na skalní město a lamentuju: škoda že se tady nesmí lézt! Alespoň v představách vylézám na jednu z dominant... Stihnu vylézt na některou z dominant? Alespoň na Monolith tyčící se z jezera! A hned vedle je krásný Slon! Když máme po několika úmorných dnech plných práce trochu volněji, vydávám se konečně zmapovat terén. V noci se mi potom skály promítají do snů: Zkouším najít cestu na několik nejvyšších věží, obcházím je ze všech stran, nalézám do přirozených struktur. Vzrušující aktivita, myslím na první lezce ve Skaláku nebo v Ádru. Kam dřív? A kudy? Vždycky když se dostanu k hranici cca deseti metrů nad zemí, zjišťuji že v této situaci je další postup výš bohužel nemožný. Jako najatý kameraman si nemůžu dovolit ohrozit celou expedici tím, že mi v ruce zůstane kámen a já se svalím dolů mezi mrtvé tuleně. Materiál je příliš nevyzpytatelný, lezu v těžkých pohorách a stupy i chyty často ustřelují. Je to loterie, která se dá hrát na menších bouldrech, ale 30m sólo po padajících bramborách je i na kluka ze Skaláku moc. Nakonec mě alespoň dvě z dominant, Monolith a Keporkak, pouštějí na vrchol. Před odjezdem ještě dokončím prozatím jediný těžší projekt oblasti s názvem „Rodeo”, opět na Prdelku. Jedná se o mírně převislou stěnku zdobenou naznačenou trhlinkou, která se ve výlezu rozšíří ve vítanou žábu. Krásné lezení po malých lištách, asi 6 metrů výšky, klasická skalácká šestka. Slunce pálí a tak můžu opakovat přelez v čistějším stylu bez bot a trička.

Po pěti nádherně tichých nocích v kempu se vracíme na základnu, od čínských polívek zpět ke stejkům, právě upečenému chlebu, sprše. A srdečnému přivítání s nápisem CERVEZA. Jak neuvěřitelně někdy chutná pivo! Rozehřátý po dlouhém pochodu z kempu se odhodlávám ke koupeli v moři. Najdu si místo hned vedle spícího tuleně, který mi teď  bude dělat mentálního otužovcího kouče. Odpozoruji techniku pomalého dýchání a dostávám se do tuleního klídku. Zima? Kde? Voda má kolem nuly, vstupuji mezi kry, vodní koncentráty statisíců let a prožívám krátkou, ale intenzivní radost.  

Dny rychle utíkají a ve vzduchu visí návrat. Na ostrově jsme teprve 10. den a z námořnictva přijde zpráva, že za cca 4 dny máme být připraveni k nalodění. Poslední rychlé výpady do krajiny, vědci narychlo dokončují práce, technici připravují stanici na zazimování. Celou dobu pobytu na ostrově mi bylo uvnitř tak trochu úzko z představy zpáteční cesty: sem jsme se trmáceli tři týdny a nebylo to zrovna takové to vzrušující, zábavné cestování. Jaká bude cesta zpátky? Hloupá, všetečná otázka!

Začne to hladce. V poklidu se nalodíme na stejnou vojenskou loď, jakou jsme přijeli, žádné drama. Hned druhý den se stěhujeme z lodi s názvem Janequeo na loď Sargento Aldea, 160 metrů dlouhý a dvanáct pater vysoký kolos, do jehož podpalubí se vejde několik dalších poměrně velkých lodí, kamionů, vrtulníků, stovky lidí, včetně nás, 16 zasmušilých čechů. Úzkými železnými chodbami jsme přes několik pater odvedeni na naši kajutu. Je to velká místnost bez oken, se třemi řadami tří patrových paland, které jsou od sebe na výšku vzdálené právě tak, abyste v leže, když pokrčíte kolena směrem vzhůru, narazili do osoby spící nad vámi. Skličující noclehárna pro 36 osob, přičemž každé je přidělen prostor právě tak na ležení. Máme k dispozici společenskou místnost, kde se také podává jídlo, různě studené sprchy, pokud tedy voda vůbec teče, toalety nechme stranou.

Kdybychom teď vypluli směr Chile, jsme tam za nějaké tři dny, to se dá. Loď ale obsluhuje celou řadu stanic a do antarktického regionu teprve připlula, takže se její kormidlo otočí naším směrem za „neurčito”. Co to znamená? Záleží to na počasí a dalších okolnostech, ale nejbližší předpokládaný termín návratu může být za nějakých 15 dnů. 15 dnů... Mám malou naději, že se Starlinkem budu alespoň moct volat domů, bohužel vojenský režim je striktní: žádný internet, žádný signál. Soukromí jen uvnitř spacáku. Jak jsem tady rád za heboučký spacák od Patizonu, alespoň nějaká něha a útulno. Železná konstrukce lodi vede svým tělem téměř beze ztrát hluk strojovny, naše pachy se postupně stávají intenzivnějšími. Úzkost, zmar a bezmoc. 15 dnů zavření v temném, ocelovém bludišti. Kdo vchází do mých snů, má lásko? Jaký zločin jsem spáchal?

Je tady malá posilovna. Jídlo je obstojné. Mám knihy, filmy, dokonce pár dílů Colomba. Záhy přichází Petr Horký se skvělým nápadem na cyklus večerních přednášek každého z nás, tak abychom se navzájem lépe poznali a také se měli na co těšit. Svoji prezentaci s názvem „Improvizace tichého hocha” koncipuji jako vědecko fantastickou esej do tajů fotografie, chabé prezentační schopnosti maskuji nákupem šesti malých pytlíku chipsů v lodním obchůdku a rozdám je nadšeným posluchačům. Když to všechno sečtu: dvě hodiny film, dvě hodiny čtení, hodina cvičení, hodina jídlo, hodina přednáška, osm hodin spánku: na přemýšlení pořád zbývá devět hodin denně... Jenže přemýšlení tady vůbec nepomáhá. Člověk by třeba mohl přemýšlet o tom, co všechno se dá udělat za 15 dnů.

Loď zakotví na jedné základně a zůstane tu stát na neurčito. Naloží náklad za den nebo za tři, přejede ke druhé, vyloží náklad, dva dny stojí a tak dokola. Každé zakotvení je signalizováno písní „The eye of the tiger” z Rockyho. Rising up, back on the street. Oko tygra, oko draka, muší voči, vokouni, holka modrooká. Případně je pro meditativní cestující „venku” na palubě k dispozici mlha a mrholení. Jenom pro doplnění, alkohol je na lodi samozřejmě přísně zakázaný. Tulák po hvězdách, tak nechte mě plout!

Abyste mi rozuměli, nemám nic proti odříkání, pokud je to podle pravidel vnitřní důstojnosti. Skomírat zimou a nepohodlím v horách? Skvělý! Odevzdat svůj život do rukou, v nichž se vaše práva scvrknou na právo jíst a spát, to je spíš střední. Vojáku! Paměť je okouzlující mechanismus, stačí malá reminiscence a hned je vám znovu patnáct. V patnácti jsem totiž odešel na vojenskou střední školu a strávil tak spolu s dalšími pěti sty chlapíky 4 roky za plotem internátu. Ven jsem se během té čtyřletky dostával minimálně a když, tak ve slušivé žákovské uniformě někdy z dob Marie Terezie. Hned po maturitě jsem z posledních sil armádu opustil s cenným poznáním: autoritativní a skupinové struktury omezující mysl i pohyb nejsou můj habitat. Co teda dělat? Klasika: neposrat se z toho a dýchat tulením dechem. Přežít mi pomáhá kniha „Tělo sčítá rány” od nizozemského psychiatra Van der Kolka, v níž zpracovává vývoj metod práce s traumatem v psychiatrii, v podstatě od Freuda po současnou neurovědu. Pomocí technik „vnitřní rodiny” se odosobňuji od hlasů hučících v hlavě, izoluji jeden monolog po druhém, ztotožňuji je s energiemi v jejich pozadí, až nakonec utichají a nechávají mne v klidu hibernovat.

Jednoho rána jsem probuzen Petrovým žďuchnutím: nerad tě budím mistře, ale právě jsme opustili antarktický kontinent a vstupujeme do vod Jižní Ameriky! Elektrizující. Po 12ti dnech na místě, 14 uzlů směr severozápad. Hrozivé historky z historie plaveb přes Drakea se nenaplňují, proplouváme víceméně bez vln až k pobřeží Chile, do nejjižnějšího přístavu Puerto Williams, kde opět dva dny kotvíme, tentokrát ovšem s vycházkami. Vyrážíme ve tříčlenném družstvu na 20 km okruh do hor, zpočátku nádherným bukovým pralesem, později po exponovaném hřebenu nad desítkami jezer, přes kvetoucí louky zpátky do pohádkově krásného lesa. Žasnu nad tím, jak umí být svět krásný a také nad tím, co všechno jsem poslední dva měsíce nezažil. Víte třeba, co voní na Antarktidě? Ani Slunečník, ani Měsíčník, nevoní tam vůbec nic...

Dvě další vzrušující noci a jsme zpátky v Puntě. Jdu samou radostí hned běhat, nějakou zlomyslnou náhodou se ocitnu v ulici plné nevěstinců. Jenže dobří postmoderní námořníci zakončují svoje plavby v barber shopech a tak si nechávám pěstěnými mužskými prsty vmasírovat do vousů všechny vonné oleje světa, květy růže, bergamot, vanilka. Znáte to. Dekontaminace lodního smradu, lesk a vůně. V bezmála michelinské restauraci s výhledem na moře si objednávám ten největší salát a láhev Malbecu. Krásně oblečení a upravení číšníci se můžou přetrhnout aby „pána” v zasmrádlém svetru patřičně obsloužili a já s úlevou nad listy plnými chlorofylu pozoruji, jak nad tou temnou železnou skříní v přístavu zapadá slunce.

Shrnutí výpravy od kameramana / polárního štěněte? Útrapy spojené s nekonečným a úmorným cestováním pomalu mizí a vyvstává nový neurčitý klid a síla, které jsem si do tohoto zelenějšího světa nějak mimochodem přivezl. Může to souviset s tím, že jsem osm týdnů neotevřel žádnou sociální síť, odhlásil se ze všech podcastů i zpravodajství a nechávám mozek vnímat jen to skutečné? Může to souviset s nehostinnou antarktickou krajinou kde není nic, než elementární přírodní materiály a procesy, nebo s tím,  že jsem si osvojil nádherný zvyk denně cvičit jógu? Ať je to jak chce! K čertu s dotazy! Teď jdu stříhat film o Petrovi a třeba vám to potom povím!

Jak vlastně vypadala moje kamerová sestava? Vezu s sebou třikrát tělo Sony Alfa a tři objektivy: Sony 16-35 2,8 GMII, Zeiss Loxia 50 2,0 a Sony 70-200 2,8 GMII. Monitor, zvuk a dalších milion drobností, spoustu kabelů, baterek, nabíječek, gimbal, dron Mavic 3. Všechno tohle se mi vejde do skvělého batohu Travel Backpack 45l od Peak Designu. Plus stativ Sachtler ACE.