Zapomenuté severomoravské perly

Cílem tohoto krátkého článku však není obecné tlachání o absenci El Capitánů a Mount Everestů, ale o pravém opaku lezeckých fenoménů. O místních skalkách, které schovávají nejeden kvakový gem. Rád bych se na následujících řádcích věnoval několika cestám potažmo oblastem na severní Moravě, které si zaslouží minimálně trochu pozornosti.

Nová dimenze (9+/10-) na Ludvíkově byla svého času (rok výroby 1996) jednou z nejtěžších věcí na severu. I dnes se pořád drží řekněme v top 10. Jedná se o stropovitý kýl, který prověří především sílu vašich prstů. Nejtěžší sekvencí je pak krok přes řezavě ostrou lištu, kterou rozhodně nechceš držet moc dlouho. Bolí totiž už od pohledu. Klíčem pro přelez u mě nakonec bylo vynechání cvakání třetího očka, na což prostě nebyly síly. Minimálně mentální pomocí bylo také odložení mágopytlíku. Stejně se tam namágovat nikde nedá! Jestli je to 9+ nebo výše zmiňované 8a, to vážně nevím. Každopádně se jedná o opravdový jesenický skvost.

Druhou zastávku uděláme v bývalém lomu u Bohdíkova, kde se začátkem devadesátých let konaly jedny z prvních závodů na našem území. Tehdy ještě samozřejmě na přírodních skalách. No, přírodních. Vlastně tak na půl. V Bohdíkově je totiž lecos sekaného a dokonce se tu vyskytují i cesty po přivrtaných umělých chytech. Takový zajímavý oldschoolový hybrid. Parádní ukázkou tehdejšího těžšího lezení je cesta Finálová (9+/10-), která je zdejší nejtěžší linií. V druhé polovině cesty se nachází několik sekaných jedno prstových dírek, které zprvu působí dosti hororově, když se s nimi však člověk smíří a přistoupí na jejich nemilosrdnou hru, poskytnou mu možnost téměř baletních kreací. Tato cesta mě neskutečně bavila a celý proces jsem si neskutečně užíval. Každým pokusem jsem padal výš a výš, až se jednou zadařilo a přelez byl na světě. Všem zájemcům doporučuji především silné prostředníčky a nekompromisně ostré lezečky, bez kterých si tu člověk ani neškrtne.

Nyní se přesuňme na Pasáka a cestu Sen starého kormidelníka (9). Celý Pasák na mě působí tak trochu magicky. Hlavní sektor tvoří impozantní převislý pilíř uprostřed jesenických hvozdů. Naše cesta však vede na menší skalku opodál. Celá linie není delší než takových deset metrů, a to ještě první tři jsou tak za 3 UIAA a končí na obrovské polici, kde se dá zaštandovat. Následuje nemilosrdný bouldr za malou lištu. Je tu však malý háček. Jištění. Erární hodiny a jediný borhák je až nahoře po překonání inkriminovaného místa. Lezec při případném neúspěchu tak díky převislosti druhé poloviny cesty padá na kraj police a následně tři metry dolů do hlubin. To prostě nechceš. To by v tom však byl čert, abych nějaké to jištění nevymyslel. Místo dopadu jsem pomocí několika klád srovnal a následně vystlal dvěma bouldermatkami. Jističe/chytače jsem postavil zajištěného ve štandovacích hodinách na kraj propasti. Pořád se mi to však nelíbilo. Po chvíli přemýšlení jsem na to přišel. Slacklinovým popruhem jsem ve výšce zhruba jednoho a půl metru obhodil tři čtvrtiny celé skály (na jednom místě bylo kotvení v hodinách a na druhém ve frendu) a za tuto šílenost jsem se následně zajistil. Holt fantazii se meze nekladou. Pak už stačilo jen mocně zabrat a přelez byl na světě. Zajímavá taškařice.

Z Pasáka se přesuňme do nedalekého Lomu v Branné, který nabízí asi nejlepší možnosti pro sportovní drytooling na severu. Po vylezení všech směrů s cepíny mě napadlo se pokusit o přelezení charakteristické linie Nejasná zpráva o konci světa (D10 nebo 9+) v teplejch. Cesta vede asi deseti metrovým stropním korytem v jedné z jeskyní bývalého mramorového dolu. Prvotní obavy z celého stropu se nakonec ukázaly jako liché. Člověk si dost pomůže různými kolínky a patičkami. Průser ale začíná, když se cesta začne překlápět do kolmého. Jako nejschůdnější betu jsme nakonec vymysleli sérii několika nejistých žab a položab v plytké spárce v kombinaci s nepříjemnou kozou. Po bouldru následuje už jen přemotání lana v odpočinku a dolez cca šestkovým koutkem plným bahna. Cestu však doporučuji lézt pouze v zimních podmínkách, protože jedině mráz alespoň trochu zaručí, že celá jeskyně drží pohromadě.

Když už někdo něco o Jeseníkách a tamním lezení slyšel, tak to bude většinou něco ve spojitosti s Rabštejnem. Jedná se asi o největší a nejprofláklejší oblast vhodnou pro všechny lezce. Pokud tedy nelezete 8b a víc. Zaleze si tady jak začátečník, tak devítkový lezec. Mnou vybraný směr Vzpoura mozků (9+) se nachází v sektoru Druhá věž. Na první pohled nelezitelný kolmáč po ničem. Po důkladném prohledání jsem však jisté poruchy, které by se s trochou štěstí daly udržet, našel. Zde však případné zájemce musím varovat – fakt to bolí. Jakmile člověk zapne druhé jištění, musí se mentálně naladit na nepříjemné ostré chyty, které jsou ještě ke všemu natočené úplně blbým směrem. No prostě všechno je tak trochu jinak něž potřebuješ, ale ne zas tak moc, aby se to nedalo zvládnout. Nahoře je pak směr lehce definovaný a leze direkt bez velkých chytů vlevo. Každopádně hodně tejpky s sebou.

Poslední oblast se nachází kousek od Rabštejna a jmenuje se Dobřečov. Zdejší břidlicová skála nabízí zhruba čtyřicet cest od trojek až po 10-. Jedna z nejhezčích linií je bezpochyby cesta.

No limit (9+/10-), která křižuje celou stěnou zleva doprava. Za mě se jedná o ideální vstupenku do světa 8a. Možná je cesta trochu lehčí, než udává průvodce, to jí však na kráse rozhodně neubírá. Po několika úvodních krocích, které člověka dostatečně načnou se lezec dostává do nejtěžšího místa cesty Bumerang (9+), kterým se pak dolézá až na vrchol. Svůj přelezový den si pamatuji docela dobře. Jako vždy už několik dní dopředu jsem sledoval předpověď a tentokrát to vůbec nevypadalo dobře. Teplota dobrá, ale ty přeháňky… Na místo jsem tedy dorazil s velkou stavební plachtou, kterou jsem pověsil shora na skálu a desetiminutovou přeháňku, která jinak všechno kolem komplet znelezitelnila, moje cesta přečkala v suchu. Pak už stačilo jen klasicky zabrat v liště a bylo posekáno.

Je mi jasné, že po přečtení tohoto článku se v daných oblastech rozhodně najednou fronty stát nebudou. O to mi ale ani nešlo, chtěl jsem jen ukázat, že mnohdy není nutné jezdit v zimně do španělského Margalefu či v létě do Norska do Flatangeru, aby si člověk pořádně zalezl. Někdy se stačí dobře porozhlédnout po svém okolí a najít si nějaký zapomenutý kvak. Při správném psychickém rozpoložení je pak garance zábavy zaručena.

Text: Filip Zaoral
Foto: archiv autora, Lukáš Ondrášek, Tomáš Krul, Tomáš Balcárek