CZK
Po porodu jsem řešila dvě nepříjemnosti diastázu: (díru mezi břišními svaly, 2 roky cvičení) a únavu s mizernou imunitou (3 roky kdejakých terapií a diet). Nechci nic zakřiknout, ale teď se cítím dobře.
Poslední, co mě na lajnách opravdu bavilo, byly dlouhé a vysoké highline. To jak moc je člověk ztracen v prostoru, když jde po několika set metrové lajně. Jak je tam strašně sám, jak je propojen s realitou jen tenkou páskou, co se chvěje pod jeho chodidly. Když se to povede, jsou to chvíle hluboké meditace. Když ne, jsou to nekonečné okamžiky dřiny a marnosti. Na to druhé je třeba fyzička. V nejhorším se totiž kladkuje. Třeba z půlky půl kilometru je to 250 metrů do kopce, tak 35 metrů převýšení. Ta kladka nemá brzdu. Pustíš se, sjedeš zpátky dolů. Prostě fuška.
A já teď fyzičku nemám. Nabírám ji krůček za krůčkem, ale nelze to uspěchat. Když to jen trošku přeženu, hned onemocním nebo si něco natáhnu, či zablokuji. Dřív by mě taková situace frustrovala, ale jak to mé poporodní hojení probíhalo dlouhou a nic nezabíralo, tak jsem došla do bodu, kdy jsem se smířila s tím, že už se na velké lajny nikdy nepodívám.
Takové smíření nejde hned. Pro mě to byly měsíce, kdy jsem postupně nechávala vyvanout lítost nad tím, co nebude, a rozdmýchávala jsem v sobě vděčnost za všechny lajny, na kterých jsem byla a taky vděčnost za rodinu, za kamarády a za hezký život, který můžu žít.
A tak je teď každá lajna bonus. Přivazuji si odsedku, naskakuji na lajnu a už v tu chvíli se nezadržitelně raduji, protože tohle už nikdy nemuselo být. A ta má špatná fyzička, z toho dělá pořádné dobrodružství. Vedle radosti se tedy bojím. Dost intenzivně a je to skvělý.
Zrovna jsem přijela z nejdelší lajny, co kdy byla Česku napnutá. Standa (Tomáš Staněk) vymyslel na Dolní Moravě 860 m dlouhou lajnu mezi rozhlednou a visutou lávkou. Celé to domluvil a pozval bandu lajnerů z Čech a Polska. Na jaře 2020 když jsem opouštěla lajny, by toto ještě nebylo možné. Spousta z těch lidí, kteří byli v týmu, tou dobou znali lajny jen z obrázku. A dnes běhají po „osmikilech“. Jsem z toho nadšená! A fakt vděčná, že jsem se mohla přidat. Jela jsem hlavně pomoct s napínáním, ale pokud by byl čas, lajnu ráda zkusím. Kousek tam, kousek zpět. Na víc fyzicky nemám. Mé maximum jsou teď tak 300-400 metrů dlouhé lajny. A ještě je chodím „expedičně“.
Wau, ale co jsem tam zažila. Napínání trvalo kvůli větru a bouřkám 3 dny. Naštěstí kratší lajna se podařila napnout už první večer. „Třístovka“ vedoucí doprostřed visuté lávky. Hloubka pod ní nebyla tak velká, ale expozice neskutečná. Lajna vedoucí do nekonečna. Šla jsem si pětkrát odskočit než jsem tam vlezla, mravenčilo mi v rukách a mírně se mi točila hlava, asi jako když do sebe na lačno kopnete pivo (chlapi tupláka) v parném dni. A tedy parno bylo i na lajně. K tomu se nešlo vyhnout pocitu, že jsem ve vzduchu. Vzduch byl všude kolem mě a hlavně přede mnou. Subtilní ocelová konstrukce, která sama o sobě trochu popírá gravitaci, a k ní je to přivázané. Prázdno, do kterého se tak snadno padá. Žaludek na vodě, pot stékající po tváři. Ale když člověk najde rytmus kroků, který ladí s lajnou, má pocit, že z ní nikdy nemůže spadnout. To je chvíle, kdy přestává existovat vše racionální. Mizí gravitace i základní pudy, přichází svoboda. Jako bych v tu chvíli uměla létat. Zcela bez námahy, jako ve snu, jen ten sen je realita.
text: Anna Hanuš Kuchařová
