CZK
Na pomezí švýcarsko-italské hranice nad údolím Val di Mella tyčí se elegantní štíhlá věž, obelisk v nadmořské výšce 3200 m.n.m., zvaná Ago del Torrone, nebo také Ago di Cleopatra. Je perfektně vidět jak z italské vesničky San Martino nebo ze švýcarské Fornohütte. Z lezeckého pohledu je sice poutavá, ale leze se na ní velmi málo, jelikož se jedná o odlehlou, divokou nekompaktní stěnu, o které je minimum informací a kde poměr hezkého lezení ku nástupu a hrabání se šrotem a sněhem je neúměrně nepříznivý. Na druhou stranu oko slacklajnera nezanechá tato věž klidným. A právě náš kamarád lajner old schooler Mára Csukás byl vizionář a před více jak 10 lety dostal nápad tuhle lajnu napnout. Od té doby se o to pokusilo pět udatných, ale naivních českých výprav, ale egyptská královna k sobě nikoho po lajně zatím nepustila.
První pokus podnikl Mára s ,,Píďou” Trávníčkem a ,,Kubínem” Krecbachem asi v roce 2012 z italské strany, ale zastavila je skalní bariéra, která kryje přístup k hřebeni a samotné věži a kterou nedokázali prostoupit. Nutno dodat, že co se týče divokého horského lezení, tak se nejednalo o nejzkušenější nejadernější tým.
Druhý pokus v roce 2014 inicioval Píďa a přidal se Luky Černý, Jakub ,,Uhlík” Uhlíř, Saša Kasal, Petr Voříšek a rakouský kamarád Sebastian. Tentokrát se kluci pokusili jít ze švýcarské strany, kde je ledovec a z něj je stěna o něco menší, než z Itálie. Neuspěli. Skončili na chatě a pod stěnu ani nešli. Luky mi to letos popsal jako nejnaivnější výlet jeho života. Zřejmě kvůli tomu, že to byla banda primárně slacklajnerů s velmi malými, či žádnými zkušenosti s horami a lezením v nich. Nicméně napnuli alespoň jednu hezkou lajnu na menší věž kousek nad chatou.
‚‚Královna Kleopatra nemá ráda slacklajnery!"
Na třetí pokus už jsem byl přítomen i já. Bylo to v roce 2015, mě bylo sladkých devatenáct a Lukymu šťavnatých dvaadvacet. S ambicemi jsme nastoupili a jeli jsme tam jen ve dvou to jen vylézt ze švýcarské strany a navrtat kotvení. Já poprvé používal mačky a cepín, většinu vybavení mi půjčili kamarádi a byl jsem poprvé na ledovci. Luky, zkušenější z nás dvou, už ledovec jednou viděl a kupodivu…jsme neuspěli.
Plni odvahy, mladistvé energie a nadšení pro věc a nás, ku našemu překvapení, zastavil ledovec a jeho trhliny. Kdo to mohl tušit, že na ledovci uprostřed léta budou trhliny!? Ani naše orientace nebyla nejlepší a tak výprava ztroskotala dřív než samotné lezení mohlo začít. Masiv jsme alespoň objeli do Itálie a zalezli jsme si ve Val di Mellu a nabírali další cenné zkušenosti a slintali z kavárny v San Martinu nad krásou Kleopatry v dáli v údolí.
O další rok později se konal čtvrtý pokus. Tentokrát jsme měli velké ambice a chtěli jsme tam rovnou se vším vylézt a napnout to. Slackajnové jádro týmu jsme tvořili já, Luky a znovu Mára. Již jsme si uvědomovali vážnost tohoto podniku a potřebovali jsme nějakého ostříleného alpinistu. V našich očích tenkrát byl tím správným člověkem Jáchym Srb. Luky Jáchyma trochu znal a pro mě to bylo první setkání s tímto šarmantním pražským intelektuálem z Braníka. Elitní tým jsme doplnili o vycházející hvězdu outdoorové kinematografie Honzíka Šimánka. Rozhodli jsme se pro útok z Italské strany. Mise Kleopatra tentokrát skočila již v kavárně v San Martinu. Bouřlivé chladné počasí přineslo mnoho srážek na hory a když se mraky rozestoupily, tak celá hora a část údolí byli pod sněhem a nemělo smysl tam ani vyrazit. Alespoň jsme vymysleli plán B a napnuli jednodušeji dostupnou novou krásnou lajnu na Cima del Cavalcorto (článek z roku 2016).
Po tolika neúspěšných pokusech jsme nechali Kleopatru na několik let spát.
O osm let, mnoho alpských lajn, cest, zážitků a zkušeností později, dorazili jsme zpět na místo činu, do kavárny v San Martinu ve Val di Mello. Sestava se znovu proměnila a k Lukymu a mě se letos přidal Mišo Pírek a Ondra Málek. Je polovina července a cítíme, že letos by to opravdu mohlo klapnout. Máme udatný, ověřený tým a předpověď počasí vypadá na alespoň dvoudenní okno. První den jdeme krásných 6 h pod stěnu, kde bivakujeme. Druhý den budíček ve 4:30, lezeme klíčové tři délky skalní galerií, nejspíš prvovýstup, a pak lehčím terénem, sněhovým polem a šrotem k věži. Odpoledne vrtáme jednu stranu kotvení a natahujeme. Pak s Lukym lezeme hezké dvě délky na Obelisk a do toho se pomalu začnou honit mraky a zvedat vítr. Když je lajna natažená, tak už jsme v mraku kompletně a momenty hezkého počasí se začínají zkracovat až úplně mizí. Asi dvě hodiny trávíme čekáním na milosrdné okénko v mracích, které by umožnilo lajnu přejít. V mlze mrzneme a kontrolujeme počasí, zda-li z toho nebude bouřka. Dávám jeden platný pokus, ale v absolutní mlze a silném větru nezvládám více jak deset kroků. Ale asi ani nechci, aby tohle rande proběhlo takhle na sílu. Má to být přece trochu romantika, výhledy, čistá obloha, západ slunce, výhledy, smích…tohle je spíš čisté zoufalství. Po další chvíli čekání už jsme pochopili, kdo je tady královna a že nás po lajně Kleopatra k sobě nepustí.
Už je opravdu čas to sbalit a jít dolů. Dvaceti hodinový den zakončujeme o půlnoci v útulném bivaku Manzi-Pirrotta. V noci se obloha čistí a proti hvězdnému nebi vidíme jak tam zase stojí a jen tak nás dráždí, tak svůdná, pyšná, nepřístupná. Ale ví, že my se zase připlazíme, budeme škemrat a přijdeme se dvořit…
Každopádně to byl krásný a celkem úspěšný, dobrodružný výlet. Měla to být výprava jako Mišova rozlučka se svobodou, ale stihli jsme to až po svatbě, takže jsme oslavili svobodu v manželství. A rozkryli jsme tu tajemnou auru záhady lezení ke Kleopatře. Už víme že se tam nějak dostat dá. Nový highpoint dosažen. Tak zas někdy šestý pokus.
Danny
