CZK
Dostat se na start tohoto slavného závodu je pro běžného smrtelníka skoro nemožné, na pár stovek losovaných čísel připadá několik tisícovek zájemců!
Jakožto nadšenec do horského běhání jsem i já samozřejmě snil o tom, že si Zegamu jednou zaběhnu. To, že se mi to povedlo už letos, bylo velké štěstí, protože závod byl tentokrát jako Mistrovství Evropy ve Skyrunningu a díky české skyrunnningové asociaci se podařilo zajistit několik startovních čísel.
Plánování dopravy do Španělska bylo trochu složitější, jelikož Zegama je pořádná díra světa. Cesta letadlem se zdála být nejrychlejší a nejlepší volbou, jenže ceny letenek a fakt, že by se ještě muselo na letišti půjčit auto, by celou akci nesmírně prodražily, což by bylo pro většinu našich běžců neúnosné. Proto jsme nakonec podnikli celodenní náročný výlet do Španělska větším autem v sedmi lidech a i když jsme chvílemi dost trpěli, zvládli jsme to a cenově jsme se dostali na únosnou mez.
Počasí v okolí Zegamy opět jako v předešlých letech nezklamalo. Při čtvrtečním příjezdu nás sice ještě vítaly příjemné teploty a sluníčko, další dny však už byly o dost chladnější a s deštěm, což působilo místy trochu depresivně, ale myšlenky na start vždy náladu trochu spravily.
V neděli už se počasí aspoň trochu umoudřilo a při rozcvičování na závod už moc nepršelo, bylo však jasné, že trať bude plná vody a bahna, což ji přidalo na náročnosti! Povinnou výbavou byla jen větrovka nic víc, 13 občerstvovaček na trati mělo zajistit dostatek hydratace, takže jsem si vzal jen jeden testovací vzorek skvělého mlsu od Lifefood a hurá na start. Hned po startu nás čekalo krátké kolečko městem pro diváky a pak už hezkým stoupákem do okolních kopců. Už jsem si tak trochu zvykl, že ať už se jedná o ultra nebo horský maratón, vždy se vystartuje v šíleném tempu a tady tomu nebylo jinak. Takže po úvodním, několika set metrovém sprintu městem výživné stoupání, kde už se startovní pole hezky natáhlo a každý už se snažil běžet svoje.
První část byla dle mého očekávání v pohodě, snažil jsem se držet své tempo a trochu šetřit síly na nejnáročnější úsek závodu, který se nacházel zhruba mezi 10 a 28 kilometrem. První velkou diváckou kulisu jsem zažil v Otzauerte, což byl hezký zážitek, strašně mě to hnalo dopředu a to i do prudkého kopce a musel jsem se hodně krotit abych nepřepálil. První náročný úsek závodu mě čekal při stoupání na vrchol Aratz, bahno, bahno a zase bahno, ve vyšších partiích uklouzaný vápenec, zima a vítr jako prase – prostě ideální podmínky, ve kterých se mi podařilo doběhnout Honzu Havlíčka, který celou dobu běžel přede mnou a díky mlze jsem vůbec netušil, jak velký má náskok.. V následujícím parádním seběhu na Santi Spiritu jsem předběhl Honzu i několik dalších závodníků a mezi diváky je na Santi Spiritu i Sam Straka, který mi hlásí 25. místo, což je má první informace o tom, jak si v závodě vedu.
Už tady je ta pravá atmosféra, kterou jsem znal z videí a následující stoupání na Aizkorri jsem jí zažil na vlastní kůži, těžko popisovat, to se musí prostě zažít! Stovky lidí, úzká cestička, člověk neslyší vlastního dechu, tohle už asi opravdu nikde nezažiji! Následující úsek byl asi ten nejtěžší z celého závodu, takový traverz přes vrcholky, všude mlha a dost kluzko, jeden špatný krok a bylo po závodě, nebo v horším případě po sezóně. Hodně technický úsek, kde jsem ztratil nejvíce a upřímně, dost jsem se bál to tam pustit. Seběh z toho hřebenu nebyl taky nic extra lehkého, prudký rozbahněný kopec dolů a v něm kameny, tady jsem se zašpinil asi nejvíce a další místo, kde jsem hodně ztratil, jelikož ti přede mnou to běželi hlava nehlava (Japonec s kterým jsem šel na Aizkorri, mi v těchto pasážích utekl a skončil nakonec na 13.místě)… Zbytek závodu až do cíle, byl až na jedno větší stoupání hodně běhavý, naštěstí jsem si síly dobře rozložil a měl jsem jich dostatek, protože se tady dalo dost ztratit, ale naopak i hodně získat. Jelikož jsem viděl závodníky jak před sebou, tak i za mnou musel jsem do toho pořád šlapat a jelikož jsem se cítil hodně dobře, dost mě to bavilo. Díky skvělým kilometrovníkům na trati jsem měl přehled kolik mě toho ještě čeká a vidina toho, že celý závěr je už v podstatě jen seběh mě hodně uklidňovala. Čím víc jsem se blížil k Zegamě, tím víc lidí opět fandilo, poslední dva kilometry pod tři třicet znamenaly, že síly bylo ještě dost a i když jsem prohrál souboj o dvacáté místo pár metrů před cílem jen o pár sekund, měl jsem z dvacátého prvního místa ohromnou radost.
Zabrousit na jaře do rychlosti, vynechat účast na Perunovi, vše klaplo a po loňském úspěchu na ultra v Chamonix (22.místo) se mi povedl další skvělý výsledek, tentokrát na maratonské trati v Zegamě, i když tentokrát vím, že na lepší umístění chyběl opravdu jen kousek a rezervy ve výkonu určitě nějaké byly. Vzhledem k tomu, že jsem však jen obyčejný výkonnostní běžec – trénuji sám, plánuji si sezónu sám, nejezdím na soustředění, nemám pravidelné možnosti trénovat ve vyšších nadmořských výškách jsem přesto nesmírně rád, že i přes přípravu v mých skromných podmínkách dokážu občas zaběhnout podobný výsledek.
