CZK
O tom, že pojedu na French Riviera Highline Meeting jsem začala přemýšlet ve středu večer, ve čtvrtek v 6 ráno jsem odjela do Ostravy za prací. V pátek padlo finální rozhodnutí, že teda jo a tak jsem skočila na poslední vlak směr Praha. V sobotu ráno jsem trochu zoufale vypnula počítač s asi milionem nevyřízených věcí. Kolem druhé jsme vyjížděli z Dobřichovic směr Nice. Voříšek se zlomenou nohou, Terka se zkouškou v kapse, Soňa se skripty (do kterých se za celý zájezd ani nemrkne) a Tom, kterému se o týden zpozdila dodávka materiálu.
Všichni jsme se o tomto výletě rozhodli na poslední chvíli a jsme z toho řádně naspídovaní. Takže nálada super. Jedeme celou noc, prosvištíme spícím Nice a na parkáči v Sant Jeannet se ocitáme se zpěvem prvních ptáků a náznaky svítání. Vidíme napnuté lajny nad námi na kopci. Z české dodávky vylézá rozespalý Filip a vypráví nám strhující novinky posledních dní s takovým nadšením, že i ostatní se budí. Chce se nám spát a zároveň se nám vůbec spát nechce. Vždyť jsme zrovna dorazili do Francie. Nakonec sedáme do auta i s Filípkem a jedeme asi 30 minut zpět do Nice na koupačku v moři. Je 6.30 ráno, obrovské vlny se tříští o oblázkovou pláž, všude jsou těžká oblaka a co deset minut prší. Šest Čechů se svléká, zcela, a připravuje báječnou podívanou dvěma rybářům a jednomu vysloužilýmu DJovi. Nahý holky je ale zdaleka nezaujmou tolik jako Vořišek, který odhodí své berle a po jedné noze skáče vstříc dravým vlnám, se slovy: „Jdu se zrehabilitovat“. Ten den jedeme do Sant Jeannet ještě dvakrát a k moři ještě jednou. Proč? Těžko říct, ale je to super. Večer vyšlápnem do kempu k lajnám. (Nutno dodat, že Voříšek o berlích má na hodinovém výstupu stejnou rychlost jako parta s višňovkou).
Druhý den stále jedeme na té vlně, na kterou jsme naskočili v Dobřichovicích. Po dlouhém ránu, kdy se všichni pečlivě namažeme krémem. Zalézá slunce za mraky a po krátkém lajnění přichází dlouhá bouřka. Tu trávíme ve stanu hraním kontaktu. V sedm dobouří vyrážíme opět na lajny, kde zůstáváme až do noci.
Třetí den se zase budíme vedrem, zase se namažeme, protože to vypadá na pařák. Ale není to pařák, je to bouřka. Krátce stihneme polajnit a už nás těžké kapky a hřmění žene zpět do stanu na kontakt. Bouřka je všude kolem nás a některé rány jsou fakt ohlušující. Saša a Luky přicházejí po bouřce a vypráví nám, jak to bouchlo asi 15 metrů od nich. Jak se jim zatmělo před očima a hvízdalo jim v uších. Luky říká, že to už nikdy nechce zažít. Scházíme s Tomem dolů pro vodu a víno, a já tam skejsnu až do rána (párty s kámošema z Nice, co jsem potkala v letos v Alpách). Tom vynese hore víno na 3 dny, které padne za 3 hodiny.
Ráno se někteří z nás zkušeně nenamažou, protože očekávají bouřku. Ta sice přijde ale asi až v 6, takže třeba já si super spálím břicho a záda. Lajníme, co to dá protože bůhví, kdy nás to zas spláchne. Po bouřce přichází Luky s Mišem, celou bouřku vyseli ve stometrové stěně. Luky to ani nekomentuje a jde si lehnout. Pomalu se stmívá, čistý vzduch je provoněný levandulí, mátou a rozmarýnem. A u lajn se překonávají strachy a padají osobáčky. Můj tedy ne, ale některým se dost zadařilo. V noci párty na heliportu s výhledem na vesničky pod námi, Nice, pobřeží a moře.
Čtvrtek je jeden z těch dní, co trvají, tak dva nebo tři dny. Stihnete vlézt na všechny lajny, sbalit kemp, rozloučit se se všemi Frantíky, Němci, Španěly a Brazilcem Vladimírem, který nechápe proč se Čechům, tak líbí jeho pravé brazilské jméno. Šupajdíte dolů, se zastávkou na té lajně v půli kopce. Na parkovišti se sejde 15 Čechů. Takže, co se národnostního zastoupení týče, trhli jsme i Francouze. Loučíme se, kde jinde než u moře. Čtyři auta, čtyři směry cesty. Naše posádka má štěstí v neštěstí. To neštěstí je prasklá pružina na zadním kole, ve 2 ráno v Itálii. To štěstí se jmenuje Soňa. Krásná, opálená s vlasy po zadek, odzbrojujícím úsměvem a plynnou italštinou. No uznejte, že tu žádný automechanik nemůže nechat na holičkách.
Suma sumárum. Mega se to vyplatilo. Přijde mi jako bych tam byla skoro měsíc. Kůže už mi zhnědla, v nose jako bych stále měla libou vůni mimózy a levandule a v břiše rytmické houpání těch vzdušných lajn. Hugo dík za čupr mítink.
