CZK
Získat titul SM je vždycky trochu sebetrýzeň, ale vyhrát, to je úplně jiná písnička. Většinou je ve hře skalní mistr, někdo s kým prostě nemá smysl jít do fajtu, protože by to zkrátka moc bolelo: vylízt všechny cesty, vypít všechny piva. Letos ale, kámo, Magnus s Bojsou nejdou na vítězství. A co ty dva démoni z Ádru? Jony s Karlem? Neznaj mapu! Tak že by? Ani na to nemysli!
Na cestách do sedm cé lezeme ty místňáci podobně, stylem šup šup, smyčky dáváš výjimečně a výkonnostní rozdíly se začnou víc projevovat až jak jde čas. Rozhodující je zarputilost a taky jak dokážeš vypnout strach, přepnout hlavu do jinýho módu. Tady nejde o lezení, je to hra v níž děláš rychlý správný tahy. První dvě tři cesty bys ještě sem tam něco založil, ale postupně se synchronizuješ, srůstáš s okolím a pokud nemá cesta kruh, většinu jí dáváš jakoby sólo. Do toho pomalu usrkáváš pivo z PETky a střídáš si malátnost s motivací. Utrpení přichází kolem třetí, jednak únava a druhak se přibližuje večer: prasata, nekonečný chlastání, zvracení, gigantická kocovina. Chtít vyhrát tuhle soutěž není normální.
Během prvních třech hodin průměr pět cest na hodinu, s přesunama a občasným čekáním až se směr uvolní. Většinou jde o menší věže do 15 metrů, lezeme obtížnost mezi III-VII. Traduje se, že v Údolíčkách je tvrdá klasifikace, trojky se sedmičkovejma krokama, ale nějak mi nepřišlo. Co jsme teda lezli, bylo krásný, vyrovnaný, cesty parádně vybraný a navíc jsem žádnou z nich před tím nelez. Je ale možný, že tady v Údolíčkách jsou cesty nějak míň zajištěný, resp. cesty z minulých ročníků v centrálním Skaláku sis mohl většinou dojistit líp, takže nějaký skills a morál potřeba jsou. Matroš spíš měkčí, nebo asi klasický skalácký, ale míň olámaný. Přičichneš k tomu jak to mohlo bejt v časech pionýrských.
No a nějak mezi druhou třetí místo krize se zatahuje. Zrovna načínáme Hadí údolí, když se zvedl vítr a ve vzduchu zavoněl déšť. Bobik, vylezem si rychle tenhle Bohemia Sekt(jedna z pěti bonusovejch cest za dva body), krásná trhlinka za VIII, je to krátký, to ještě stihnem. Nalezl jsem do ní s pocitem, že mám asi tak pět minut a že tuhle osmičku prostě musim vyběhnout. Teď se teprv zvednul vítr, stromy hučely listím a když sem cvaknul první kruh, rána jako z děla, blesk... a spadlo nebe. Adrenalin jak prase, tma, apokalyptickej déšť, ohlušující rachot bouřky, uragán a já fingrlok, drž to, sek sek, Leviatus! Přímo nad trhlinou je košatý buk, takže do cesty neprší. Bejt namotivovanej, 100% sebejistej a rychlej v šestce a v osmičce je rozdíl a je to mrtě zážitek.
Takže konečná? Nepršelo sice nějak dlouho, ale co je otevřený mokrý bude, co je schovaný bude polomokrý až stromy kapky oklepou. Jdeme chytit signál na kopec, zavolat do tábora a Bojsovi, zjistit co dál. Asi kdybys hodně chtěl, obešel všechny věže, pár suchejch směrů by se našlo, ale bylo by to jak se říká v rozporu s duchem soutěže. Z pivního tábora na louce u Kopicova statku Ilča hlásí, že většina dvojek už je zpátky a závod se přesunul k pípám. Nedori už má prej 9 kousků, sakra asi je to rychlejší než lízt. Balíme to taky, ale cestou potkáváme krásnou suchou Údolní spáru na Neznámou a tak si jí vyběhnem. Škoda, přeškoda, že to spadlo takhle brzy, zrovna jsme byli v nejlepším. Oba jsme se těšili na ten zdravej boj s únavou, motivací, přemlouváním, ještě tuhle, na tuhle už nemáme.. Máme 21 bodů z lezení + 5 s pivákama ze skal, pěkně rozehřátý, teď by se lezlo samo. Ploužíme se po hřebeni směr Valdštejn a mudrujeme. Cák, dyť je to jedno, poď dopijem to na titul, ale žádný závody v chlastání neplánujem. Na to jsme malí píva. Před odbočkou ke Kopicáku mi to nedá, hele poď, projdeme to Jezírkama, ještě sem tam nikdá nebyl, aspoň omrknem tu Jeptišku, krasavicu, třeba bude suchá. Je tam ta Údolní spára za VIIc, taky bonusovka. Soutěž v tu chvíli pokládáme tak nějak za uzavřenou, teď už o body nejde, prostě bysme si ještě rádi tuhle cestu vylezli.. No a je to suchý, yess! Copak už jsi viděl vlhkou jeptišku? Spára jakoby zbloudilá z Ádru, kouzelná žábovka, nahoře knížka od Šoumena s poetickým úvodem: „Kamaráde, nenič mne, žiju tady duchovním životem, klášterem je mi les“. A kam dohlídneš dokola jen hřebeny lesů, ticho jako v kostele.
Tak a teď fakt balíme, hezčí cesta už tu néni. Vracíme se. Obraz jako od Hieronyma Bosche, louka plná vrávorajících individuí. Je kolem pátý, máme 23 bodů, stejně jako Jony a Karel. Zatrsakr, maj ale o pět piv víc a ostatním se taky rychle plní lístky čárkama. Takže? Hele já nevim, bedna je blbost, to nemůžem nikdy dát. Nee, to rozhodně nechci. Lup, lup. Máme titul. Lup, lup, hele zpomal, jsme běžci na krátký tratě, finiš daleko. Favoriti ubíraj na plynu, polehávaj, přeorávaj pole. Postupně se dostáváme do hry, přepínáme do novýho herního módu pomalejch a usilovnejch tahů. Jídlo? Blbost, dvakrát pivo! A dotahujeme! Blesk s Dědasem maj každej okolo dvaceti piv, je osum, hodina do finiše a ztrácíme ještě 4 body. Odnikud se vynoří Nedori a chce se vsadit, že jich tam pošle ještě 15 za hodinu. Ten kluk má ale apetít. Ilonko dva kousky. Spím ve stoje, dej mi facku. Jeb! Zatnutá pěstička k tmavému nebi: Hrdě, tvrdě, namazaně!!! Posledních 15 minut, Avada kedavra, jsme jenom my dva a pivo, vlastně jsem sám a moře píva……a pak jsme oba ztratili vědomí, z čárek se staly čáry, kelímek, okno, přikryl spacákem, au to bolí. Bobíka vlečou pro první cenu. Já jsem v jinym vesmíru, černá díra, červí díra, Berlínská zeď, nejde nic. Dvě klubíčka neštěstí, kufr malej. Kač..kač, vyklonit..kač..kač..
Ráno se z louky zvedla mlha. Letos to byl spíš pivní než skalní muž.. A jestli jsem na tohle vítězství hrdej...No nevim:)
Skóre 23 cest/37 piv ve dvojici
