CZK
Upozornění: Autor toho to textu je lingvistický terorista. V textu se objevuje nespisovný jazyk, a tak by ho nikdo neměl číst.
Od září jsem na univerzitě v Nice, a tak posledního půl roku škodím hlavně tam. Jednou jsme třeba byli s kámošema žabožroutama lézt v Annotu, což je kousek pískovcového ráje v jinak typycky vápencové Francii, kde se boulderuje, spáruje a sportovkuje. No ale zpátky k věci. Když jsme se vraceli, tak si kluci trochu zajeli, aby mi ukázali jeden takovej super kaňon, kde bych si mohl natáhnout ten svůj špagát. Když jsme tam dojeli, tak jsem čuměl, že jsme furt ve Francii, páč to byl nádhernej červenej kaňon naprosto divoký skály, kde to vypadalo jak někde v Číně. Tak jsem to vokouknul a bylo jasný, že tady se bude chodit po lajně, ale bude to dlouhý, odhadoval jsem tak 200-300m.
Na konci ledna jsem obvolal pár francouzskejch lajnerů slovo dalo slovo, padlo nějaké to bonžúr a bageta, dali jsme dohromady malej tým, datum a vyrazilo se. Bylo nás jak prstů na ruce a i přes silný déšť jsme byli odhodláni to první den napnout. Nakonec jsme našli na obou stranách přírodní kotvení, takže jsme ani nemuseli vrtat, a dalo to na krásnejch 330m délky a 150m vejšky. Protože jdeme s dobou, tak jsme sebou vzali kameramana s dronem. Na drona jsme navázali vlasec, se kterým přeletěl na druhou stranu a “voilà” spojení bylo hotovo. Po vlasci repku a po repce lajnu a dříve zdlouhavý proces trval jen pár chvilek, prostě “viva la technologie", kámo! Jak vidíš na fotkách, tak lajny už se dneska moc nenapínaj, spíš se visí. Zjistili jsme, že je jednodušší netahat sebou kladky, a nedřít se s napínáním. Zkrátka lenost rovná se pokrok.
Řekli jsme si, že nejsme žádný bábovky, takže to napnem na klasický polyesterový lajně, žádný lehounký dyneemový materiály pro sraby a bohatý, a tak se z toho stala jedna z nejtěžších highline vůbec.
Foto: Jean Pierre Champoussin, Arnaud Vantaggi
A bylo to tu, první pokus… Tak jó no je to fakt těžký. Celá highline se hejbala jak holka při pole dance, a já byl fest marnej. Trochu jsem se vyklidnil nasál jsem magickou atmosféru kaňonu a šel jsem…pořád jsem šel…říkal jsem si, že už jsem ušel fakt kus…a pak jsem spadnul ohlédnul jsem se za sebe, a čumim, že to v porovnání s délkou lajny nebylo zas tolik. No jo no, dlouhý. Lajnu jsem byl schopný přejít jen s pády. Ostatní taktéž, a v podobném stylu to šlo další dva dny.
Jelikož to děláme hlavně pro prachy, holky a slávu, tak si nás přijela natočit místní telka, a tak se v okolí začali šířit zvěsti o našem špagátu, a postupem času nás navštívili všechny místní úřady a autority (policie, starosta, ochranáři, hasiči, záchranka, místní bezdomovec, místní magor a další). Všichni byli neskutečně milí a zvídaví. Nikdo se nás nepokusil vyhnat a tak šou jela dál. Jenže se dost ochladilo a ouhej…sníh…a dost. Tak jsme to jsme vyřešili restdejem. Ten probíhal v duchu obohacování francouzské slovní zásoby českými nadávkami a horkou čokoládou se starostou.
Ráno posledního dne… déšť. No to nechceš jak rýmu! Naštěstí se to rozfoukalo a slunce začalo topit a my jsme si mohli užít zasněžený kaňon na lajně a koulovačku! Dal jsem pár docela dobrých pokusů, ale byl jsem moc namotivovaný tu lajnu přejít a to mě paradoxně shazovalo. To pak není strach z výšek, ten radši nemám, ale strah z neúspěchu. Neměl jsem čistou hlavu, a padal jsem.
To už jsem pak rezignoval na úspěch. A kluci na tom byli podobně. Byla sobota a já se už pomalu musel pakovat, abych stihnul v neděli letadlo. Tak jsem si šel na tu lajnu už jen tak zablbnout, úplně v klidu bez jakýchkoliv očekávání. Najednou to šlo až do půlky bez pádu. Nakonec jsem došel na tu vzdálenější stranu s dvěma pády. Necítil jsem se vůbec unavený a udržel jsem se i tak bez očekávání. Po chvilce odpočinku otočil a šel jsem zpátky. A to byl ten moment, kdy jsem chytnul ten super stav v hlavě. Tělo jede na autopilota, srdce si jede tabadap psytrance a hlava lítá někde ve stratosféře… meditace, totální drogy… víš jak ;). Najednou jsem se ocitnul někde za půlkou, hlava přišla nachvilku k sobě a já málem zaváhal, to si člověk moc nepamatuje co bylo před chvilkou. Nepopsatelný, tenhle stav je na highline víc než žádoucí, ale jakmile o něj usiluješ, tak nikdy nepřijde. Podařilo se mi navázat, avšak s ubývajícími metry jsem začal nervóznět, ale dokázal jsem udržet flow a posledním krokem jsme vydechl a řekl jsem si, že tohle bylo moc dobrý, a že na těch lajnách ještě umím docela chodit.
Danny
Highline v číslech:
délka: 330m | výška: 150m | průvěs: 25-30m | tah: 200-300kg | lajna: 3t polyester | backup: 3t polyester
Danny Menšík chodí po českých lajnách
