CZK
Od následujícího článku prosím nečekejte žádný report ze zdolávání horských masivů či sjíždění divokých vod. Budete-li doufat v lehce depresivnější variantu Stopařova průvodce či Čekání na Godota, nebudete (ale mohli byste být) zklamáni. Když totiž cestujete po sychravém Islandu stopem a s lehce emočně porouchanou přítelkyní (a údajně silně porouchaným přítelem) tak veškeré dobrodružství začíná a končí tam, kam vás zaveze další stop. A i když jsme někdy zápolili s krutými severskými živly, tak se mnohem více bojů odehrávalo interně v nás samých (překvapivě nikoli mezi námi). A vlastně šlo o takové znovuobjevování dobře známých outdoorových pravd. Když je vlhko, peří je ti na hovno…
Den 1: Keflavík - Reykjavík - Hveragerdi
První pohled na mezi mraky se vynořující Island a začínám přehodnocovat náš inventář. Sníh a led a krutě studené ledovcové řeky všude, kam dohlídneš. Pevnina záhy zmizí za hradbou mraků a zanechá nás v panice a na pochybách, zda nám v batůžcích přeci jen něco nechybí. Přemítáme, co všechno se dá obléct na sebe a v jakém pořadí. Jediný peří, který si vezem, je nacpaný ve spacáku. Padl návrh při nejhorším chodit ve spacáku, tz. caterpillar style. Za chvíli se noříme do hladiny mraků a je stěží vidět konce křídel (jsou tam vůbec?). Z mraku se vyloupnem až 50 m nad zemí (mořem). Po chvilkové panice hladce dosedáme na ten správný Island. V duchu tleskám (dnes už tleskat nahlas není cool). Venku 7 stupňů, mží, fouká a vůbec je tam útulno. Neochotně opouštíme svůj aeroplán (který je červenobílý a vypadá, no trochu jako… penis) červí dírou do útrob keflavíckého letiště. Cestou ven nutná zastávka v dutyfree pro nějakou lihovinu (ano, pověsti o zdanění alkoholu ve vikingských zemích opravdu nelhaly). Se slzou na víčku a s krvácejícím srdcem (peněženkou) si za nekřesťanské (evidentně pohanské) peníze odnášíme jednu zoufale malou lahvičku Tulamore Dew.
Cestou ven neúspěšný pokus o výběr z bankomatu (evidentně si v KB myslejí, že islandští vikingové podnikají nájezdy na české účty). Ještě že nás jistila karta druhá a fakt, že na Islandu můžete platit kartou i u pouličního stánku s rybami. První z asi dvou set vypitých káv. Terezie dobíjí baterky a ožívá. A tak na sebe navlečem všechny vrstvy, co uznáme za vhodné (Devold Active, powerstretch, softshell a posléze i Gore-Tex) a vyrazíme vstříc zdejším povětrnostním podmínkám. Hned u vchodu dostaneme vodní sprškou do obličeje, to nás jako vítá Islandský vánek (15-20m/s). Trochu se otřesem, já vyplivnu vodu, Terez poznamená něco o pěkný dovolený a nezbývá nám než se hlouběji zachumlat do svých ochranných vrstev a stopujíce vyrazit vstříc islandským dobrodružstvím. Stopovat blízko letiště se moc nedá. Všichni turisti, co jedou kolem v nově zapůjčenejch džípech jsou ještě dost vyjukaný a my navíc v palestinách vypadáme jako čerstvý uprchlický přírůstek ze Sýrie.
Na první stop si nutno pár kilometrů poodejít a chvíli počkat. Staví nám mladý čínský pár. Když jim do okýnka sdělíme, že jsme Češi, tak se div nepřetrhnou, jak nám otevírají dveře i kufr. Inu světe div se, účast našeho prasidenta na vojenské přehlídce v Číně nese své ovoce. Asi po 30 minutách jízdy na Reykjavík se necháváme vyhodit (velmi neprozřetelně) na jeho předměstí. To aby se dalo pokračovat ve stopování po okružní silnici dál a my nemuseli zajíždět do města. Následuje stopařské zoufalství na dálnici, absurdní zastávka v IKEI (na masový koule, sešit a fixy) a vyčerpávající plahočení kolem dálnice na výpadovku na východ. Rezignujem na stop. Hledáme centrální autobusovou stanici Mjódd. A to nám, jak hledání sv. Grálu, zabere další 2 hodiny. Nezdráháme se nakonec zaplatit nekřesťanský peníz, abychom se vyčerpaní pozdě odpoledne konečně dostali pryč. Vyloďujeme se ve skleníkovém Hveragerdi – městu, kde se pěstují banány, ananasy a jiná tropická ovoce pouze za pomoci geotermálních pramenů. Takže celý město je taková velká zahrádkářská kolonie. V pozadí kopce, ze kterých se kouří.
Smělá podvečerní výprava do kopců (přece nebudem spát v kempu). Za lehkého deště a větru si to šinem do kopců obdivovat bublající rudá bahna a sirovodíkem kouřící pole. Někde v polovině tohoto výšlapu, zrovna když fantazírujeme o večeři, nám s bolestivým cvak dojde, že nemáme ale vůbec žádné palivo, na kterém bychom si jí třeba uvařili… Jak jsme mohli zapomenout plyn? Prostě trocha nevyspání, cestovního stresu a nespokojeností už s tak dost těžkým batohem a voilá můžu podpálit tak maximálně mou malou čarodějnici (bohužel je dost promáčená). A tak se přeci jen s nemalou dávkou studu vracíme zpět do Hveragerdi strávit noc v kempu. Mezi tím voda padá z nebe, hustě a nepřetržitě…
Den 2: Hveragerdi-Selfoss- Geysir- Laugarvatn
Všechno je mokrý, všechno. Leje nebo mží skoro nepřetržitě a vlhko se nám vkrádá do spacáků a kousek po kousku ohlodává z jejich izolační schopnosti. Vlhko i na mysli. Depka. Takhle jsme si Island nepředstavovali. Na přeháňky, vítr, zimu, na všechno to jsme byli připravený, ale na nepřetržitej proud vody z nebe ne. Zaznamenáváme první velkou díru v našem inventáři – membránové kalhoty. Domněnka, že nás před občasným deštěm zachrání windstoperový softshellový gaťata, byla mylná. Půl hodinky na tomhle dešti a jsou durch. A co hůř, neusušíš je. Potřebujem buď zázrak v podobě slunce, nebo se nasáčkovat někam, kde to všechno usušíme.
Plán vyrazit na trek z Landmanalaugaru odkládáme na neurčito. Mokré oblečení a hlavně péřové spacáky by nám na 5 denním treku přes hory moc nepomohly. Naše dosavadní outdoorové plány měníme v indooru Hveragerdské kavárny. Vděčni za tu chvilku tepla a sucha. Procházíme naše vybavení a jeho stav (vesměs mokrý). O „overgear“ se tentokrát fakt nejedná. A za všechny položky (snad s výjimkou slunečních brýlí a opalovacího krému) budem opakovaně žehnat slonímu bohu.
S rychle vyhotovenou cedulí poměrně rychle chytáme stop do Selfossu (bohužel také rychle na dešti vzala za své). Veze nás mladý kanadský páreček skalních fanoušků Game of Thrones. Nejen, že vypadaj jak Jon Snow a Deanerys Targeryen, ale oni tak i mluví. No a jelikož velká část ponurých scenérií seriálu byla točena právě na Islandu, tak si vskutku připadáme jako ve Westerosu. Během dalšího briefingu ve větším městečku (tak 5000 obyvatel) na křižovatce cest se definitivně rozhodujeme pokračovat dále na sever na Þingvellir. Cestu na silnici si zpříjemníme malou vycházkou proti proudu řeky Oxary přes první islandský lesík (výška porostu max 1,5 m). Nakonec 2hodinovej vejšlap s blouděním podmáčeným podrostem, kam nás zavedl velký jednonohý havran (určitě jedna z těch Odinovejch mrch). Celé intermezzo skoro bez deště a v prostředí krásných trollích skal a se zaslouženou přestávkou v trollí jeskyni (klepali jsme, ale nikdo nebyl doma).
Zpět na silnici nám staví jedna nemluvící islandská dáma, která vlastně ani neví, proč zastavila. Asi měla ňáký vnitřní nutkání. Nečekáme na to, než jí přejde a rychle skáčem do auta. Po několika desítkách km a větrné zástávce přesedáme k australským rastamanům, co se přijeli potápět do Þingvalvatnu (tak 2°C křišťálově čisté vody). Good luck. Jejich rastamobil je nám útočištěm pro dalších několik hodin, když s nimi absolvujem cestu do Geysiru, Gulfossu a zase zpět do Geysiru. Geysir je spíše vtipným chrličem vody než dechberoucím přírodním jevem, ale majestát a síla vodopádu Gulfoss nás posadí na zadky.
Potřebujem teplé místo na přespání (hlavně kvůli mokrým věcem) a tak se necháme vyhodit zpět u kempu národního parku Geysir se slibně vypadající zázemím a hot poolem. Neprší a to nám dodává optimismu. Služby ale víceméně neexistují/nefungují a hot pool je na suchu. A to nám za 1700 ISK na osobu přijde dost drahá sranda. Trochu světla ještě máme (i když to na Islandu není moc spolehlivý indikátor) a tak stopujeme dál.. Opět zastavuje nemluvná islandská dáma, tentokrát v Landroveru, bez zbytečnýho konverzačního průjmu s ní pokračujem do kempu v Laugarvatn, kde nás k naší velké spokojenosti opět stíhá déšť. Kemp - vyplavená loučka nad městem, kde se marně v sílícím větru a dešti snažíme suše postavit náš instantní MSR Elixir. Poté co jakžtakž zakolíkujeme, si dáváme strategickou pauzu a uchylujem se s vařením do místní sušárny. Zde nacházíme již zabydlený sympatický kanadský páreček – P.J. (ptal jsem se, pán jeskyně to nebyl ) a Rebecku. S trochou irské whisky a místního piva se z nich stávají výborní společníci na noc a dopravní dobrodinci na den příští. Noc tedy strávíme zalezlí v sušárně, vděční za tu oázu sucha v moři vlhkosti, kde se nám podaří aspoň trochu usušit.
Den 3: Lauarvatn – Þingvellir - Vík
Budíček časný, aby se všechno stihlo. PJ s Beckou chtějí vyrazit časně. Samozřejmě, že se nic nestíhá. Liják už nikoho nepřekvapuje. Do auta naskakujem zabalení jen zpola, snídani v ruce se sáčky od čaje ještě v hrnečcích, boty nezavázaný… prostě velice kompaktně. Je brzo a kempovné tu nikdo nevybírá (bůhví jestli vůbec bude). Chvíli se v nás ozývá naše české dědictví, pak si ale vzpomenem na tu příjemnou teplou a suchou noc, zastydíme se a do kasičky s vděkem a díkem ňáký fufně hodíme. Na Þingvellir cesta krátká, tak akorát na odloženou snídani. Jako první a možná jediní návštěvníci v tomto nečase (hovna létají vzduchem rychlostí 15 m/s) docela vyděsíme paní na informacích.
Využijem momentu překvapení a necháváme si u ní objemnou bagáž. Dále vyrážíme nalehko příkopovou propadlinou na view point, ze kterého máme celý údolí sněmů a geologickou senzaci jak na dlani. Teda měli bychom, kdyby bylo vidět dál než na 20 metrů. Za to však solidně fouká (tak že se o vítr dá bez problémů opřít). Odkudsi se zde vyrojily davy džíno-svetříkových turistů. Poměrně zaskočeni počasím poletujou na deštnících po okolí. Před větrem se ukrýváme do skalnatého kaňonu, jenž tvoří zvrásněný okraj příkopové propadliny. Překonáváme tok řeky Oxary, jež zde tvoří nevelký a ale zato krásný vodopád. Dále nádherná, lehce nebezpečná, procházka přes rozeklaná skaliska zpět k informačnímu centru. Sem tam nutno v silném větru balancovat na hraně hřebenu, či přeskakovat všudypřítomné trhliny. Celkový dojem z těžko schůdného rozeklaného terénu evokuje představu bludiště skalisek Emin Muil na hranicích Mordoru. Srdceryvné loučení s našimi hobitími společníky PJem a Rebeckou. Snad budou mít hezčí počasí než doposud a Island jim dopřeje hezký zbytek svatební cesty. Někdy před polednem si vyzvedáváme bagáž na informacích. První kontakt s Čechy. Vůbec se nesmáli. Nenecháme se zprudit a pokračujem v naší krasojízdě na východ.
Nepochopitelný zásek u odbočky na Selfoss (přece všichni musí jezdit tudy, ne? Ne). A tak si to kus musíme odšlapat zpět do Laugarvatnu, kde se nás po chvilce zželí americkému nóbl páru, který nás popoveze zas o kousek dál. Na východ, skoro zpět ke Geysiru, kam jsme vůbec namířeno neměli, ale prý se tu takhle na Selfoss jezdí (oklikou 50 km). Celou dobu opakujou jak jsme „very brave“, že tu trekujem v takovymhle počasí a my v duchu přemítáme, jestli nejsme spíš „very stupid“…
Další stop nás konečně bere plánovaným směrem a to na jihovýchod. Chvilka neumělé anglické konverzace, než si všimnu prázdného pytlíku s nápisem „skořice- mletá“ na podlaze. A tak ze sebe dostanu jen ryze české „na co já se tady kurva snažim“. Parta brněnských programátorů je docela fajn. Chvíli už tu jsou (je to na nich vidět), snaží se jezdit poněkud off (the main) road a tak objevují místa průvodcům LP ani RG ne úplně známá. Dostáváme od nich několik tipů na přírodní termální koupel. Opět leje, několik neúspěšných pokusů v tom nečase najít teplou přírodní koupel. Zastavíme se aspoň u paty námi zamýšleného treku do Duhových hor – majestátního vodopádu Skógafoss. Do zeleného údolí padající masa vody z výšky přes 60 m. Vítá nás sprška vodní tříště do již tak dost zmáčených ksichtíků. To k vodopádům ale patří, dokonce má člověk pocit, jako by prošel jakýmsi křestem. A tak pokřtěni a dychtiví po výhledech šplháme do kopce na břehu vodopádu. Vzhůru až k samému horizontu padající vody. I za stálého deště je to výhled nádherný a pohled na nekonečnou kavalkádu fantaskních provazců vody řítící se bez ustání vstříc kamennému loži na dně údolí bere dech. Po chvíli se s kapkou naděje odhodláme stočit pohledy na kopce, ze kterých ledovcová řeka stéká k vodopádu. Tam, kam by měla vést stezka kolem nespočtu dalších vodopádů, přes horské sedlo pod Eyjafjallajökull (ne, neumim to vyslovit) do zalesněného údolí Þórsmörk, dále přes Duhové hory až do Landmannalaugaru. Nic. Hustohustý mrak začínající asi 50 metrů nad námi. Dále se krajina halí v tajemství. Islandské stezky jsou i za dobré viditelnosti špatně viditelné. V mraku, s rizikem sněhových přeháněk a bez GPS se o schůdnosti treku nedá ani přemýšlet. S těžkým srdcem se vracíme zpět do brněnského vozu a pokračujem s ajťáky až do Víku, nejjižnějšího města Islandu.
Poprvé stavíme stan bez doprovodného deště, což je nepopsatelně skvělý pocit. Chvíli si ho vychutnáváme, pak ale pragmaticky rychle naházíme bagáž do stanu, s pocitem že by to mohla být jenom past. Tady člověk opravdu nikdy neví. Stanujem pod děsně/drsně krásným útesem korunovaným racky. Schování za větrolamem, který zatím dobře plní svou funkci. Ano, ke konci dne se dočkáme i nějakého deště drnčícího o napjatou plachtu stanu či plechovou střechu kruhové common hall, kam se uchýlíme na večeři. Okolí je k uzoufání krásné, ale jak si ho v tom nečase užít. Jestli se zítra nic zásadně nezmění, budeme nuceni pokračovat dále na východ a pak na sever z kempu do kempu… Je nám z toho smutno. Vítr zesiluje a točí se. Pozbýváme své větrné ochrany a usínáme za kvílení větru a šumění oceánu s obavou, abychom se neprobudili v Reykjavíku či v Grónsku.
To be continued...
autor: Ondra C.
