CZK
Po více než hodině a půl kriminálního seběhu z téměř 2500m k hladině moře si všimnu chlápka v mém věku. Sedí na terase, s ledovou sklenicí plnou zlatavého moku, fandícího, až se odhalené kulaté bříško natřásá. “Ty vole, kde jsem ve svém životě udělal chybu? Proč mám na sobě číslo a v sobě osm gelů a ne plavky a šest piv?”
Letošní závodní sezona začala ve Španělsku na přelomu ledna a února. Pak jsem se zase vrátil k tréninku. Přiznám, měl jsem v té době rouhavé myšlenky. Tréninku bylo od podzimu tolik, že jsem trochu doufal v rýmičku, v únavovou zlomeninu, nebo alespoň slepák, jen abych nemusel trénovat. Osud se sice snažil přerušit trénink například plánovaným stěhováním maminky. Ale večerní tahání krabic od 20 do 22 se ukázalo být výbornou třetí fází. Následné vstávání ve 4:45 na kolo jen potvrdilo, že se koníček změnil v posedlost. Trvalo to sedm a půl měsíce, než jsem ukončil přípravu a mohl si jet odpočinout na závod.
Nerea mi letos naložila tolik, že se nakonec slitovala a odpustila mi účast na Ještědu. Byl bych tam jen jako takový svižnější horský turista. Číselně to letos vyšlo na 30% navýšení oproti loňskému roku ve všech parametrech - výška, váha a přijde mi, že i věk. Jen spánku bylo méně. Na začátku května jsem byl tedy rád, že žiji a na motivaci, ale i nervozitu před závodem moc nezbývalo. S hryzajícím svědomím, že nechávám Zuzku bez podpory při rekonstrukci, jsem se sebestředně vydal užít si víkend na La Palmu.
Letos jsem výlet pojal v rychlém tempu a dle příručky “Spořílkovo dobrodružství”, nač plýtvat dovolenou na aklimatizaci, že. Středa odpoledne do Madridu, čtvrtek ráno na Tenerife a večer lodí na La Palmu. V sobotu závod a v neděli 7:30 lodí na Tenerife. Cesta lodí na La Palmu mi připomněla, že jako suchozemci bychom příště měli volit raději let až na místo. Oceán totiž není Vltava, stejně jako Roque de los Muchachos není Závist.
Už to tak vypadá, že Transvulcania je můj nejoblíbenější závod. Logická trať, brutální seběh co jinde nenajdete, vedro (většinou), různé povrchy, nejlepší atmosféra. Letos bylo pole opět plné známých jmen, nechyběl snad nikdo. Díky netradičně normálním teplotám také většina favoritů dokončila, s čímž jsem nepočítal a co se nakonec negativně podepsalo na mém umístění.
Příjezd na ostrov byl hvězdný. Vystoupil jsem z lodi a čekám na vyslance organizátora, který mě má dovézt do hotelu. Že čekám na správném místě naznačoval i vedle stojící Bruno Brunod. Dali jsme se do řeči, až nás oslovil Christoph Clemente, že s ním máme jít k autu. Tam chvíli přesvědčoval řidiče, že Bruno je opravdu ten 1ks VIP, na kterou čeká a že já jsem ten 1ks reprezentant. Povečeřeli jsem s Brunem (ještě jednou posílá hodně pozdravů Ance a Robertovi) a šli spát. V pátek mě čekala registrace na druhé straně ostrova. Stopoval jsem před hotelem a otravoval všechny, kteří někam jeli. Tak dlouho je jeden odmítán, až jej sveze Anna Comet. Vzali jsme to hopem, protože spěchala na společné focení elity. Náhoda tomu chtěla, že jak jsem s ní vstupoval zpátky do hotelu, už nás hnali k bazénu se fotit. Namítl jsem, že jsem Bartas a ne elita. Bylo mi to však málo platné a už se zdravím s Luisem a v jeho oku vidím strach. Jako by řikal: “Sakra, on přijel!”. Co vám budu povídat, je to řehole.
Zbytek pátku jsem už jen jedl, spal, nechal se znervóznit Tomášem Rybářem, že Vojta Přibyl dře jak Zátopek a že ostrov přeletí. Další namotivovanej mladíček mi jen chyběl.
Jako úspěch pátečního dne považuji nepřežrání se na all you can eat večeři a odchod do postele v 21. Za poslechu živé hudby se převaluji krásných 5 hodin a už ve 2 klopýtám na snídani. Je fajn, že všichni ubytovaní v hotelu vstávají stejně, i Zaid Malek, Sage Canaday. Nakonec i jedeme stejným busem ve 3:30 na start na jihu ostrova. Trocha spánku po cestě, hodně nervozity a před pátou jsme v chaosu jižního majáku. Je tu už většina z 1700 běžců, kteří se chystají vyběhnout na dlouhou trasu a místo jen hučí.
Případné budoucí účastníky jistě potěší tip, že ještě trochu níže pod majákem je kavárna. O té moc závodníků neví a tak mi, stejně jako loni, poskytla zázemí na předzávodní mazání, kávičku a čistou toaletu. V 5:40 házím batoh do náklaďáku jedoucího do cíle a spolu s Miguelem Herasem se rozehřívám na očekávaný sprint kolem majáku. Blíží se 6 a hlava se zbavuje posledních pochybností. Již co nevidět se dozvím, jak se povedla příprava, jak se nepovedlo zhubnout a jaká bude asi sezona. Plán je jasný - napálit to, neumřít a předběhnout co nejvíce odpadlíků.
Doznívají AC/DC, srdce pokračuje v rytmu jejich hitu, hlava vstřebává neskutečně blízko visící hvězdy nad hlavou i stojící vedle v první řadě. Ohlušující lodní siréna nás vysílá vzhůru do sopečného prachu. Annu Comet zadupeme do země, kolem majáku proletíme v trojkovém tempu a už bojujeme o místo na úzké stezce. Nechceš běžet? Ležíš.
Letos pořadatelé připravili novinku a to pravidlo “do 7.km žádné hůlky”. Toto opatření samozřejmě ubralo trochu toho adrenalinu ze startovní tlačenice, příznivci historického šermu se možná trochu nudili. Na druhou stranu ubylo piercingů lýtek, očí zůstalo v cíli stejně jako na startu a i materiálních škod na zlomených hůlkách nebylo tolik. Rovnostářsky se tak boříme po kotníky do hlubokého sopečného písku. Pomalu stoupáme a já se držím před první ženou. To nevím do chvíle, než mě v zápětí předbíhá. Neznám ji a tak se utěšuji tím, že ji dojde a já dojdu jí. Děsím se, kdy mě předběhne další dívka a taky armádní mašina Mira Rai či na ostrově již měsíc žijící Anna Frost (jak říkají španělští kamarádi: za něco se to vysoké startovné utratit musí).
Čtenáře nebudu napínat, neboť to zajímavé z mého závodu se stalo již v tomto úvodním stoupání. Všichni znáte ten stav vyladěnosti před závodem. Nohy letí, kyslík nasávají dva obří měchy. No, mé nohy teda rozhodně lehké jak pírko nebyly. Nečekám, že bych kdejaký kopec vyletěl a ani to nepocítil. Natož takový 20km dlouhý a 2000m vysoký. Bolest nohou byla ale na tuto fázi závodu vysoká, a po usilovném panickém přemýšlení jsem ji dešifroval jako nedostatečný odpočinek po období tréninku. Tahala mě vnitřní stehna, ale hrozivě. Vzpomněl jsem si na triatlonistu z Pošuka, který mě po závodě (na kterém mě zaslouženě porazil) moudře poučoval, že mám slabé nohy a měl bych zapojit do tréninku více kopců a posilovny. Ještě, že ty triatlonisty máme! Budu muset více dřít. S mramorově bílými stehny předvedete na módní přehlídce zhruba stejnou hitparádu jako s mramorově tuhými stehny na závodě v běhu. Já měl obojí a tak jsem pustil první ženu, pak i druhou a zavěsil se do vzduchoprázda. Z povzdálí jsem sledoval Pawla Dybka, o kterém jsem tušil, že loni skončil v top15 a věřil jsem, že tak nějak dopadneme i letos - pokud se ho udržím. Doběhla mě však třetí žena. To mě mírně znepokojilo, protože já sotva lapal po dechu a ona si povídala s kamarádem. Použil jsem Dušínovskou fintu a upozornil je na dechberoucí východ slunce za Pico del Teide. Bohužel to na tuto cynickou dvojici ženoucí se za výsledkem nezapůsobilo.
Snažil jsem se jim do kopce utéct a snaha byla odměněna. Jak se říká, dá se zvyknout na vše. I na bolest nohou. Z kopce jsem to velmi šetřil a radoval se, jak se šetřím na poslední seběh. Proběhl jsem řvoucím El Pilarem. Pozdravil holky čekající na start maratonu a mazal dál po lesní cestě. Známých 7km “rovným” terénem, letos v mraku, mokru. Tempo mezi 4 a 4:30 až na 30.km - občerstvení El Reventón. Tam, jak víme, začíná závod, do kterého však vstupuji s ne úplně čerstvými stehny. Pro jistotu piju jedno magnésium a jen doufám, že jeho chemické složení nedovoluje zkažení ani po dvouletém prodloužení doby expirace. Tuhost v nohou střídá divokost v břiše, ale je to lepší. Soustředím se na něco jiného a mohu tak běžet. Jsme skupinka asi 5 lidí a houpavě se dostáváme pod Pico Nieve, kam organizátor přidal občerstvení.
Pamatujete? Loni si více než 200 lidí stěžovalo, že bylo teplo a že občerstvení bylo o 1,4 km dál, než bylo v profilu a oni skoro umřeli žízní. Organizátoři si vzali kritiku k srdci a místo doporučení pro závodníky, že by třeba mohli více pít, nebo si vzít více vody, přidali jedno občerstvení. Trať se tak oproti loňskému a jiným rokům o kilometr prodloužila a o přidala asi 200m výrazného kopce navíc, protože se musí z hřebenu seběhnout na parkoviště k silnici a poté vyběhnout zpět na hřeben.
Letos mi to v kritické části trasy, mezi 30. a 50.km docela šlo, tedy běželo. Navíc, ty výhledy! Dole mraky, my běžíme po okraji kráteru, ve kterém dovádí Rákosníček a vaří hektolitry bílé hmoty. Slunce pálí, vítr osvěžuje a nadmořská výška suší patro. Ignoroval jsem tuhost nohou, křeče v lýtkách. Sem tam jsem vystřídal v čele tahání skupinky, až koukám, že táhnu sám sebe. Obrátil jsem tedy pozornost kupředu, za Pawlem. Držel se nějaké 2 minuty na dostřel a já ne a ne jej snížit. Za mnou se držel jen mladičký Španěl.
Z tréninků, na kterých moc nejím ani nepiju, jsem letos přenesl taktiku nepoužívat nabízená občerstvení. Nesl jsem si 6 gelů, chimpanzee želé bonbony, 1l vody a 5kg nadváhy. Voda mi vydržela prvních 42,2 km, až právě na novou občerstvovačku, 2 další gely jsem si vzal na Roque de los Muchachos (52.km), s nadváhou jsem doběhl až do cíle. Jinak jsem nic nejedl a jen občas se napil nabízené koly. Pravda, měl jsem trochu žízeň, ale nešplouchalo mi v břiše a nebylo zle z přejedení. K tomu jsem si každou hodinu vzal solnou tabletu proti křečím. Mám však mírné podezření, že mi tyto tablety pouze leptaly žaludeční stěnu, protože křeče neustupovaly a po každém pozření jsem měl pocit, jako bych spolknul rozžhavený pohrabáč. Bohužel, pro případné zájemce o závod nemohu říci, co bylo na občerstvení k dispozici, ale mám pocit, že i gely.
Směrem od 42km k Roque (nejvyššímu bodu závodu) začíná ta správná divočina. Stále se mírně stoupá, jste už 2 hodiny nad 2000m n.m. a čeká vás brutální klesání. Visel jsem za Pawlem jako klíště a dařilo se nám předbíhat další a další umřeté závodníky. Probíhání občerstvení znervózňovalo více obsluhu, než mě. Vydržel jsem být na sebe pro jednou přísný a držel se půstu. Díky tomu jsem na Roque vyběhl s úsměvem na rtech, připraven dát všechno do seběhu.
Čapnul jsem připravené gely (bohužel, ta možnost poslat si tam jídlo není pro všechny. Využil jsem přítomnosti kamaráda, jinak člena Salomon týmu) a vydal se vstříc mrakům. Pro ty z vás, kterým třeba z profilu uniklo, o co se jedná. Seběh začíná na 52.km ve výšce 2420m a končí na 69.km ve výšce 3m. To máme 17km dolů, skoro 2,5km ponížení, které sníží sebevědomí nejednomu “vládci” seběhů. S čistým svědomím říkám, že jsem na žádném závodě nic těžšího nezažil. Z několika důvodů.
Dorazit na 52.km svěží s připravenými nožkami na tanec v lese se mi ještě nepovedlo.
Klesáte v poledne, kdy vám připadá, že je na vrcholu vedro. Klesáte dolů a přijde vám, že klesáte do pece. V dolní části sestupu dorazíte na asfalt mezi banánovými skleníky a to se díváte kolem sebe, zda vás někdo vidí brečet. Asflat pálí a ničí to co zůstalo z podrážek.
Víte, že klesáte k moři, které lze jen těžko přehlédnout. Takže tušíte, kolik vás toho ještě čeká. Čím rychleji běžíte, tím máte pocit, že se moře přibližuje pomaleji. Sem tam zmizí z dohledu, aby se vám pak ukázalo pocitově ještě vzdálenější.
V profilu seběhu snadno zapadnou krátké prudké stoupání na jeho začátku. Na ty nelze hlavu, natož nohy dostatečně připravit a po nekonečných minutách klesání je velmi bolestivé na stoupání jen pomyslet, natož se do něj pustit.
Jediná strategie, která funguje je pustit to dolů a běžet a polykat slzy bolesti a vysmívat se prvničkám, které si nenechaly dostatek sil. Stehna vás nenávidí. Kdybych měl nějaké břišní svaly, taky by mi nadávaly. Z nekonečného počtu dopadů dostáváte otřes mozku a to kýčovitě modré moře se nepřibližuje. V lese jsem na mokré stezce osaměl v mracích. Pawel zmizel v serpentýnách a dva mrtvé Američany jsem nechal za sebou. Za mnou nikdo, v dohledu nikdo, nebudu lhát - trochu jsem zvolnil, abych vůbec do cíle doběhl.
Přichází El Time, občerstvení, kde není jiného závodníka, ale armáda dobrovolníků připravená na odpolední nápor. Vysaji trochu ionťáku a metelím dolů mírně rozmrzen 28. místem. Doufal jsem v top 20 a zase to bude takový průměr. “Hravě” skotačím po lávových kamenech dolů. Směrem k asfaltu a serpentýnám nad Tazacorte. Nemá smysl se dívat na cíl, který leží přes zařízlé údolí 10km daleko. Tím si člověk nepomůže a jen přitopí pod kotlem beznaděje.
Serpentýny znám a stejně mě překvapí, jak jsou strmé. Kdybych z první otočky plivnul, jistě by slina dopadla na červený koberec, kterým se po nekonečných minutách probíhám. Prohnal jsem se a koukám na hodinky, že jsem tam o 20 minut dříve, než loni. To by se dalo stlačit pod 8:30 a tak běžím. O umístění už nejde, neboť za mnou běží druhá slečna a to s dostatečným odstupem. Pawla před sebou nevidím. Odmítám vodu, ionťák i Aquarius. Znám se, povolit si hlt, vypil bych ze stolu všechno. Klopýtám řečištěm a uplácím stehna před posledním výšvihem.
Na fotografy se usmívám, fanouškům děkuji. Atmosféru vytvořili neskutečnou. Do posledního kopce jdu procházkovým tempem. Přihlížející fanoušek hrající na flétnu mě ubezpečí, že za mnou dlouho nikoho nevidí. Vbíhám do cílové rovinky a kameraman na čtyřkolce se mi omlouvá: “Promiň, Jane, za tebou je druhá holka a vypadá lépe než ty. Tak budeme točit jí. Utíkej do cíle, ať se nám nepleteš v záběru.” Hluboce uražen přecházím do zdravotního klusu a plácám si se všemi nastavenými dlaněmi. Po 200m mě bolí ruce a přecházím k ignoraci nastavených dlaní. Diváci si možná myslí, že běžec po 70km je dostatečně v pohodě a tak uhýbají těsně před tím, než se přikomíhám. Věřím, že to mají vypočítané, protože já na kličkování energii nemám.
I nekonečná cílová rovinka má konec a tak se i při své třetí účasti dostanu do cíle. Čekal jsem větší zlepšení, i lepší umístění. Nejsem však rozhodně rozsekán jako v minulých letech a mít někoho za zády, asi by to šlo i rychleji. Stejně tak asi i bez nového občerstvení by čas byl lepší. Umístění těžko, konkurence nespí a do ultra trailu se nám začínají motat běžci výrazně lepší výkonnosti.
Transvulcania má mé běžecké srdce. Získala si jej svojí atmosférou, náročnou tratí a skoro vždy krásným počasím. V cíli se z doběhu stává opravdu místní slavnost a až do pozdních večerních hodin místní vítají dobíhající běžce. Také délka 73 km se dá přežít. Hledáte-li ideální start sezony, či svého ultra trailového života, neváhejte. Vykašlete se na nákup hodinek za 13 tisíc a raději vyražte v květnu na La Palmu. Letos se se mnou vrátil na start Tomáš Rybář a přidal se Vojta Přibyl a Anonín Honzík. Vojta běžel parádně a na poprvé si s tratí poradil za 9:05, což si zaslouží hluboké smeknutí.
Jan Bartas:
Transvulcania, 74km, D+ 4400m, čas 8:28:08, 28.místo celkově, 27. z kluků
