CZK
Když ve slově KORSIKA změníte čtyři písmena a tři uberete, dostanete slovo ŠUTR, což jistě stojí za povšimnutí. A teď pozor! Když ve slově GR20 změníme dvě písmena, dvě číslovky a dalších dvanáct písmen přidáme, vznikne slovo SEBETRÝZNĚNÍ. A to už nemůže být náhoda!
Představte si dvě chodící mrtvoly a dejte jim libovolné jméno. Řekněme například… hmm… Adam a Ondra. Ano, říkejme jim třeba Adam a Ondra! Tak a teď si představte takový klasický rozhovor mezi těmito dvěma bytostmi. „Mám tak rozedřená třísla, že přes ně necítím opruzenej zadek,“ ozve se z úst polomrtvého Adama, zatímco se naklání k druhé pochybně se pohybující postavě a bere si z jejího batůžku kelímek s vazelínou. „Nech mi tam ještě trochu! Vždyť víš, že na výrobu lemu mých gatí použili děcka v Číně tři metry ostnatého drátu.“ Ano, je tomu tak. Až jednou jako starej dědek budu na tuhle korsickou akci vzpomínat, vybaví se mi nejvíce charakteristická věc – mazání si intimních partií vazelínou.
Calenzana
Tahle nenápadná vesnice nacházející se v severní části Korsiky je populární především z jednoho důvodu. Začíná zde metamorfóza čistého outdoorového oblečení v něco, co během následujících dvou týdnů přirůstá ke kůži a svým zápachem připomíná hrocha v říji. Pro většinu lidí se jedná o nástupní místo populární GR20, tedy Grande Randonnée 20, která svou délkou a technickou náročností patří mezi nejnáročnější treky v Evropě. Zdolání bezmála 180 km dlouhé trasy s více než 13 km převýšením většině turistů zabere čtrnáct dní.
Původní odhad byl takový, že tento trek přeběhneme s Chlupem za pět dní, protože si to prej hodláme užít a nehnat to na brutální sílu. Každý den měla být vstávačka brzo ráno za tmy (kolem 3:30), abychom si těch našich 8 – 10 hodin práce odkroutili za co možná nejpříznivějšího počasí a odpoledne se mohli flákat v horských jezírkách. Haháá, taková naivní představa! Kdybychom tenkrát věděli… :) Každopádně jsme si uvědomovali fakt, že jakýsi žabožrout François d’Haene drží na této trase rekord za 31 hodin a například takový Kilian Jornet to sfouknul za 35 hodin. Pominu-li naší neprofesionální přípravu, měli jsme oproti těmto světovým esům handicap v podobě bagáže vybavení, které jsme sebou po celou cestu táhli. Naštěstí jsme se domluvili s naším supportem Víťou, že na nás bude v polovině trasy čekat a budeme si moci doplnit zásoby šminek a vazelíny.
Den první, obléhání Monte Cinta
„Cože?! Ten budík se plete! Ten budík se musí plést! Ještě přece nemůže být půl čtvrté ráno,“ máchám rozespale rukou po hodinkách a snažím se co nejrychleji vypnout uši trhající alarm. Hodinky se samozřejmě nepletou, to jen má hlava si připadá jak po kalbě. Během vteřiny si uvědomuji, cože nás to dnes a i následující dny čeká. „Ty voe, že se na to sebeničení nevy***u. Věk na zmoudření už pomalu mám,“ protírám si rozespale oči a jemně cloumám s tmavým uzlíčkem po své pravici. „Chlupe, tady nejsi na dovolený. Vstávat a cvičit!“
Dvě hodinky na to cupitáme vstříc prvním slunečným paprskům a vychutnáváme si fotogenické ranní nasvícení panensky čisté krajiny. „Kdybych nebyl ze šlach a kostí, už bych se dávno roztekl… Tahle paráda musí oslepit i nevidomého,“ mihne se mi cynicky hlavou. Čučím jak bacil na lékárnu na skalnatý hřebínek před námi a nemůžu pochopit, jak to že jsem tenhle překrásný kus krajiny nenavštívil už dřív. Stejně tak nechápavě koukám na své hodinky s GPS-kou, které už po úvodních kilometrech dávají znát, že dnešní pohádka se může v průběhu dne změnit v nekonečný horor. Kolem deváté hodiny přicházíme do sedla, které nám naprosto mění pohled na svět. Před námi se otevírají hory…
Relativně běžecký terén se jako mávnutím kouzelného proutku mění v lezecký. Běh už nepřipadá v úvahu a jsme rádi, když můžeme udělat dva, tři rychlejší kroky. Začínám si naplno uvědomovat, že GR20 bude o něco náročnější, než jsem si myslel. Třicet metrů vyprasit po skále nahoru a dalších dvacet přecupitat dolů… začíná se z toho stávat stereotyp.
Máme za sebou úvodní dvě etapy a s jazykem na vestě zdoláváme kilometrové převýšení nekonečně se táhnoucího kopce před námi. Kolem poledne potkáváme český páreček, který nám oznamuje, že prý sedlo, které spojuje Muvrellu s hřebenem od Mont Cinto je kvůli kamenné lavině uzavřené. Pád kamenů tam prý před rokem usmrtil sedm lidí a musíme se prý vydat přes Asco a sedlo pod Monte Cintem. Tahle nečekaná změna plánu pro nás znamená jediné – prosmýknout se jako princezna Šeherezáda dosti nepříjemným kamenným svahem o 600 m níže do Asca (1400 m n. m.) a pak to následně zase vysmažit nahoru do 2600 m n. m., kde na nás čeká sedlo pod nejvyšší horou Korsiky, Monte Cintem. Tak trošku čára přes rozpočet, protože to pro nás znamená výrazně delší (a také vertikálnější) zacházku. O nepatrné zlepšení nálady se postará dvojice Češek, jež potkáváme v Ascu a které nám po vyřčení našeho nesmělého plánu zdolání „‚Gériny“ za pět dní, neskonale fandí.
Slovy Jaromíra Bosáka: „Začíná nám být jasné, že dnešní plán dojít až na Castel de Vergio (44. km) je asi tak reálný, jako že Ovčáček nalezne Peroutkův článek „Hitler je gentelman“.“ Co se dá dělat, valíme dál. Cestu před námi blokuje partička francouzských turistů, kterým se úsek s ocelovým lanem natolik zalíbil, že si při jeho slézání hodlají otevřít lahvinku božolé. Oblézáme je bez jištění zleva po holé skále a raději si nepředstavuji, kolik desítek metrů vzduchu pode mnou je ochotno pohltit mé zápolící tělo. Dochází mi, že GR20 je bezbariérová asi tak, jako druhé patro palandy.
Škvaří se nám poslední zbytky šedé kůry mozkové a snažím se nepřemýšlet nad tím, že se jedná o první den toho destruktivně poznávacím pochodu smrti. Když se po více než dvou hodinách dobelháváme do sedla, začíná s námi cloumat touha po dobytí nejvyššího korsického brdku, Monte Cinta (2 706 m n. m.). Dlouho se nerozmýšlíme a vzhledem k výbornému počasí pelášíme k „monte čičinku“. Teda pelášíme je silné slovo… Ono totiž hned za obzorem se stezka stáčí kolmo dolů, pak zase nahoru, následně opět brutálně dolu a těsně před vrcholem pro změnu kolmo do stojky nahoru. Šutr vedle kamene a pak dva šutry vedle sebe. Člověk jede dobýt kopec a on je to kamenolom.
Po dobré hodince lezení máme toho plné zuby a vzhledem k rychle se blížícímu stmívání váháme nad správností našeho rozhodnutí. Během několika vteřin se s Chlupem shodujeme na tom, že známe i sympatičtější místa k našemu poslední odpočinku. Se slzou na krajíčku se otáčíme zpět k sedlu. Závěrečné opevnění Monte Cinta zůstalo tedy nedobyto… Zbylých pět kilometrů už je prakticky jen downhill a Chlup naplno demonstruje svou kočičí obratnost v sebězích.
Po více než hodině a půl metání prachu a šotoliny nalézáme zázemí v chalupě Tighjettu, jejíž osazenstvo nás vítá s otevřenou náručí. Vlastně na nás hledí s obdivem při zjištění, že jsme dnes ráno vystartovali z Calenzany. Netrvá dlouho a sympatičtí Korsičané nám kupují piva a pouští se s námi do vášnivé debaty. Hodinku na to už baštíme lahodnou večeři o třech chodech a smějeme se temperamentnímu kytarovému vystoupení, v podání samotného správce chalupy. Hrdelní zpěv zakončuje stylovým prokopnutím kytary vlastní nohou a my jen s Adamem kroutíme s úsměvem hlavou nad tím, jací jsou Korsičané hovada :) Za 14 € si domlouváme ubytování na posteli a kolem 22:00 se dostavuje zasloužené koma.
Sumárum: 14 h, → 35 km, ↑ 4500 m, ↓ 3000 m
Den druhý, nám všechno dvakrát
„Kdyby ses viděl jak spíš, tak už nikdy neusneš,“ hlásím po zaznění budíku Chlupovi a pár desítek minut na to začínáme mazat ztrátu z předešlého dne.
Celé dopoledne je relativně běžecké a začínáme si naplno uvědomovat zdejší genius loci. Žádný kopec není stejný jako ten předešlý a při každém překročení horizontu se vám naskytne naprosto nový obrázek na krajinu před vámi. Příroda se doslova mění před očima. Zatímco jsme včera zdolávali ostré skalnaté štíty plné obrovských balvanů a reliéfově jsem se cítil jako někde v Alpách, nyní si spíš připadám jako někde na Balkánu. Zaoblenější a zelenější charakter kopců nám dává relativní prostor pro běžeckou seberealizaci a my tak relativně rychle nabíráme potřebné kilometry.
Kolem desáté hodiny přibíháme do sedla Castel de Vergio, kde jsme chtěli původně přečkat uplynulou noc. Máme v nohou úvodních 15 km a nedovedu si představit, jakou podlahu bychom museli včera jít, abychom doběhli až sem. Po krátké svačince vyrážíme opět do kopců. Teda do kopců… Vlastně spíš do nížiny. Oproti včerejšku se nám zdá zdolání 500 m převýšení jako balzám na duši a po hodince a půl běhu musíme opět sbírat čelist ze země. Nádhera! :)
Nacházíme se u jezera Lac de Nino v samém (zeleném) srdci severní části GR20. Solárko tu peče o sto šest, ale všudepřítomná jezírka s měkkou travičkou v nás vyvolávají uklidňující pocit. Snažíme se využít ideálních podmínek a ukrajovat kilometry co možná nejrychlejším tempem.
Kolem jedné hodiny si dáváme pauzičku oběd. Dnes se servíruje sušené kráva, kterou si sebou táhneme na zádech (chápej – sušené hovězí maso) a pár okamžiků na to můžu vesele hlásit, že už teď jsme překonali včerejší vzdálenost 35 kilometrů.
„Sakra, ty řeči o uběhnuté vzdálenosti jsem si mohl nechat na později, co?! Pěkně jsem to zakřikl,“ zubím se na Chlupa a opět jen nechápavě kroutím hlavou nad tím, jak se během několika minut naprosto změnil ráz krajiny. Opět lezeme po kamenech do brutálního krpálu a ze zelené oázy klidu se stává nehostinná skládka břidlice.
Z 1550 m n. m. jsme vystoupali do 2200 m n. m. a zažíváme pocit dežo ví. Zase totiž lezeme jako kamzíci po skále, svíráme v rukou ocelové řetězy a objímáme třímetrové balvany. Zdolání 8,5 km s 1000 m převýšením nám trvá 4 hodiny. Po téhle etapě si začínám naplno uvědomovat, že kilometry i převýšení jsou na Korsice naprosto relativní a nedají se použít jako ukazatel postupu. Vzdálenost je jen překážka vymyšlená člověkem a žádný kilometr tu není stejně dlouhý.
Něco z toho, co jsme měli s sebou:
Inov-8 Race Ultra 270 ponožky Bridgedale energetické tyčinky triko Sensor Merino Active
Před šestou hodinou dorážíme na Refuge de Petra Piana. Psychicky toho máme plný brejle a upřímně řečeno jsem si myslel, že i fyzicky jsme dost na kaši. O naprostém opaku se přesvědčujeme zhruba deset minut na to. Bavíme se totiž s místní správkyní chalupy a jsme trochu přepadlí z faktu, že se nám dnes nepodařilo stáhnout včerejší ztrátu. Původně jsme totiž očekávali, že druhou noc strávíme v kempu společně s naším doprovodem Víťou a Zuzkou. Že si dáme pořádně do nosu z našich vlastních zásob a že během dvou dnů zdoláme celou severní část GR20-ky.
Udělali jsme maximum pro to, abychom to stihli, ale stejně nás od vesnice Vizzavona dělí 16,5 km s více než 1100 m stoupáním. Náladu nám naštěstí zlepšuje výše zmíněná paní domácí. Potvrzuje nám, že jako běžci jsme schopní během následujících dvou hodin dorazit ještě k další chalupě Le refuge de l’Onda. Musíme prý zvolit alternativní trasu GR20, která je sice technicky náročnější, ale vede po hřebeni a zdolává dvoutisícový kopec. Když jsme se navíc dámě ve středních letech zmínili o tom, že jsme včera vystartovali z Calenzany, naprosto vážně nám oznámila, že s takovým tempem bychom byli schopni dokončit trek za čtyři dny. Právě tento okamžik byl klíčový pro celý zbytek přeběhu.
Pár minut na to to opět s Chlupem hecujem naplno. Fyzickou i psychickou únavu jsme nechali u „mentální koučky“ v chalupě Petra Piana a s býčí zatvrzelostí stoupáme kolmo po hřebeni. Nemám tušení, kde se ten nenadálý nával energie z ničeho nic bere, ale opět si připadám tak o třicet kilometrů mladší. Když se po dvou hodinkách technického cupitání dostáváme na dohled k Le refuge de l’Onda, jsme vysmátí jak lečo. Dost výrazně jsme si totiž ulehčili zítřejší strádání a Víťův support se nachází jen přes kopec. S trochou štěstí mu zařídíme budíček :) Lehké vystřízlivění se dostavuje v okamžiku, kdy nám správce chalupy oznamuje, že už nám neudělá nic na jídlo. Chvíli se uja pokoušíme přemluvit, ale evidentně není Korsičan, ale Francouz. Kašle na nás… Takže si za tři éčka kupujeme na večeři slané oříšky a „au revoir“!
Sumárum: 15 h, → 43 km, ↑ 3300 m, ↓ 3600 m Celkem: 29 h, → 78 km, ↑ 7800 m, ↓ 6600 m
Den třetí, vytírám se jehličím a už ani nekřičím
Probouzí mě prudké kymácení a při otevření očí zjišťuji, že se mnou hází Chlup. Třese se mnou, jako s oslíčkem, ze kterého mají každou chvíli vypadnout zlaťáky. Desetinu vteřiny na něj nechápavě koukám a pak mi to dochází. „Sakra, mám v uších špunty a zvoní mi budík na celou chalupu!“ :-D Kvapem vypínám alarm, vytahuji z uší podporovače spánku a jen poslouchám štiplavé nadávky deseti spolunocležníků. Celou situaci se snažím zachránit tím, že si urychleně pobírám věci a během minuty se přemisťuji do oddělené kuchyňky. Je půl čtvrté ráno a začíná další úspěšný den :)
Je pozoruhodné, jak je lidské tělo adaptabilní. Člověk by si myslel, že po dvou velice náročných dnech budeme padat na hubu a že se nedokážeme naplno rozeběhnout. Opak je ale pravdou a vlastně se mi zdá, že se den ode dne technicky i fyzicky zlepšujeme.
Po necelých dvou hodinkách se nám daří zdolat poslední sedlo, která nás odděluje od od vesnice Vizzavona. Stoupání nám klasicky nedělá moc velké problémy, ale následné klesání se pro nás stává noční můrou. Sklesat na 7,5 km 1200 m převýšení po kamenných plotnách a kamenožroutích stezkách je opravdový majstrštik a není divu, že nám to zabírá tři hodiny. Opravdu nechápu, jak tady můžou chodit šedesátiletí turisté s 20-ti kilogramovými batohy. Tak trochu mě zaráží, že správa parku není schopná aspoň na některá místa umístit kramle nebo madla, která by snižovala šance nebezpečí úrazu.
Kolem deváté hodiny konečně nabíháme na širokou prašnou cestu pro auta, která vede až do našeho bájného kempu a první věc která se stala byla ta, že se Chlup natáhnul. No chápete to?! Člověk zdolá 90 km v brutálně náročném terénu bez jediného držkopádu a jakmile naběhne na první zpevněnou cestu, tak hodí takového tygra, že i Baghíra z Knihy džunglí by mu záviděl… :-D
Pár minut na to se v kempu setkáváme se Zuzkou a Víťou, dáváme dopolední brunch, doplňujeme zásoby a dělíme se s naším doprovodným týmem o zajímavé historky. Malinko se necháváme ukolébat lákadlem v podobě obyčejného bytí bez nutnosti zdolávání vertikální a horizontálních kilometrů a než se nadějeme, je hoďka a půl v tahu. Dáváme poslední doušek Coca-Coly a mrtvolným tempem vyrážíme na druhou polovinu GR20-ky, která je podle všech informací výrazně běhatelnější.
Úvod jižní části je klasicky do kopce. Najednou se už ale nejedná o brutálně kamenitý kopec, kde by si i Bambi přelámal kopýtka, nýbrž o takovej normální krpál beskydského typu. Vlastně celkově nám to tu připomíná naší českou kotlinu. Nejdříve procházíme Beskydami, následují Rychlebské stezky a samotný hřeben bychom přirovnali ke Krkonoším. Příjemná změna! :) Pak už se ale opět dostavuje jihoevropský ráz krajiny a šněrujeme to po úzkých prašných traverzech.
Začínáme čelit nepříjemnému zjištění, že se nám v kalhotech zabydlela smečka vlků. Nerad bych to tu rozmazával, ale tyhle věci k dlouhým výzvám bohužel patří. Mažeme se sice od hlavy až k patě vazelnínou a při první možné příležitosti se převlékáme do čistého oblečení, ale stejně se nemůžeme ubránit opruzeninám a odřeninám na těch nejcitlivějších místech. Druhou polovinu trasy si jen v duchu broukám písničku od Ready Kirken – Zejtra mám. „…všude tam, kam se podívám, vlčí smečku mám…„.
Kolem šesté hodiny večerní se dostáváme k chalupě Refuge Col de Verde a chviličku zvažujeme, jestli ještě nevysmažit kopec nad námi a nehecnout to na následující chalupu. V průběhu dne se v nás však cosi zlomilo a jelikož jsme začali opět počítat s pětidenní (nikoliv čtyřdenní) variantou našeho přeběhu, nevidíme smysl v tom, abychom to prali až do večerních hodin.
Nakonec zjišťujeme že utábořit se v sedle Col de Verde bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsme mohli udělat. Luxusní ubytování s teplou (opakuji TEPLOU!) sprchou, výborným jídlem a sympatickou obsluhou. Najednou si připadáme jako v ráji :) Sice si mažu přirození Labellem, všude chodím bosky, protože nemám boty na převlečení (a zpátky do těch běžeckých mě dnes už nikdo nedostane…) a využíváme kousky mýdla, které nalézáme po rozích sprchy, ale jinak se cítím jako král :) Každopádně výborná tříchodová večeře v podobě salátu, květáku s grilovanou kotletou a zákuskem nám udělala příjemnou tečku za náročným dnem.
Za zmínku také stojí historka jednoho turisty ve středních letech, který se nám zmínil o svém šedesátisedmiletém kamarádovi, který se tam s námi také shodou okolností nacházel. Šedesátisedmiletého kámoše totiž zdobila na obličeji poměrně výrazná jizva, která měla 15 stehů. Přišel k ní při pádu ve druhé etapě GR20-ky, když se jí pokoušel zdolat stejně jako my, ze severu. Převezli ho prý do nemocnice na jižní části ostrova a pána nenapadlo nic jiného, než se po několika dnech rekonvalescence vrátit zpátky na trek a zdolat ho z jihu na sever. Jak jednou pravil starej dobrej Edmund Hillary: „Nepřekonáváme hory, ale sami sebe!“
Sumárum: 11 h, → 38 km, ↑ 2000 m, ↓ 2200 m Celkem: 40 h, → 116 km, ↑ 9800 m, ↓ 8800 m
Den čtvrtý, lepší bolestivý konec než bolest bez konce
Čtyři hodiny ráno a opět s Chlupem hrajeme hru „Koukej kámo, jakou mám formu“. Během hodinky zdoláváme 600 m převýšení a východ slunce sledujeme s dvoutisícového kopce Punta della Capella. Tento pamětihodný zážitek umocňuje fakt, že vidíme moře a také hrubý nástřel trasy, který nás dnes čeká. Stále počítáme s variantou, že nám trek zabere pět dní a že do Concy dorazíme zítra dopoledne. Naše tempo se však zrychluje a když se u chalupy Refuge d’Usciolu setkáváme s mladou triatlonistkou, která nás utvrzuje v myšlence, že je reálné, abychom dnes dosáhli cíle, zmocňuje se nás bojovná nálada.
Smažíme to co to dá a některé seběhy, které nám připadaly první den sotva choditelné si dnes dáváme bez mrknutí oka. Neustále myslím na to, že by bylo hloupé se v tak pozdní části trasy zranit a snažím se zbytečně neriskovat. Z hřebene, který následuje za Refuge d’Usciolu máme podstatnou část našeho dnešního švihu jako na dlani a vzduchem létají optimistické časové předpoklady. Pravdou je, že dnešek je z větší části běhatelný a opravdu se k cíli blížíme dost svižným tempem. Krajina mi opět připomíná leporelo – co kilometr, to nová strana. Technická skalní stoupání se mění v zelené louky a kolem jedné hodiny nalézáme útočiště v chladné řece. Dáváme si dvacetiminutovou pauzu na oběd obohacenou o osvěžující lázeň a chvíli na to šlapeme k naší poslední dvoutisícovce, na které se majestátně tyčí kříž. Čím blíže se k vrcholu přibližujeme, tím častěji se nám kříž ztrácí… · „Kam se poděl ten kříž? On ho zase někdo někam odnesl?!“ – „To byl Kristus.“ · „Kristus?! Kam ten ho zase táhne?!“ – „To netuším, ale ten borec je fakt nepoučitelnej :)“
Půl hodinky po tomto rozhovoru se nacházíme na nejvyšším bodě dnešní trasy, na Monte Incudine (2134 m n. m.). Testosteron nám teče ušima a najednou se nám zdá, že Bavella (poslední sedlo před závěrečnou etapou) už je na dosah. „Tak tedy vzhůru dolů, ať už si můžu dát colu a chipsy,“ volám na Chlupa a hasím si to do údolí. Teda hasím… to je možná trochu silné slovo. Opět je totiž před námi jeden z těch opravdu náročných seběhů, kdy naše kolena spíš připomínají klouby od Pinocchia. Všude samej šutr, takže nakonec volím poněkud punkovější variantu a sbíhám napřímo podél cesty horskou trávou a bodláčím.
Následuje krátká přestávka a vyhořelé chalupy Refuge d’Asinau a pak zase zrychlený přesun k rozcestí pod Punta di a Vacca. Opět stojíme před rozhodnutím, jestli zvolit kopcovitější, techničtější, ale časově úspornější variantu a narvat to rovně nebo jestli kopec zdlouhavě obíhat. Neváháme ani vteřinu a pálíme to kolmo nahoru.
Vlčí smečka v gatích se opět dostává ke slovu a začínáme si uvědomovat, že to dnes musíme doklepat už jen proto, abychom se této „koule rvoucí“ bolesti zbavili. 400 m převýšení jsme sfoukli velice svižně a najednou se nám otevírá pohled na brutální skalnatou pasáž, která nás při sestupu čeká. Ze začátku to není až tak hrozné, ale postupem času se z pomalého cupitání začíná stávat hra na nebezpečném jevišti. Opět přichází na řadu ručkování po ocelovém laně a přestávám mít náladu na riskování života. Sestup do Bavelly je učiněný očistec a představa, že nás po 14-ti hodinách na nohou čeká ještě dalších 18 km s 2000 m klesáním nám zrovna do lepší nálady taky nepřidává.
V Bavelle dáváme sváču, doplňujeme zásoby vody a pokoušíme se zmobilizovat poslední zbytky psychické odolnosti. Kolem sedmé hodiny opouštíme populární sedlo a opět to ženeme co to dá. Kdybych před rokem neběžel Ultra-Trail du Mont-Blanc, tak bych nevěřil, že se dá po tolika hodinách na nohou vyvinout tak vysoké tempo. Hodně se s Adamem vzájemně hecujeme a po hodince běhu dorážíme k poslední chalupě Refuge de Paliri. Prohazujeme s mladým správcem přístřešku pár slov a po chvíli nám sděluje, že rekord z Refuge de Paliri do Concy je 1:08 (13 km) a drží ho prý François d’Haene, který ho zaběhl v rámci svého 31 hodinového rekordu. „To si snad děláš…?! To není možný! To mi chceš jako nakukat, že po 30 hodinách běhu si fouknul závěrečných 13 km za 68 minut v takto brutálním terénu? To je přece nereálný!“
Namlsaní nevěrohodnou informací se vydáváme vstříc závěrečné GR20-kové etapě a s přibývajícími kilometry ve mě neustále hlodá čas 1 hodina a 8 minut. S každičkým kopcem a technickým seběhem mi těch 68 minut připadá čím dál tím více padlých na hlavu a z matematicko – konspiračních teorií mě až vytrhává Chlup, když začíná nadávat nad nekonečností poslední etapy. Já už jsem v takovém transu, že už to ani nevnímám. Občas si sice zanadávám a prohlásím, že Korsika, je ta největší díra, kde jsem kdy běžel, (přiznávám, že jsem zvolil peprnější slovník) ale oba dobře víme, že to nemyslím vážně a že si jen potřebujeme ulevit. Po nějaké době se nad neustálými stoupáními a klesáními jen hloupě smějeme a nadáváme na toho šulina, co nám nakukal, že prý se to dá absolvovat za necelou hodinu a čtvrt. I přes to, že nám dost slušně hrabe, tak neztrácíme smysl pro tumor: „Ty voe, my jsme se sekli. Tohle není cesta do do Conca, ale do Konga!“ :-D
Zajímavé je, že ačkoliv máme psychicky dost slušně vymeteno, tak i po 19 hodinách na nohou máme energie na rozdávání a nedělá nám problém se kdykoliv rozeběhnout. Chvíli po jedenácté hodině večerní konečně spatřujeme první světla naší cílové destinace a pár minut před půlnocí se fotíme u cedule značící konec našeho trápení. Zmákli jsme to! Závěrečný úsek od chalupy Refuge de Paliri nám trval 3 hodiny a 15 minut (má GPS) a až teprve teď, z pohodlí domova zjišťuji, že François šel závěrečnou část 2 hodiny a 25 minut (jeho GPS záznam). Pan správce zřejmě sype více důležitanu, než je zdrávo a pak to takhle dopadá… :)
Hrozně rád bych napsal, jak se v cíli dostavili OBROVSKÉ emoce a jak to všechno bylo úžasný. Pravda je taková, že jsem si nic z toho naplno neuvědomoval a jediné co jsem chtěl, byly chipsy a Coca-Cola :-D Radost z dobře odvedené práce se dostavila až v průběhu dalších dnů.
Sumárum: 19,5 h, → 55 km, ↑ 3600 m, ↓ 4700 m Celkem: 59,5 h, → 171 km, ↑ 13400 m, ↓ 13500 m (berte to trochu s rezervou, GPSka mi snímala pozici jednou za minutu a některé pauzy jsem (ne)stopoval…)
Závěrem
Korsika je jedno z nejkrásnějších a nejrůznorodějších míst, které jsem kdy navštívil a tak trochu mě mrzelo, že jsme se při zdolávání GR20-ky nemohli na pár minut jen tak zastavit a kochat se okolní krajinou. O to více mě potěšilo, když jsem se mohli po doběhu čtyři dny bezmezně flákat. Užívat si moře, pláže, města, lesy, gatronomii… zkrátka a dobře vše, co tohle pohoří uprostřed moře nabízí. A bylo moc fajn nezahrnout všechno hned nějakým filmem, muzikou nebo čtením. Prostě jen čumět po okolí a nechat mysl propátrat, co je třeba :)
Nedovedu si moc reálně představit, že bychom mohli trať absolvovat rychleji, než za čtyři dny. Minimálně by to nebylo (v našem případě) možné bez předchozí znalosti terénu, doprovodného týmu a štěstí na počasí. Jak už jsem nastínil na svém facebooku – pár lidi se mě ptalo na to, proč jsme to nakonec zdolali za 4 dny, nikoliv za 5. Oficiální důvod je ten, že jsme chtěli hecnout český rekord. Ten neoficiální je, že jsme si nedokázali představit běžet se sedřenými a opruzenými intimními partiemi ještě další den… :)
Jeden známej se mě taky zeptal, jestli jsme neměli s Chlupem na sebe ponorku. To víte, že měli :) Při takhle vypjatém výkonu to je naprosto normální a spíš bych se divil, kdyby nebyla. Nejednalo se o nic dramatického a ani jednou jsme se nepohádali. Jen vám začínají vadit věci, které v běžném životě přehlížíte a pak máte svým způsobem škodolibou radost, když váš parťák prochází dočasnou krizí (nesmí ovšem jít o nic fatálního). Je to naprosto přirozené a při takových výzvách je vhodná komunikace naprosto klíčová. V tichu problémy nemizí, v tichu rostou. Je úžasné, jak na horách lidé ztrácejí jména, věk i tituly. S rostoucí vzdáleností totiž mizí masky a odhaluje se, kým opravdu jsme.
Co říci závěrem? Můžu vám tady napsat tisíce řádků o tom, jaký úžasný výlet jsme zažili. Ale to se nedá jen tak vyprávět, to se musí zažít! :) Udělejte si čas a vyrazte na Korsiku. Nebudete litovat! :)
