CZK
Upozornění: Autor toho to textu je lingvistický terorista. V textu se objevuje nespisovný jazyk, a tak by ho nikdo neměl číst.
Předmluva:
V horách můžeš zažít ty nejlepší okamžiky života a zároveň ty nejhorší noční můry. Stejně jako všude zde platí jakýsi princip rovnováhy, takže ty největší krásy jsou občas vykoupeny něčím méně pozitivním, tak to holt chodí a je to přirozené. A právě proto se nesmí podcenit příprava ani dostatek zkušeností. Právě proto se snažím nebýt jen slackliner, ale také se zlepšovat jako lezec, protože lezení a slacklajny k sobě odjakživa prostě patří. Z toho mi vychází jednoduchá rovnice: Lezba+lajny+hory = TOTÁLNÍ OUTDOOR PORNO.
Rande s Kleopatrou
Val di Mello je malebné údolí plné žuly a třítisícovek na severu Itálie u hranice se Švajcem. Je to velmi tradiční oblast známá svými bouldery, odvážnými plotnami, spárami, kde se leze hlavně po vlastním a klasa zde není na honění čísel do deníčku. Mimo jiné se tu koná jedna z největších boulderových sešlostí, slavné Melloblocco. Bez urážky, ale místní bouldering je mi zahalen tajemstvím. Jak se někdo může plácat na šutrech dole v údolí, když okolo jsou takový stěny?? (Jen tak škádlím bouldristy =D).
A tak jednou bylo nebylo a s Lukym Černým jsme si naplánovali, že tu uděláme nějakej pěknej projekt v létě, už proto jak se nám tu loni moc zalíbilo. V tomhle údolí je totiž taková jedna věž zvaná Ago del Torrone (3234 m n.m.), neboli Kleopatřina jehla, která má auru velmi nedostupné krásky. Leží napůl v Itošce a napůl ve Švajcu. Lezecky to není žadný extrém, je to sice štreka, ale to není problém. Problém je, že jakmile se v údolí jen tak špitne o highlajnách, tak se tahle hora obklopí bouřkovými mraky, nebo nejlépe sněhem. Již několik různých výprav se o ni pokoušelo, ale ona je pokaždé svedla do špatné cesty,nebo přivolala zlé počasí. Ono totiž jeden den dobrého počasí je na takovou akci málo. Nástup a lezení je dlouhé a nahoře se musí přespat, když tam chceš montovat lajnu. Je to zvláštní kombinace temperamentní italky s prvky švýcarské vznešenosti.
Bylo nás pět...
Já, Luky, Jáchym, Mára a za foťakem rájský Honzík. Přijeli jsme do údolí a chcalo. A pak další dva dny… chcalo. Dny jsme si krátili lezením v převisech a kafíčkem za éčko v místním lezeckém baru Kundaluna. Celé údolí halily mraky, tak jsme čekali.
Na čtvrtý den bylo hlášeno již slunečno, ale trápila nás chladná noc, která s sebou měla přinést sníh od tří tisíc. Druhý den ráno bylo mraků méně, a tak jsme z údolí viděli naš cíl. Předpověď nevyšla a sněžilo již od 2200 m. n. m. A tak jinak mile vypadající skály na konci doliny se proměnily v zimní Patagonii a my jsme věděli, že to jen tak neroztaje, zvlášť když od 3000 m. n. m. mrzne a válí se tam mraky, které stíní. Při pomyšlení nad bytím v takové podmínce nahoře jsme si všichni málem učůrli.
Cima del Cavalcorto
Zamáčkli jsme slzu a začali vymýšlet plán B. Ten se vybídl jednoduše. Hora, která jako první zdraví při příjezdu do údolí, zároveň místní dominanta, Cima del Cavalcorto (2763 m n.m.) si o to přímo říkala. A jelikož jsme na ní loni s Lukym vylezli, věděli jsme, že nahoře půjde pěkná lajna. Nebylo na co čekat, vyrazili jsme.
Kvůli sněhu a časové úspoře jsme se rozhodli to vzít nelezeckou stranou, kam se dá dojít pěšky, což je malinko škoda, protože jsme původně chtěli dobýt čistě lezecký vrchol. To je větší sranda. No ale ono to bylo pěkně dobrodružný i tak. Nevede tam žádná ofiko stezka, je to dost strmý a zákeřný terén, který byl nakonec v kombinaci s kluzkou trávou i nebezpečnější než skalní stěna.
Nastoupali jsme nějakých 1600 výškových a do večera jsme tuhle 55 metrovou highlajnu ještě stihli napnout. Ač jsme se tomu chtěli vyhnout, tak jsme museli na jedné straně osadit dva nejty. Druhá strana byla kotvená za frendy ve spáře (nový ultralajt bédečka se osvědčily).
Vstávali jsme před šestou abychom chodili za východu slunce, což se z teplého spacáku nejdřív jevilo jako supr poetický nápad. Až do chvíle, kdy mi při nárazovém větru (při teplotní pocitovce hluboko pod nulou) začaly omrzat nohy na lajně. Lajnu jsme pojmenovali podle hitu našeho výletu, krámku s cedulí: Prodotti Tipici (čti typiči). Překlad je snad zřejmý.
Zlatého bludišťáka v kategorii skokan roku získal Jáchym, a to díky svému heroickému výkonu na téhle lajně. Na obyčejné lajně těsně nad zemí nemá přejito téměř nic a nikdy nezkoušel vstávat bez kontaktu se zemí. Po dvaceti minutách sezení a pokoušení se mu povedlo se srovnat do čonga (styl nástupu na lajnu, který vymyslel yosemitský lezec Chongo) a pak opravdu vstal na nohy a metnul držku do odsedky. Podržela…
Kundilini a Luna Nascente
Poté, co jsme si dohráli na Cavalcoto, jsme zbytek slunečných dnů strávili hypnotizováním zasněžené jehly s přáním mít ještě o špetku víc času, aby to stihlo roztát. Nicméně to nezabralo, Kleopatřina jehla zůstala tam, kde má být, ale bez nás.
Rozhodli jsme se tedy jít aspoň podrtit místní vícedélky a klasiky po vlastním. Padly nám do oka cesty Kundilini, Luna Nascente, které dohromady davají okolo 20 délek, jejich kombinace se nazývá Kundaluna a při jejich jednodenním přelezu máte pivko frý ve stejnojmenném baru. Mára a Jáchym to sfoukli, i když to tak ze začátku moc nevypadalo, v pravém italském stylu, kdy ještě v jedenáct dávali kafíčko dole v baru. My jsme si s Lukym střihli jen druhou část, páč tu první jsme lezli už loni.
Další cesta co stála za to byla cesta "Oceano irrazionale", která vede na jednu z nejhezčích stěn v údolí Mella “Precipizio degli Asteroidi”, v jejíž poslední časti si kromě lezení procvičíš i základy botaniky a zahradnictví.
Nakonec shledávám výlet úspěšným, páč jsme se všichni vrátili v pořádku. Všichni překonali i deficit ženské něhy, který se projevoval hlavně na Jáchymových a Honzíkových pohledech na místní děvčata… Občas mi dokonce připadalo, že Honzík s Jáchymem jsou si velmi blízcí, byli spolu i v sauně, tak nevím… Ale jinak jsme si zalajnili, zalezli, odřeli ruce a friendy ve spárách, vyhlídli nový projekty a dali si do těla. Nechali jsme v údolí za sebou novou hajlajnu a naše milá Kleopatřina jehla nabyla na atraktivitě. V mých očích každým rokem roste do krásy a o to cennější nakonec bude. Snad mi jednou podlehne (tak jako všechny :). Snad nebude žárlit, když do té doby budu obletovat i jiné a čekat na tu pravou chvíli...
Co si zabalit?
Danny otestoval nové ultralehké Black Diamond Camalot, na hlavě nosil přilbu Singing Rock Penta, náklad nesl v batohu Black Diamond Speed, spal na karimatce Therm-a-Rest Z-LiteSol a do břicha si mimo jiné nacpal Travellunch.
Jak si zabalit a na nic nezapomenout? 
Hanibal Checklists App.
