CZK
SMITKOMARATON
Po první zmínce o Smítkově pokladu na našich webovkách zůstávám v klidu, je jasné, že to bude přinejmenším hodně časově náročné. Pak ale shodou okolností lezu při jiné příležitosti Smítkovu c. na Samotářku a o Smitkomaratonu s klukama hodně debatujeme.
Doma si tisknu terénní manuál a přemýšlím o pro a proti. Je to určitě zajímavej podnik, ale 108 kousků je pořádná porce, co vystačí i na několik dnů intenzivního lezení. Navíc téměř polovinu cest ze seznamu jsem už lezl. Dost toho jde pokosit sólo, na přelezy s lanem bude potřeba sehnat parťáky a moc si je tím neotrávit. Moje limity ve spárách jdou taky do mínusu.
Na druhou stranu výzva to je a lezením bos budou i ty opakované přelezy jiné. Do plusu hraje i znalost a dosažitelnost věží. Několik dní je to nerozhodně. Plusy a mínusy nakonec převáží moje pokrývačská trojka známá z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Dokonale vytrénovaný tělo, posedlost dokázat všechno na světě a nervy se kterejma nepohne nic.
Jdu do toho!
Plán je jasnej - ze startu to napálit, pak přidat a zdolat vše. Dne 11.června odpoledne vyrážím s Danou do Zámecký. První je Oštěp a ten je na rozjezd sólo bosky dost přísnej. Dana má o podniku jasno, ale i s poznámkama o bláznech a ***** jistí pečlivě. Po slanění ji posílám domů a přidávám dalších pět cest sám.
Hlava by ještě lezla, ale prsty na nohou jsou děravý. Bude to chtít pozvolna. Akce se celkem masově rozjela a tak i v údolíčkách potkávám spoustu hledačů pokladu, se kterýma hodnotíme mechem zarostlé cesty jako hodně příjemné. Pětka na hranolek zarostlá nebyla - budu si ji dlouho pamatovat.
Betlémkama mě po práci vodí Špek. Je to parádní odpoledne, kde i malá klasifikace na malých věžích dává zabrat. Vylezené cesty začínají pozvolna přibývat. Tomi Gomi se díky prázdninám stává mým hlavním parťákem v téhle akci. Jsem za to rád a doufám, že si to taky užil. Postupně kosíme Prachov, Vidlák, Příhrazy a nesólovky ve Skaláku.
Začíná to být dlouhý. Dostávám se na vlnu a po odpolednovečerech sólo kompletuju seznam. Tady někde v těch momentech, kdy při západu slunce sám a bos vylezu další cestu, se na vršku ohlížím, jestli mě někde Joska nepozoruje. Občas by se asi hodně pobavil. Třeba když jsem sám, stojíc na dříku v Normálce na Nekonečný, odměřoval lano pro dolez na vršek - "ani málo ani moc", nebo když jsem podruhé v krátké době vylezl z komína na Mravenčí - to se bavili i borci na Sfinze. Zážitků a historek je fůra a ty z více jak šedesáti sólo výstupů, jsou hodně intenzivní, tak jako i diskuze na webu. V půlce července padá stovka. Žádná promyšlená dominanta, ale další v pořadí Koutový komín na Dívčí.
Dal jsem si před dovolenou cíl. Nechat si na srpen jen ty poslední cesty o bednu. Od začátku bylo jasné, že konečné pořadí určí tři cesty. Variantu Jižní spáry na Knihu přelezla jako první z pelotonu Bára. Pro mě osobně tak trochu ve stylu Lynn Hill - chlapi jde to. S Héďou se nejprve rozpinkneme v Kouřovce a hurá na Knihu. Jak se říká, zážitky nemusí být vždy pozitivní, stačí když jsou intenzivní.
Vrchol dobyt!
Zbývají mé dvě noční můry, širočiny na Ottovky a Rakev. Na ty je potřeba domluvit spárového vodiče. Jako soustředění před závěrečným útokem ještě s Jéžou dopíjím Skalního muže. Po vystřízlivění a návratu na běžnou stravu a režim, lezeme na konci prázdnin Ottovky. V podání Houmla vidím obtíže tak někde okolo pětky. Zdání klame. Jasně, že v botách a na druhým, ale bez pádu, takže spokojenost.
Domlouváme finále. Po třech měsících prolezených palců na nohách stojíme 10.září navečer pod Rakví. Houml, díky jemuž jsem mohl doběhnout až do cíle opět za pět. Tentokrát je to i pro mě víc na pohodu, ale stejně je to velká dřina. Nahoře ještě dobíráme Majdu, tak máme čas na celkovou rekapitulaci a dost si to užívám. Díky téhle akci jsem si zase doplnil nějaké lezecké vzdělání a dokonce vylezl cesty, které už jsem vypustil z hledáčku.
-Bojsa
