CZK
Už je to rok, co proběhla soutěž O Smítkův poklad . K nám se konečně dostaly výpovědi některých soutěžících, jak to celé vnímali a jak to probíhalo. Celkem jich bude pět a první svědectví máme od Honyho, kterého sem tam můžete potkat na našich prodejnách:
Flanelka Skalák kontest
Nic moc nenasvědčovalo tomu, že tohle bude moje nejlepší sezóna na písku evr. Najít si práci v Brně a nechat mojí milovanou Blešku osudu velkoměsta pražskýho – to nejsou ideální předpoklady pro letní soustředění v Českym ráji. Jenže když se po třech tejdnech dovolený za Velkou louží, plný dojmů z lezení po tom jejich „trochu jinym“ písku, doplahočíte do práce a oni Vám řeknou, že nejni práce? Člověku se sevře žaludek, jako by byl úplně vykydlej metr a půl pod kruhem v Údolce na Kápla. Přitom stačilo říct hned, že mi budou posílat peníze a já tam nemusim chodit! To už se dá celkem přežít...
„...žádný poflakování se jen tak po skalách!! Letos se leze o Smítkův poklad!!!!!! A.k.a. flanelka kontest!!!!“
dočítám si na fejsbuku Honzíkův příspěvek a dávám lajk. Sjíždím hruboskalsko cé zet a útržkovitě čtu: „K 70. výročí úmrtí Josky Smítky – poznávací soutěž pro všechny ryzí Skaláčníky – co nejvíce – celkem 108 cest – za každou cestu bod, za cestu bosky na prvním body dva – Jan Šimánek, zakladatel a hlavní organizátor.“ Přijde mi jako fajn nápad, dát si pár cest od Smítky; chci poznat, jaký to je, vylízt si nějakou tu jeho trojku čtverku bosky. „Hony, to jsou ale trojky, kde budeš bojovat vo holej, je ti to jasný?“ snaží se mi Bleška zachránit kejhák. Ale má to marný.
Za dva dny jsem domluvenej s Gandalfem na první vzlykání o Smítkův poklad. Gandalf, řečený Šedý, je kouzelná postavička z našeho oddílu, kterou jsem poznal blíž právě díky Pokladu. Tendle ,,nebojácnej“ čahoun z Tanviče celkem slušně leze... na druhym hlavně teda. Ve Skaláku je jako doma, a i když je na první pohled jasný, že půjde vo život, neodmlouvá. To se mi líbí. Ideální parťák pro takovou akci! Letos toho se mnou vylez nejvíc. Snad ho to i bavilo, když jsme si hřáli bosý nohy na rozpáleným vršku věže, listovali vrcholovou knížkou a obdivovali krásu skalního města kolem nás. Snad mi moc nenadával, když jsme se za přibývajícího šera brodili hlínou a listím po kotníky, jen abysme se ještě ten den vyškrábali na dvanáctou věž a do knížky vedle našich jmen napsali „SP“ v kroužku.
Stojíme pod nástupem Převislý spáry na Dominstein a hledíme na solivou střechu nad našima hlavama. Honzík, Paďas, Gandalf a já. Jako by tu střechu někdo rozpůlil, aby nebyla tak velká, a tak je teď uprostřed spára na pěst a všichni čtyři na ní civíme, jak když se nám zjevil samotnej Joska. Ticho přeruší až Honzík, kterej začne mumlat cosi o tom, že už to jednou zkoušel a že to nebylo moc dobrý.
Jsem na odchodu a brouzdám si nohy v hlubokym písku, kterej vyplňuje nevýraznou pěšinu k našim věcem. Když se ohlídnu za cinkotem osmy, vidím Honzíka, stoupajícího vzhůru pod převis. Rychle drapnu jeho foťák, cvakám jednu za druhou a čekám, co bude. Nebylo nic. Teda aspoň nic zvláštního. „To si dej, sou tam vevnitř chyty,“ volá na mě shora. Chvíli mi to šrotuje. „Jestli si něco uděláš, tak ti ještě přidám!“ přehrávám si Blechy „motivační formuli“. Gandalf mě ještě moc nezná a ptá se: „Myslíš, že je to dobrej nápad, Hony?“ „To nevim, ale zkusim to,“ hlesnu při navazování se na lano a poprvé jdu bez lezeček.
Říká se, že na písku jsou jen tři obtížnosti cest: jde to, jde to blbě, nejde to. Tahle šla. A mě to bosky začalo bavit. Lezečky už jsem do konce soutěže obul jen jedinkrát. Kdo to bez lezeček nikdy nezkoušel, jen těžko ho budete přesvědčovat o výhodách bosejch chodidel v Českym ráji. Taky nevěříte? Jen to někdy zkuste!
Je pondělí lehce po devátý ráno, u snídaně si zapisuju víkendový zářezy do svýho deníčku na Hruboskalsku. Poslední cesta, kliknout na „Zapsat“ a rázem vedu boj o Smítkův poklad. Trvá to chvilku. Tak tři čtyři minuty, než se ozve od vedle z pokoje: „Pííp-píp pííp-píp“. Esemeska. „CO SI MYSLIS, ZE DELAS??“ píše mi Honzík, kterýho jsem tím odsunul na druhej flek, a já vím, že původní záměr – vylízt si na pohodu pár Smítkovejch cest – je nadobro fuč.
Zas u toho byl Gandalf, když jsem se v Údolíčkách učil lítat. Konečně jsme našli Ztracený údolí a podle vytištěnejch lejster poznáváme věže ze Smítkova pokladu. Lezeme jednu za druhou a jde nám to. Za třičtvrtě hodiny zbejvá poslední. Hranolek.
Na Hranolek vedou dvě cesty od Josky, Normálka za dvě a SZ stěnka za pět. Protože víme, že pětka v údolíčkách nejni pět, zamíříme přímo k nástupu do SZ stěnky, ať máme nejhorší za sebou. Z balkónku vyhlížím místo pro dobrou smyčku a tušim, že tohle nebude levný. Sotva se odlepím do traverzu, bruslím prstama u nohou po drobnejch krachličkách v pěti metrech. Rukama hledám pevnější chyty v jemný krajce. Chvíli mi to zabere, než se dostanu o metr vejš, kde do svírající se spárky posílám „tutovou“ smyčku. „To bude můj kruh!“ volám na Gandalfa a „kruhem“ dodaná odvaha mě žene vzhůru. Ve výlezu střídám patu za špičku a naopak, zase špička, teď pata, ale hladká osolená hrana mě nechce pustit na vrchol. Na dosah stojí mladej stromek, kterej by mě moh spasit. „Lezem cesty od Josky, ten by stromek určitě nechytal!“ okřiknu se v duchu a místo stromku čapnu mělkou kapsu opodál. „Chrrrc!“ Kapsa jen z kořenů a jemnýho písku se rozletí a já si to valim přímo do klínu mezi stěnku a balkónek. „Jak tohle dopadne?!“ bleskne mi hlavou. Prosvištim skoro celou stěnku, až dva a půl metru nad zemí ucítím odpor. Smyčka zabírá a chce mě zabrzdit. Něco mi řiká, že to nezvládne. Nezvládla! Pokračuju směrem k zemi a válim se v kotrmelcích pod nástupovým balkónkem. Ticho. Opatrně se nadechuju a zkouším hýbat rukama a nohama. Asi jsem si jen vyrazil dech. Víc nic. Přibíhá Gandalf. „Seš celej?“ ptá se. „Hej Hony, tak tohle byla klika!“ čtu z jeho vyděšenýho pohledu, když pochopil, že se mi fakt nic nestalo. Kdo mě trochu zná, už tuší, co bylo potom. Těm ostaním to řeknu – opravnej pokus. Ve výlezu hrábnu po stromku a plácnu sebou do hlubokýho mechu na vrcholu Hranolku. Zápis místňáka ve vrcholovce mě uklidňuje: „26. 6. 2015, SZ stěnka, B O S K Y (a tři tlustý vykřičníky k tomu), Bojsa.“ Běžíme na Koupák a já rozmejšlim, jak to řeknu doma.
Kouřovou stěnu na Daliborku jsem si schovával pro Blešku. Né náhodou. Sedum číslic tehdejší stupnice bylo málo, a tak když ji Joska s Fifanem dolezli, bylo z toho první sedum béčko ve Skaláku. Takovou cestu člověk neleze bosky každej den.
Je horkej srpnovej den pozdě odpoledne a já se potim vo stošest při pomyšlení, že polezu „Kouřovku“ poprvý v životě a hnedka bez bot. „Spárkou, která rozděluje mírně nakloněnou severovýchodní stěnu, stoupáme pod převis (jistící uzel). Nyní krajně obtížně přecházíme doleva s použitím nepatrných chytů ke kruhu. Přechod ke kruhu je klíčem ke stěně...“ čtu si nahlas původní Fifanův popis cesty, naškrábanej tužkou v průvodci hned vedle toho tištěnýho. „No jo, tak snad tu Kouřovku dneska vodemknu,“ říkám si v duchu. Stojím pod převisem a do spárky montuju uzel. Když se mi to konečně povede, otřu zpocený ruce do kalhot, naposledy oddechnu a vydávám se ke kruhu. Chvíli se tam šteluju, vypadá to všelijak. V rukou svírám malý lišty, palcema na nohou šoupu v mělký vodorovný spárce. „Sííívole!“ oddechnu si, když zapnu první kruh. U kruhu stavíme a jsme tak sehraný, že to Gandalf nestíhá fotit. Vychutnávám si krásnou koutovou spárku vedoucí ke druhýmu, prostě paráda. „Jééé, hele mami, támhle sou horolezci!“ ozve se v hloubce za mnou, při ohlídnutí vidím dole na silnici od Hrubý Skály hlouček turistů. „Máš to i s publikem.“ volám na Blešku od kruhu, a protože vim, jak je z čumilů dycky „nadšená“, dobírám lano, co nejrychlejc umim. Už běží a za chvíli je u mě. Vyhoupnu se vzhůru na polici a traverzuju vlevo na začátek široký spáry, která končí až na vrcholu a o který jsem slyšel leccos. Většinou nic dobrýho.
Je mi celkem jasný, že lízt to na jaře, tak teď čumim na drát, ale dyž člověk vyleze stovku cest od Smítky, vidí to jinou voptikou. Šoupu se předvrcholovym komínkem a užívám si, co mě Joska přes léto naučil. Totiž klasický lezecký techniky na písku. Je to jednoduchý: dvě holý stěny a ty. Jak rychle se dostaneš nahoru? Blaženě dosedám na vrchol a říkám si, že všechno to hekání a šmrdlání se v komínech, spárách a koutech přece jenom k něčemu bylo.
Proč to vlastně dělám? Ptal se na to kde kdo. Vlastně i já sám. Nejradši jsem takhle filozofoval vyjížděje rukama z mělký spáry, lapaje po dechu v otevřeným komínu nebo hledaje pevnější chyty ve vysypaný stěnce. Hlavou se mi přitom dokola míhaly ty samý odkazy: Skalák, skoromýtická postava Josky Smítky, návrat k tradici. Prostě klasika, že větší nevymyslíš. Mám dojem, že lízt čestně v duchu tradic a pískovcovejch pravidel se dneska moc nenosí. Jenže mě to takhle baví. Rád opakuju starý klasický linky tak, jak je někdo před lety vylez poprvý. Zajímá mě, jak se asi cítil Joska nebo jinej prvopřelezec při výstupu týdle anebo tamtý cesty. Když si ponořím ruce po lokty do bílýho prášku, ověsím se ufounama nebo si pod cestu hodím matraci, nikdy se to nedozvím.
-Hony
