CZK
Když jsem se dozvěděl o tomhle závodě, tak jsem skoro okamžitě věděl, že do toho musím jít a s kým jiným, než ze svým osvědčeným parťákem Ondrou. Ondra neprotestoval a tak jsme se po otevření registrace přihlásili. V tu chvíli jsme vlastně neměli nejmenší tušení do čeho jdeme…
Čtyři dny před závodem se s Ondrou probíráme věcma a rozebíráme naši taktiku, nutno podotknout, že velmi vlažně, držíce se hesla: „v jednoduchosti je síla.“ Je úterý ráno a já s Ondrou a Ondrou natáčíme krátké video o tom co vše si sebou bereme, zbývá nám jeden den do startu. Na oběd se mi podaří sníst něco špatného a celé odpoledne je mi zle a nemůžu se na jídlo ani podívat. Paráda, snad je to jen z předstartovní nervozity. Každopádně to graduje v noci, vyprázdněním mého nebohého žaludku do záchodové mísy… dobře to začíná!
Středa ráno, jsme Troubové a jdeme ještě do práce. Jsme tam platní jak mrtvému svrchník, všude se pleteme a spíš překážíme, jak tam poletujeme po krámu a doplněném poslední zbytky naší výbavy. Autobus do Trutnova stíháme tak tak a jen díky dlouhé frontě před ním na poslední chvíli stíhám koupit dvě bagety a pití. Nějak jsme v tom shonu a chaosu před odjezdem nestihli oběd. Vystupujeme v Trutnově na nádraží a vyrážíme směr Krakonošovo náměstí, kde na nás čeká registrace, tam dostáváme čísla a plastové pytle na věci a jdeme se přebalit. Po poslední předstartovní poradě jdeme ještě na jídlo, je třeba dotankovat plnou, čeká nás dlouhý závod. Za pět minut sedm stojíme na náměstí a pozorujeme ohňostroj a okukujeme konkurenci. Na startu je 16 týmů a všichni vypadají nabušeně a odhodlaně. Začínám si říkat, jestli jsme si neukousli trošku velké sousto. Startovní výstřel přerušuje tok mých myšlenek. Jde se na to!
Ve městě jdeme ještě všichni pospolu, teda kromě týmu OpavaNet a Sanasport/Warmpeace, ty do toho šlapou už od startu a taky si to spolu rozdají o první místo. Jsou to borci! My ostatní se po opuštění města rozcházíme všemi směry, to podle toho jakou trasu který tým zvolil k prvnímu kontrolnímu bodu, po cestě k němu a ještě asi k dalším třem kontrolám sem tam někoho potkáme, ale potom už jsme jen já a Ondra. Jdeme celou noc, odpočíváme vždy krátce a jen tak dlouho než sníme nějakou tyčinku a zase jdeme dál. Na metě 50 kilometrů na nás přichází první krize. Je devět hodin ráno, šlapali jsme celou noc, máme mokro v botách, jsme hladoví a na první checkpoint je to ještě dálka. Doplňujeme energii a plánujeme další postup. S podporou našich fanoušku na fb se dáváme dohromady a krizi ničíme rychlým postupem vpřed. Jak se blížíme k prvnímu depu, přibývá víc a víc sněhu a tady se projevuje naše největší slabina – orientace – moc se soustředíme na naši gpsku, mapu ani nevytahujeme a tak se dostáváme do bludiště zmrzlých stromů, mezi kterými se brodím po pás ve sněhu. Stojí nás to hodně sil, hlavně těch psychických. Po dlouhých hodinách plahočení se v hlubokém sněhu se dostáváme na upravenou běžkařskou trasu, která nás dovede až k přístřešku pod Velkou Deštnou, kde je první checkpoint. Tady se dovídáme, že jsme průběžně pátí a že několik týmů už ze závodu odstoupilo.
Je tu o nás královsky postaráno, dostáváme čaj, párky, čokoládu, spoustu tyčinek. Máme za sebou 72 kilometrů a vůbec se nám nechce z vyhřátého kiosku jít. Venku se totiž pomalu stmívá, všude je mlha a fouká studený vítr. Přesto bereme sněžnice a vyrážíme dál. Čeká nás druhá noc a zhruba 50 kilometrů do dalšího depa. Po odpočinku se šlape parádně, brzy si odškrtneme další kontrolu a vyrážíme na další. Všude bílo, nikde ani živáčka, cesta je nejasná a trochu bloudíme. Brzy přicházejí první příznaky únavy. Začínám mít halucinace, chce se mi spát…
Ondra moc nemluví a spí za chůze. Musíme někde zalehnout, ač jsme to původně neměli v plánu, ten byl takový, že spát budeme jen na checkpointech. Tomu odpovídají i naše spacáky, já mám lehoučký péřák s limitem kolem nuly, Ondra o trochu teplejší, žádná karimatka, jen žďárák… venku je mínus osm a teplota klesá pořád níž…
Pokračování příště…
