CZK
Ultra závody mě již nějakou dobu lákají a tak jsem se o Vánocích přihlásil na Zugspitze Ultratrail. Tento závod se konal 22.6. a trasa o délce 102 km a 5450 výškových metrů nahoru a dolu vedla kolem nejvyšší hory Německa. Zaplatil jsem 110 Eur startovné a sladce na závod zapomněl. Držel jsem se svého žádného běžeckého plánu a běhal jako doposud – před prací, více méně každý den a v zimě o víkendech nějaké kilometry na běžkách.
Jako test formy jsem si naplánoval závod Silva Nortica Run na začátku června. Tedy 106km v Novohradských horách, převážně po asfaltu s vystoupanými 1900 metry. Forma byla. Pokus běžet pod 10 hodin sice nevyšel, ale i tak jsem byl spokojený, že tuto vzdálenost uběhnu. Potom jsem ještě další týden běhal, v sobotu si zaběhl crossmaraton v Krušných horách a cítil, že víc toho pro přípravu asi neudělám.
Pátek 21.6. jsem si vzal dovolenou, od bratrance půjčil větší auto, abych měl kde spát a vyrazil směr Mnichov. Do vesnice Grainau jsem dorazil po osmé večer, zaregistroval se a hledal pasta party. Ta již skončila a tak jsem se musel spokojit s místní klobásou v housce.
Ráno jsem vstal před šestou a všude kolem už byl cvrkot. Na start závodu Ultra se přihlásilo přes 600 závodníků a i ti přihlášení na kratší tratě (byly ještě dva doplňkové závody na 68km a 39km) se museli seskupit v kulturním centru Grainau. Nemohl jsem odtrhnout oči od okolních kopců a snažil se do sebe nasoukat co nejvíc ze snídaně. Sbalil jsem si povinnou výbavu, natřel ohrožená místa množstvím vazelíny a šoural se na start. Potkával jsem své budoucí soupeře a nepřestával se kochat jejich výbavou. Skoro to vypadalo, že Salomon sponzoruje nejen závod, ale i většinu závodníků a to tím nejdražším vybavením. Začal jsem pochybovat, jestli toto je závod pro amatéry mé výkonnosti. Seřadili jsme pod pódiem „kulturáku“ a čekali na start, který měl být v 7:15 ráno.
Po startu všichni vyběhli, jako by se jednalo o závod na 10km. Tempu nešlo odolat a tak jsem se držel vepředu a snažil se nemyslet na následky přepáleného začátku. Trasa obíhá Zugspitze proti směru hodinových ručiček a vede převážně po lesních stezkách, ve vyšších polohách pak po horských stezičkách. Sem tam se seběhne či vyběhne sjezdovka. Na začátku dne bylo zamračeno a trochu mžilo a když jsme po 15 km vyběhli do Rakouska byli jsme už úplně mokří. Dalších 15 km se dalo víceméně běžet. Na trase jsou celkem 3 velké kopce, kdy se vyběhne do výšky přes 2000m n.m. Na první a nejvyšší kopec závodu jsem vytáhnul naší skupinku asi 20 běžců. Konečně vím, jak se cítí vrchaři na Tour de France. Zavěšen do hůlek v předklonu jsem se snažil vydržet nastavené tempo co nejdéle. Stehna křičí, dech se krátí a člověk se snaží neutopit v potu. Z balíku postupně odpadají závodníci a pak přichází vytoužený vrchol. Po tom prvním následoval příjemný sjezd po sněhovém poli a pak další menší kopec. Na značku maratonu přibíháme za necelých 6 hodin. Ještě jeden z velkých kopců a potom by mělo následovat mírně zvlněných 30km, kdy se dal honit čas.
Na 55.km byla větší občerstvovací stanice, kam si zkušenější závodníci před startem poslali suché věci na převlečení. Další poznámka do budoucna. Já něco pojedl a utíkal dál. Následoval zmíněný mírně zvlněný terén, kde by se asi dalo běžet rychle. Já se bál, co by to se mnou udělalo před posledním velkým kopcem, který začínal na 80.km. V tu dobu již byl pěkný den, slunce svítilo, ale nepanovaly tropické teploty jako v týdnu.
Od velké občerstvovací stanice jsem již běžel sám, nikoho jsem kolem sebe neviděl až do 70. km. Tam jsem na občerstvení potkal běžce, které jsem z předchozího průběhu závodu neznal. Až po chvíli mi došlo, že to byli poslední účastníci kratšího závodu na 68km. Prvních 65 km jsem uběhl za 9 hodin a začal se opájet myšlenkou, že bych to celé mohl mít pod 15 hodin a doběhnout za světla. Když mě na občerstvení navíc ujistili, že jsem do 40. místa a tvrdili: „You look pretty.“ (asi mysleli, že nevypadám na umření), o motivaci zabrat bylo postaráno.
Jen mě pořád děsil poslední kopec. Pod ním jsem byl před 20 večer, do cíle 15km, na které jsem měl hodinu a půl. Bohužel, musel jsem vystoupat 900m a 1200m seběhnout do cíle. Pořád jsem se prodírat přes pomalejší účastníky kratšího závodu a snažil se doplazit k občerstvení (už jen 12 km do cíle). Tam nás pobavil španělský závodník, který se dožadoval kokainu, nebo aspoň heroinu. Následovaly nekonečné 2km nahoru nemilosrdnou sjezdovkou na nejvyšší stanici lanovky a pak dolů. To už jsem spotřeboval veškeré podpůrné prostředky proti křečím a nohy začaly stávkovat. Před finálním klesáním do cíle jsem poznal, co se stane, když křeče ignorujete. Kolena se mi podlomila a já si ustlal v kosodřevině. Musel jsem pár minut věnovat protahování a pak i přes značnou bolest seběhnout dolů. Bohužel tou dobou minula 15. hodina závodu a mě chybělo 6km. Nasadil jsem čelovku a pelášil o zlomvaz z kopce dolů, kde se již ozýval moderátor z kulturního střediska.
Do cíle jsem dorazil po 15 hodinách a 29 minutách na celkovém 53. místě (doběhlo 400) a 34. v kategorii do 40 let. Hned jsem dostal do ruky těstoviny, medaili a tričko. Snědl jsem těstoviny, popil hodně nealko piva a šel do sprchy a spát. V noci se mi udělalo zle z hladu, tak jsem šel na další nášup. Když jsem ráno v 7 odjížděl, někteří závodníci ještě dobíhali. Závod to byl parádní a jsem rád, že jsem se ho mohl zúčastnit. Organizace byla německy příkladná. Všude po trase (cca po 8 km) byla skupinka chlapů z horské služby, takže se člověk cítil zabezpečený. Dokonce v noci zapálili ohně a tak to bylo při pohledu z údolí krásné. Občerstvovacích stanic bylo na trati asi 8 a ty ke konci závodu, kde probíhaly i kratší tratě, mohly být lépe zásobené. Příště možná nepojedu na takové závody sám, přeci jen, po doběhu se může stát cokoliv. Pro trénink budu muset vymyslet jak dál. Dlouhé a prudké kopce se podepsaly na mých stehnech víc, než bylo příjemné.Dnes, ve středu po závodě, již můžu pomalu sejít ze schodů.
Z výbavy, kterou můžete najít v Hanibalu, jsem měl hůlky Leki Traveller a boty Inov8 Trail Roc 255. Hůlky se osvědčily parádně, hlavně jejich snadné nandání a sundání na občerstvovacích stanicích. Jsou lehké a v průběhu jsem je nemusel nastavovat, držely pořád. Boty od Inov8 mi sedí náramně, nikdy jsem z nich neměl žádné puchýře. Možná však tento model není ideální na mokré kameny, po kterých jejich tvrdší podrážka sjíždí. Stejně tak na mokrý jíl, by se hodilo obutí s hrubším vzorkem.
Jan Bárt Bartas
