WIDE BOYZ : SPRADVENTURE

Podívejte se na celý dokument Honzy Šimánka, ve kterém sleduje návštěvu nejznámějšího spárařského dua na světě v českém Adršpachu.

Tvrdí kluci poznají, zač je toho český písek. Tradiční, odvážný, v mnoha místech atletický až sportovní. Po zhodnocení všech faktorů tak v ohledu k českému písku přichází s novotvarem SPRADVENTURE (sport - trad - adventure, tedy sportovně - tradičně  - dobrodružné).

CO SE LEZLO

Papouščí spára na Papouška je staré VIIc, jedna z nejznámějších cest v Ádru, jde o 20m pohodové ruční spáry ke kruhu, od něj jemnějším rajbáskovým terénem asi 7m na vrchol. První nastoupil Pete... Klasické postávání pod cestou, pokukování po kruhu ve výšce a pobavené pohledy směrem ke smyčkám.

Spáru Pete samozřejmě vyběhl bez zaváhání, i když pár vtipných poznámek z něj dolů spadlo, ale zajímavé to začalo být nad kruhem. Přešlapoval, odlézal, vracel se, bědoval, nadával...

Tom to dole komentoval: „Hele, Pete je jeden z nejlepších lezců na onsight v Anglii, tohle je teda hodně zvláštní... Hodně zvláštní! Většinou všechno vyleze s mega přehledem!“. Nahoře pak vyprávěl příběh o nechutných, opocených oblinách, které bez magnézia prostě nebyly ani opodstatněné...

Další v pořadí jsme měli Tenký psaní, což je svou krásou vyhlášená, silovější trhlinka za VIIIb na Pošťáka. Krátká cesta s rozmanitým lezením: nástup komínkem, překrok pod strop, za spoďáky ku hraně a prvnímu kruhu. Odbouldrovat za hranu, přešah do trhliny, kde je ošmudlaná erárka a párkrát zabrat ke druhému Q. Pak už žábou na vrchol.

Tentokrát začal Tom a zpětně si cestu moc pochvaloval; kdyby byla u nich na gritu, byla by to jedna z největších klasik, že je hrozně snadný nadchnout se pro nějakou dlouhou, epickou linii. Ale takhle krásně si zalézt v krátké cestě, to je vcelku výjimečné. S delším přešahem do trhlinky mu začínali šít nohy, už už nahmatával a rozklimbával erárku, aby se z posledních sil cvakl a odsedl si... To už mi normálně zatrnulo. Kluci přiletěli někdy v noci, moc toho nenaspali a teď se tu někde v neznámém terénu zrakví... Ale dobře to dopadlo!

Wide Boyz lezou s podporou:

Patagonia ClimbOn Wild Country

První den jsme zakončili Starou cestou na Velrybu, ta je za VIII. Taky škoda slov, čistá krása.. Širokým komínem 15m ke kruhu, kousek tření, 2Q a 15m žába, která podle Toma byla jedna z nejkrásnějších, jaké kdy lezl. Tady už se to oběšlo bez komplikací, nicméně kluci si celý den dost stěžovali, že bez mága vůbec nejsou zvyklí lézt a že je to úplně jiná hra...

Druhý den byla na programu Bílá růže, taková populárka mezi težšími spárami. Je za VIIIc RP IX. Na tu se kluci hodně těšili, je známá i v zahraničí a přinejmenším vizuálně jde o velmi výjimečnou, nádhernou linii. Tahá Tom, pod skálou usedá jako divák mistr Špek. „Chtěl bych si s klukama něco vylézt.“

Tom někde v půlce mezi erárkou a druhým kruhem, v nejtežším místě cesty, kde jde do převislého kouta taková blbá žába a vyhazuje to, zkouší založit smyci. Zkouší to třeba 20 minut... Je vidět, že solivý písek bez mága po smycích není jeho domácí terén, ale že sílu teda fakt má neskutečnou. Pak začne víc funět, řekne něco jako: „Proboha, já to v tědle sračkách neumím!“ a dopádluje ke druhému Q.

Ke komentáři Toma dodal Pete: “My jsme tu cestu lezli skoro celej den! A ten člověk to za námi vylezl třeba za dvacet minut... Je to Mašina! Navíc říkal něco o tom, že když to lezl poprvé a chtěl to mít na RP, zjistil u třetího kruhu, že mu nedá lano, tak se odvázal a dolezl to sólo... Tomu říkám poctivý RP! No ale je to místní legenda, tak je to asi v pořádku...“. To mluvil o Špekovi, který si „s nima vylezl cestu“ :).

Třetí den jsme vyrazili na Bišík na Rajskou Spáru za Xa. Jedná se o pověstnou stropní širočinu, jednu z mála tohoto typu na písku, mimochodem styl, který klukům sedí. Cesta měla myslím toho času jen dva přelezy: jeden OS přelez od Špeka, druhý čerstvý neOS přelez od Nedoriho, velkého fandy Wide Boyz. Tady nebylo moc o čem. Museli zabrat, museli přemýšlet, jak to zajistit. Ale stropní spáry? Kdo jiný už by to měl vylézt... Jistě. Onsajt.

Poslední den jsme se dohodli na Teplice. Mrknout se do stěn, takže Tsunámko. „Tady se teda máguje? Cože, jenom někde? Jako od nějaký obtížnosti je to tolerovaný?“, podivoval se Pete když si připínal maglajzák. Dolezl do míst, kde začíná v cestě za Xb lezení, pokukoval kudy dál, ale za hranou mu „svítilo slunce do očí“, takže si slezl zpátky do středu stěny pod nástup Bumerangu (za Xc), kde jsou kruhy blíž u sebe :)

U nástupu si začal sundávat maglajzák s tím, že mu tahle schizofrenie přijde dost divná. Buďto s mágem nebo bez, a jelikož doteď lezl bez, poleze prostě bez magnézia všechno. Asi ho později v těžkých oblinkách v převise samotného zaskočilo, jak je cesta těžká, jelikož ani nějak dvakrát nebojoval. Třikrát dal pokus a jelo se dolů. Tom cestu nezkoušel vůbec, říkal že toho má dost, že by si dal nějakou pěknou klasiku na rozloučení, že ho čeká dlouhá cesta.