CZK
Domů z džungle Ekvádoru - 3.díl
Odletová prokrastinace
Ukončit deník posledním dnem expedice bylo tak trochu rouháním. Říkal jsem si, že už se nemá co stát... Než psát triviální příhody, raději si náležitě užiju steaky, pivo, a ještě jedno pivo. Jenomže jak tomu bývá při vysokohorských výstupech… Cesta nahoru je jen polovina. Cesta dolů není lehčí, navíc je nebezpečnější. A je tomu tak i v džungli…
Naše cesta začala v sobotu v pět hodin ráno. Překročili jsme obřího, vědě neznámého sklípkana v improvizované kuchyni, sbalili stany, posnídali banány a nalodili se. Zpátky jsme dorazili do Bamena na letadlo takřka včas, ve vesnici běžel nezvykle agregát i přes den. To kvůli vysílačce, aby bylo spojení s letištěm. "Vaše letadlo je již ve vzduchu, za půl hodiny odletíte", neslo se jako dobrá zpráva táborem. Po hodině a půl čekání přišla další.
"Pilot to musel otočit, poletíte buď v poledne anebo zítra...". Vašek byl nervózní, aby stihl letadlo z Quita druhý den v poledne, my byli v pohodě, měli jsme o den více času. Začali jsme zálohovat zbytek karet, dopisovat deník a blog... "Vaše letadlo dnes nepoletí", dozvídáme se a slyšíme vypínat agregát. Tak a je to v kopru, Vašek se nedostane domů, bude si muset kupovat nové letenky. Ještě se ani nestihl srovnat s nastalou situací a nad džunglí zarachotil letecký motor.
Jedna cessna je tu!
"Poletí jen dva lidi a bez báglů!", rozkazuje pilot. Vašek má přednost, sedám si s ním dozadu a vzápětí jsme ve vzduchu. Moje bágly jistě sbalí Petr a přiveze je potom. S Vaškem slavíme, plácáme si, fotíme se. Máme stejného ohořelého pilota jako cestou sem, i letadlo. A vlastně i mraky. A déšť. No jo, přistáváme zpátky v Bamenu, let musíme vzdát!
"Petr prostě nemůže odletět na poprvý"
"To už jsme někde viděli", dělá si ze mě legraci zbytek party. "Petr prostě nemůže odletět na poprvý", neslo se ještě ve vysílačce, když se naše letadlo odlepilo od země podruhé, když se nad Bamenem udělalo krásné, byť pomíjivé okno. Podruhé a šťastně. Přistáli jsme v Shellu, po týdnu jsme na příjmu, online. Voláme rodinám a zjišťujeme, že se Vašek stal před několika hodinami podruhé dědečkem - máme cestou do Quita co slavit.
Jednodenní přestup v Quitu byl až na manželskou minipostýlku s bývalým prvoligovým hokejistou Delim super, ale silnější zážitek byl pro mě ten v Atlantě. Nevím jak zbytek party, ale pro mě byla Atlanta zkušeností na celej život. Ospalé americké město nabízí totiž největší americké akvárium, dost možná jedno z nejlepších akvárií na světě. Georgia Aquarium je pro cestujícího přírodovědce splněným snem!
Přes únavu a nastupující teplotu, jsem za dvě hodiny, které jsem na návštěvu měl, proběhl akvárium celé. Žralok velrybí! A dva! Běluhy! Mořské želvy! Mořští koníci! Velekrabi!
Lítal jsem dvě hodiny jak hadr na holi, se slzami v očích.
Tohle byla neuvěřitelná fantazie! Jedna taková návštěva by vydala za výuku přírodopisu za půl roku!
Dnes už se nedozvím, kde jsem při cestě domů udělal chybu. Asi jsem neměl sedět dvě hodiny s teleobjektivem na krku v tom mlžném mrholení na přídi naší lodi. Po příletu do Shellu jsem se měl obléct alespoň do bundy, a ne jet čtyři hodiny mikrobusem do druhého nejvýše položeného hlavního města světa v triku.
Neměl jsem...
Neměl jsem dělat asi hodně věcí. Anebo jsem byl prostě příliš unavený. Cesta z Atlanty do Paříže byla trestem. Zaoceánský let v tvrdě klimatizovaném letadle, a já s horečkou. V Paříži jsme se s Petrem dohodli, že mě po příletu odveze na Bulovku, ať máme jistotu, že to není malárie.
Alespoň jsem se dočkal perverzně trpkého a tradičního českého přijetí v podobě dokonale zpruzených sestřiček. Klepat se další čtyři hodiny opřený o automat na instatní kafe ale pomohlo mýmu morálu, stejně jako negativní výsledky. Po obědě výrazně tváře sestřiček pookřály a nečekaně vlídným slovem mě nakonec poslaly domů. Konečně!
O jeden terabajt vzpomínek bohatší, o 3 kila tělesné váhy chudší. Jsem doma. Moje cesta domů trvala přesně 3 dny a 5 hodin.
Co si zabalit ?
