CZK
OTOB
Víte, co je to Outward Bound?
Já jsem se s tímto pojmem setkala poprvé, když mi napsal Jirka a nabídl mi možnost zažít tuto akci na vlastní kůži. Tým pod záštitou outdoorového obchodu Hanibal se musel z důvodu nemocí a zranění měnit na poslední chvíli složení a já jsem tak mohla být jedním ze šťastlivců, kteří se vydali na víkendové dobrodružství „O Trofej Outward Bound 2017“.
S nabídkou účasti jsem hned souhlasila. Taky mi to Jirka podal jako vytrvalostní týmový závod na kolech, v rámci kterého budeme řešit pár logických hádanek. A já jsem přeci relativně zdatný cyklista. A prý to nebude jízda v těžkém terénu (v povinné výbavě je horské nebo trekové kolo). Panika, stres! Jsem schopna do 2 dnů zajistit servis na mém trekovém kole, nainstalovat na něj nosič (asi ten z mého 20 let starého horáka) a splašit brašny na kolo? Snad to nějak zvládnu - taková nabídka se přeci neodmítá! Jirko, jedu!
Ve středu dávám kolo do servisu a půjčuji si brašny na kolo (děkuji, Ilonko!), ve čtvrtek dávám do výroby přípravek na uchycení nosiče, v pátek vše montuji na kolo a později zjišťuji, že brašny nemůžu v závodě použít. Nemám vhodný nosič, který by ochránil brašny před kontaktem se špicemi kola… Ale já mám přeci pohodlný batoh, takže těch pár věcí dám nakonec na záda a spacák s karimatkou připevním gumicukem na nosič!
Hurá, vyrážíme!
V pátek před polednem sedám do vlaku, v Brně se připojuje Jirka. Vystupujeme ve Světlé nad Sázavou a přesouváme se na registraci na základnu v rekreačním středisku Ředkovec. Za chvíli přijíždí také 3. člen našeho týmu Ondra a můžeme si vyzvednout startovní balíček a dát zkontrolovat povinnou výbavu! Sice jsme v tomto závodu úplní začátečníci, ale nedalo nám přihlásit se v kategorii rekreačních sportovců. Přeci jen jsme sportovně aktivní, máme za sebou nějaké extrémní situace a zkušenosti, tak se v duchu fair play řadíme mezi REPREtýmy.
Tým HANIBAL tedy startuje OTOB 2017 ve složení:
Jirka – kapitán týmu, gentleman a věčný optimista, hlavní postava v boji o „Cenu sympatie“
Ondra – přistupuje k závodu v duchu „pomalu a jistě“, nejlepší orienťák a navigátor, který nám bez pochyb ušetřil spoustu kilometrů a času (několikrát se stalo, že Ondrova orientace a navigace byla přesnější než vyznačení kontrolních bodů v mapě)
Peťa – její nejsilnější disciplínou byla cyklistika, což jí v týmové hře bylo tak trochu prd platné, tak na sebe alespoň vzala roli fotografa a v disciplínách mimo kolo se snažila tým nebrzdit
Nikdo z nás nevěděl, co přesně má od celého víkendu očekávat.
Celá akce byla tak trochu tajemná a když do ní jdou sportovci, kteří zažívají OTOB poprvé, tak je prakticky nereálné dosáhnout v závěru na přední příčky v pořadí. A vůbec sbalit se správně na takovou akci, když ani nemáte pořádně představu, co se bude dít, je taktéž prakticky nemožné.
Jak to tedy vše probíhalo?
V pátek večer se přesouváme na úvod celé akce, na hrad Lipnice nad Sázavou. Úvod, pravidla, představení týmů a začínáme. Z hradu se dostaneme jen tehdy, když vyluštíme 13 hesel. Jedná se vlastně o různé logické hádanky. V reálu snad nejde vyluštit všech 13 úkolů za 2 hodiny, proto se od určitého okamžiku snižuje počet hesel potřebných k opuštění hradu. Méně hesel = méně bodů pro tým.
Brány hradu se před námi otevírají po vyluštění asi 5 hesel - fakt to bylo náročné. Ještě před odjezdem zakreslujem do mapy, na které budeme zajíždět. Body jsou vyznačeny vždy písmenem (např. M – mlýn, V – vrchol, P – památník, …) a číslem (1 až 7).
Ne vždy to jde podle plánu ...
Po úvodní hradní hře jsme pěkně promrznutí. Rtuť teploměru se tak tak vyšplhala nad nulu, z nebe padá mokrý sníh. Původní taktika byla sbírat kontroly přes celou první noc, krátký spánek si necháme až na druhou noc. Na ultratrailech přeci běžně vydržím první noc běhat. Jenže běh a jízda na kole jsou tak trochu jiné disciplíny. U kola to prostě nefunguje, je potřeba mnohem větší soustředění – obzvlášť na orientačním závodě v terénu.
Hned za prvním kontrolním bodem nás Ondra naviguje naprosto šíleným terénem. Kameny, kmeny, bláto a kaluže jsou ve sněhovo-dešťové noční fujavici pro nezkušenou bajkerku opravdovou lahůdkou! OK, pochopili jsme, že se musíme více držet asfaltových cest. Cca po hodině jízdy ve sněhu a dešti jsou chlapi už totálně promočení (já nee, protože jsem si rozumně oblékla goretexovou bundu a kalhoty).
Ruce a chodidla ale máme promrznuté všichni. Jakmile vjedeme do Světlé nad Sázavou a pouliční lampy prozradí, jak silným lijákem projíždíme, měníme taktiku na „hledáme bus zastávku a jdeme se ohřát a vyspat“.
Někdy po 5. ranní vyrážíme na cestu, protože přejezdy do 2. zóny jsou otevřené jen do sedmé hodiny. Zóny 1 a 2 jsou odděleny silnicí I. tř. číslo 38. a my ji nesmíme používat, jen ji křížit ve 3 stanovených branách! Na bráně si značíme do mapy kontrolní body zóny 2 a zároveň dostáváme harmonogram dnešního dne. Kromě sbírání kontrolních bodů nás čekají tři bodované hry, na které musíme přijít včas (jinak hrozí 100 bodová pokuta za pozdní příchod):
Hra č. 1 – Do kola: 24 minut Le Mans, aneb štafetový závod na koloběžkách.
Hra č. 2 – Do sebe: výjimečně relaxační (až meditační) aktivita, dokonce pod střechou (v tělocvičně)
Hra č. 3 - Do ztracena: orientační týmová hra, na kontrolních stanovištích plníme různé úkoly
Máme odehráno, sbíráme ještě poslední body v zóně 2 (mj. na nejvyšším vrcholu CHKO Železné hory – Vestec a na vyhlídce u Štikovské lípy). Před 23.hodinou přejíždíme bránu do zóny 1 a zapisujeme se na druhý blok her. Kousek za „hranicemi zón“ nacházíme pěknou bus zastávku, ve které máme na rozdíl od prvního spaní dostatek prostoru pro sebe i pro kola.
Osud tomu ale chtěl, abychom si v zastávce více naprdě zatopili a za pár minut se za okny zjevily další "tři čelovky". Vyčerpaným chlapcům samozřejmě začneme uvolňovat prostor. Zastávka je velká tak akorát pro 6 kol a 6 karimatek ve stylu „na sardinky“. Za tento čin nás chlapci nominovali na cenu Fair play, kterou jsme nakonec v hlasování také získali.
V 5 ráno zvoní budíček, chlapci se celkem rychle balí a vyráží, to my si ještě vychutnáváme ranní kafe a čaj (Jirko, díky také za ty super fíky!) Shrábneme ještě nějakou tu kontrolu a jdeme na druhý blok her (byl mi mnohem více sympatický):
Hra č. 1 – Do bezpečí: opáčko z kurzu první pomoci – simulace nehody u jezera v lomu
Hra č. 2 – Do výšky: supr trupr adrenalinové lanové překážky (u big swing jsem si zavýskala jako už dlouho ne)
Hra č. 3 – Do kupy: soutěž 2 týmů, stavba voru a převoz lidí a kol na druhý břeh jezera
Poslední hodiny na sesbírání bodů v zóně 1
Únava je cítit, jízda na kole nabírá silně rekreační tempo. Před 16.hodinou se všechny týmy shromáždí nedaleko základny a čeká nás poslední hra „Dutlon“. Jedná se v podstatě o překážkový běh typu „spartan race“. Po pátečním vytrvalém dešti je půda kvalitně rozmočená, takže trať je opravdu výživná. Každý tým musí oběhnout 6 koleček. Moje tělesná schránka bohužel trochu zaprotestovala a musela jsem tuto disciplínu nechat na kluky – oba si tedy vychutnali trať 3x a bylo to vskutku intenzivní!
Ale jsme tady pro zábavu, nebojujeme o život!
Poslední fáze závodu byla velmi příjemná – návrat na základnu, teplá sprcha, večeře, vyhlášení výsledků, posezení u kalíšku, spánek v postelích…
Z tohoto víkendu si odnáším spoustu zážitků a pocitů. Čím více nad tím přemýšlím, tím více nacházím. Na první pohled sportovní aktivita, souboj týmů. Ve skutečnosti jsme ale byli „přinuceni“ spolupracovat nejen s členy svého týmu, ale také s ostatními týmy. Rozdělovat si úkoly, role. Volit správnou taktiku, načasování, přesuny, doplňování energie…
A jak jsem zastáncem vyhlazeného asfaltu a silničního kola, tak musím uznat, že mě svým způsobem jízda na kole v terénu hodně učarovala. Bylo to zábavné, místy lehce adrenalinové. Jsem velmi ráda, že jsem mohla tento netradiční víkend zažít.
Díky Hanibale!
Díky Jirko, žes mě vzal do týmu!
Velké díky organizátorům za celou akci. Organizační tým byl opravdu početný, sešla se tady spousta nadšenců a dobrovolníků, kteří do toho vložili obrovskou energii.
Co si zabalit:
